Česká cesta

Markéta SHANTI

Dva roky tomu, co jsem se odvážila vyrazit poprvé sama do „divočiny“, a to hned na dobrodružnou Cestu hrdinů SNP. 28 dní jsem putovala napříč Slovenskem přes hory, lesy a potoky a přišla jsem na to, že mi to nesmírně svědčí. Proto i naši Českou zemi bych si přála obejít v podobném duchu, v co největším sepětí s přírodou, co nejvíce soběstačně. A kudy vlastně půjdu? Představuju si slepou mapu, kterou jsem používala na základní škole, jednotlivé zákruty a výběžky České republiky, tak tudy. A myslím, že to bude i dobrá zkouška trpělivosti. Vycházím docela brzy, před týdnem ještě v horách padal sníh, ale tenhle termín ke mně jasně přišel a proto dávám na svůj pocit. Když jsem si na mapách našla cestičky, vedoucí co nejblíže hranici nebo přímo po ní, dostala jsem se na vzdálenost 2220 km. Mé nejdelší putování mělo 800 km, proto mám velký respekt. Snažila jsem se poučit z předchozích zkušeností a zabalila se ještě více na lehko. Místo stanu mám pláštěnku, kterou použiju jako nouzovou střechu a podomácku ušitý bivakovací pytel z Tyveku. Před cestou na mě útočí všechny možné strachy a objevují se různé překážky. Už to znám, asi to k tomu patří. Tělo by chtělo protestovat, kdyby mohlo, tak se ho snažím už pár dní co nejlaskavěji konejšit, že to spolu přece zvládneme! Ráda bych tímto putováním vyjádřila úctu naší Zemi. Trvalo mi dlouho, než jsem si k ní našla cestu a začala si vážit toho, kde a jak mohu žít. Mé rodné město Ostrava je pomyslný START i CÍL. Cestu začnu v centru města, u dárkového obchůdku Madal Bal, kde už třetím rokem nejenom pracuju, ale také se inspiruju a rostu.

77. Opava - Madal Bal, 57 km - kruh se uzavřel 🙂

Markéta SHANTI

9. 07. 2021 23:59

Nebýt silničního ruchu, bylo by ráno u jezera idylické. Opava je město sportu. Už od šesti se tu střídají plavci. Stříbrné jezero je vlastně zatopený lom na sádrovec. S Opavou mám spojených spoustu krásných vzpomínek. Pět let jsem tu pracovala v bezvadném kolektivu a odpoledne prozkoumávala okolí. Vzala jsem si na dnešek velké sousto. K mému ostravskému obchůdku to mám celých 57 km. Uklidňuju se tím, že to bude jednoduchá cesta po rovince.

Kousek pokračuju přes pole, všude samé bahno po včerejších bouřích. Stojí tu velký bunkr. Chvíli jdu po asfaltce, než zase zahnu mezi obilí. Boty mám celé obalené, naštěstí se dostanu na kopec, kde už je sucho a taky krásné výhledy na Opavsko. Třešnovou alejí přijdu do Oldřišova, nakoupím si královskou snídani a doufám, že dobré jídlo rozežene chmury, které se na mě valí. Připadá mi, že mám našponované nervy jako struny. Projdu kolem zámečku, co vypadá jako vila, rybník je zarostlý a když se zase ocitnu mezi klasy, začne bouřka. Dnešek je ve znamení nandávání a sundávání pláštěnky. Jsem za ty spršky, co ochladí asfalt i vzduch, upřímně vděčná.

V Hněvošicích mají futuristický kostel, kvůli bahnu pokračuju na Kobeřice hlavní cestou, kde švihá jedno auto za druhým. Obcházím ohromný lom, kolem kterého jsou rezavé zašlé cedule: "Zákaz použití vysílačů, nebezpečí výbuchu!". Hranice se dnes dotknu jen výjimečně. Vede většinou zarostlá v poli. Na Rohov je to pěkný stoupák. Je vtipné, že mi vadí každý pidi kopec, jako by tělo už rezignovalo na pohyb. Opravuje se tu most, tak stojím na semaforu spolu s auty a doufám, že nikdo nebude řešit, že přes staveniště projdu pěšky. Všímám si na starých domech zvláštní omítky, ve které jsou přidané tenké klacíky. Snad každá obec na Prajzku se chlubí výročím od svého založení, asi nový trend. Nejsou to ale zakulacená čísla, ale třeba 670 nebo 780 let.

Přijde na mě taková únava, že na prvním možném místě natáhnu plachtu a usnu. Po hodince mě probudí kapky, mám to dobře zařízené, ani budík nepotřebuju. V dáli se točí větrné elektrárny, ozobávám třešně a mám radost, jak mi to dobře šlape. Když uvidím v poli zašitý malý vláček, vím, že jsem v Chuchelné. Místní zámek slouží jako rehabilitační ústav. Doufala jsem, že dnes narazím na cukrárnu nebo restauraci, abych pořádně doplnila energii, ale potkávám jen obchody. Nakoupím takovou šílenou kombinaci, že to nemohlo dopadnout jinak než opakovanou návštěvou lesíku. Lesy kolem Chuchelné jsou krásné a husté i cesta, která mezi nimi vede, stojí zato. Znám to tu moc dobře, ale takhle pěšky to je nový zážitek. Bohužel si taky stíhám všímat odpadků ve škarpě.

A jsem v Píšti. Přichází zasloužená lehkost. Slunce nepálí, ale příjemně hřeje, krajina zlátne, koupím si zmrzlinu a vychutnávám si ty příjemné chvíle. Ani nevnímám, že mě něco bolí, jen se usmívám a cítím klid. Kruh se pomalu uzavírá. Chvíli jdu po lesní žluté značce, vybaví se mi vzpomínky na příjemný místní pochoďák Bolatická třicítka. Na poli se točí větráky, pode mnou je Hať a pak, tam v dáli na horizontu, ji poprvé zahlédnu. Mou rodnou Ostravu! Barevné paneláky a čoudící komíny. Nad ní se ochranitelsky tyčí Lysá hora, královna Beskyd. Už tolikrát mi přišlo na mysl, že když není Lysenka na hranici, až budu zase fit, brzo ráno vstanu a dojdu si na ní z domu pěšky.

U Hatě je malé letiště. Prohání se po něm pán s traktorem a seče. Řeže zatáčky a užívá si rychlou jízdu, úsměv od ucha k uchu. Kamča má dneska narozeniny. Je to zajímavá souhra, že přicházím domů zrovna v tento den. Posledních 15 kilometrů půjdeme společně. Ačkoliv tělo postupně vypovídá službu, snažím se udržet svižné tempo. Naposledy se dotknu hranice. Hraniční kameny jsou zapuštěné v chodníku. Silnice je česká, ale domečky už polské. Z Šilheřovic pokračujeme silnicí do Antošovic. Tady se na chvíli zastavím a s hranicí se rozloučím. Jsem naplněná vděčností.

Odbočíme do Černého lesa. Touto dobou je opravdu černý, až na občasnou světlušku. Poslední kilometry se tak vlečou, že si musím dát přestávku v autobusové zastávce v Koblově. U soutoku Odry a Ostravice se napojíme na cyklostezku kolem řeky. Jsem ráda, že tu nejsem sama, v okolí je několik romských kolonií. Vzduch je tak těžký, že se nedokážu nadechnout. Na to si budu asi nějakou dobu zvykat.

Jsem v sadech Boženy Němcové, kde se tak ráda procházím a běhám, sedávám u řeky a čtu si. Každý kout je mi blízký. Zpoza stromů vykoukne modře osvětlená věž Nové radnice a oči mi zvlhnou. Musím si lehnout, neřeším kde, prostě se natáhnu na chodník. Okamžitě mi před očima běží obrazy. Poslední kilometr si krásně prožiju, skrze pocity, hlava už není přítomna. Projdu Husův sad, kolem divadla k pasáži Vesmír, která je zavřená. Těch pár kroků navíc už mě nezabije. V jednom vchodu stojí Janka, nečekala jsem, že mě tu bude uprostřed noci čekat! Skoro ji nepoznám. Pár dalších kroků a jsem tady, doma, zpátky, u mého obchůdku! Jaké je mé překvapení, když mě tu přišla přivítat celá rodina. Marki! Marki! Marki! Ozývá se přes celou Stodolní. Je 00:20 hodin, po 77 dnech a 2270 km jsem skutečně dorazila tam, kde jsem začala. Děkuji za všechno. Děkuji, že mohu.

GPS Souřadnice: 49.8499328, 18.2751592

76. Pelhřimovy - Opava, 46 km

Markéta SHANTI

8. 07. 2021 23:29

V noci mě vzbudilo bílé světlo, nebyla to žádná čelovka, ale blesky. Přívalové bouřky se honily několik hodin, musela jsem se přemístit až do rohu pódia a celá se omotat pláštěnkou. Chtěla jsem velmi brzo vstávat, ale počasí holt mělo jiné plány. Čím blíže jsem domovu, tím více mě to žene kupředu. Ostrava je něco málo přes 100 kilometrů. Mohla bych si to zkusit rozdělit do dvou dnů.

Spíše než chůze je následující úsek přeskakování kaluží. U chodníku stojí cihlová ruina. Zase se rozpřší. Nad Piskořovem se zvedá mlha, vzduch je krásně čerstvý a vlhký, lesy porostlé břečťanem. U Biskupic stojí malá kaplička a odpočinkové místo a kousek za ní už odbočím vzhůru loukou na rozhlednu Hraniční vrch. Po dešti ptáčci zpívají árie a já si říkám, jaká je to hezká cesta. Asi jsem se neuměla zbavit předsudků, že začátek a konec bude nezáživný, vysilující a nepříjemný. Líbí se mi asi všude. Je to alespoň pestré.

Šíleně mi kloužou boty. Díky tomu, že jsem už prakticky v civilizaci, má to tu výhodu, že když šlápnu do psí hromádky, hnedka se to očistí. Zato jsem si na silnici nevšimla placatého ježka a to šlo skrz, naštěstí ne až do nohy. Rozhledna na Hraničním vrchu je hodně zvláštní. Vznikla rekonstrukcí dvou nepoužívaných telefonních věží, kdy mezi nimi byla vložena lávka. Byly by z ní krásné rozhledy na Město Albrechtice a Osoblažsko, ale teď je zrovna vše v mraku. I tak je to velký zážitek.

Pokračuju červenou hraniční značkou, pichlavé keře vytváří přede mnou malý tunel. Tráva je nacucaná vodou, tak jsem hned mokrá, ale v tom vedru mi to nevadí. Vyjasní se, pode mnou se objeví Albrechtice a okolní kopce. Připojím se k asfaltce a kousek jdu polskou stranou, vesničkou Opawica. Před kostelem stojí bytovka se stejnou hrubozrnou šedou omítkou. Říčkou Opavicí probíhá hranice až do Krnova. Vždy, když se dostanu na chvíli do Polska, uvědomím si ty chudobné poměry vůči nám, ale taky ten obrovský rozdíl v životní úrovni, který se udál jak tu, tak i u nás v průběhu patnácti let.

Cyklostezkou se dobře šlape. V Linhartovech se rekonstruuje pěkný žlutobílý zámeček. Minu Krásné Loučky a Chomýž. Před Krnovem je to samá chatka. Staví se tu nová rychlá cesta. Na jednom starém železném plotě je motiv Rumcajse a Manky. Krnov je pěkné zelené městečko, s historickým centrem, nad kterým se zvedá poutní a prý velmi silné energetické místo Cvilín. Z cyklostezky mě odláká smažená vůně a čich nezklame, najdu hladové okno. Musím se zasmát, jaká je náhoda, že stojím vedle nemocnice. Někde u Krnova jsem se totiž měla setkat s kamarádkou Luckou, která se se mnou chtěla kousek projít i s prckem v bříšku. Malá to už ale nevydržela a chtěla vidět mámu s tátou. A já tu teď kousek od nich stojím, láduju se hranolkama a alespoň jim mávám 🙂.

Procházím periferií kolem pastelových vilek, paneláků a ještě se zastavím v cukrárně u nádraží, kde mají dokonce bezlepkové dobrotky a tím překlenu největší teplotní špičku. Říčka Opavice se tu vlévá do řeky Opavy. U Petrova rybníka je zajímavý úsek, kdy je hráz vyvýšená dřevěnými deskami a prochází se po přepadu, prakticky níže, než je hladina vody. Pouštím si různé písničky, zpívám a užívám si cestu. Úzká pěšina vede mezi stromy, v příjemném chládku. Občas si představím, že jedu na kole nebo koloběžce, vychutnávám si ten rychlý pohyb a vůbec necítím zátěž. Nenesu si sebou žádné zásoby, ale mám docela smůlu, že se mi vše zavírá před nosem. Nojo, už tu nejsou ty vietnamské krámky v každé zapadlé vesničce, otevřené 7 dní v týdnu do sedmi. Vznikají samé umělecké fotky. Kráčím cestou, kde jezdívám na kole a ve vzduch už cítím, že jsem doma.

Vesničky plynou jedna za druhou. Úvalno, Brumovice, Skrochovice. V Holasovicích jsou krásné staré domy, jeden je celý porostlý břečťanem, další má malovanou fasádu. Hřmí a blýská, ale podle radaru mě to mine. Zase mi chodí výstražné zprávy z Polska. Projdu Držkovice a uvědomím si, že už jsem vlastně v Opavě. Stmívá se a za Vávrovicemi začne nepěkný průmyslový úsek. Napojím se k řece, kterou dojdu až ke Stříbrnému jezeru. To už začne kapat. Radar pořád netuší, co přijde. Ačkoliv jsem chtěla ještě pár kilometrů pokračovat, když začne padat voda, jsem vděčná, že se tu dá schovat a zůstanu přes noc.

GPS Souřadnice: 49.9550722, 17.8915033

75. Dívčí Hrad - Pelhřimovy, 28 km

Markéta SHANTI

7. 07. 2021 23:25

Krávy si ustlaly kousek ode mě. Když usínám, začnou tak intenzivně hýkat, že to zní jako by se ke mě blížila nějaká příšera a nebýt tak ospalá, tak se snad ještě někam přesunu. Musím se tomu smát, co se mnou dělá únava. Vadí mi už i krávy. Ráno mám pomalé. Jsem na Osoblažsku. V zapadlém výběžku, kde lišky dávají dobrou noc, po polích se prohání traktory, každý má na zahradě slepice, silnice zejou prázdnotou a autobus jede dvakrát denně. Pro oči je to radost pohledět i srdce ty obrazy pohladí.

Asfaltka mě dovede do Hlinky a zúží se na šířku chodníku. Mraky rychle plují oblohou, ale je šílené dusno. Pokračuju kolem rezervace Pavlovický rybník, kde se zase obrátím a silničkou kousek vedle kráčím k Osoblaze. Je to krásný terén na kolo, prozkoumávat ty malinké vesničky a ovocné aleje po rozpraskaných cestách, které se v zimě neudržují. Ptáčci mi dneska zpívají koncerty, občas je totiž krajina zarostlá jako džungle, tak se jim tu líbí. Každý stín znamená mušky, které se chudinky lepí na zpocenou kůží. U Osoblahy je to naprostá rovina. Zatáhne se, ale bohužel, už jsem se uvařila, tentokrát více než obvykle. Žaludek mám vzhůru nohama.

Kdo by čekal historickou obec, byl by překvapen komunistickou architekturou. Byla totiž po válce z 90 % zničená. Jediný starý je tu snad židovský hřbitov. V obchodě si koupím vodu a meloun a musím si jít lehnout. Všude se prohání hlučné romské děti, ačkoliv je pracovní den, postávají nebo posedávají tu skupinky a užívají si léta. Nezaměstnanost v praxi. Takže nebudím žádnou pozornost takovou maličkostí, jako je ustlat si mezi paneláky pod stromem.

Za 3 hodiny jsem jako nová. Protřídila jsem věci a poslala domů balík s tím, co nepotřebuju. Je to taková úleva pro záda i nohy! Z Třemešné tu vede úzkokolejná trať. Dá se po ní jet parním vlakem a nebo klasickým, který mi vždycky připadal podobně zážitkový, protože je taky velmi starý a rozhrkaný. Polem se dostanu po červené do Bohušova. Je tu hezký kostel a taky koupací rybník. Odbočím mini silničkou u hrobky a památkového venkovského domu na Matějovice. Procházím kolem oplocených sadů a kamenných křížů. Ve vesničkách bývá skoro vždy nový dřevěný přístřešek. Jsou hezky udržované a zchátralých domů je minimum. Za Hrozovou jdu starou třešňovou alejí, která přejde plynule v javorovou. Vše se zahalí do zlata.

Cyklostezkou pokračuju k Pielgrzymówu, polské vesničce se zámkem, starým kostelem a kaplí. Ačkoliv tam nemám cestu, chci nahlédnout, ale vyštěkají mě zpátky za hranice 3 psi. Nevadí. Na české straně zůstaly po vesnici Pelhřimovy jen dvě chalupy a kostel. Lesem se rozhléhá živá vážná hudba odněkud z Polska. Před sebou mám malé dřevěné pódium a několik dalších drobných zastřešených staveb. Není to totiž klasický kostel, je odsvěcený. Hnutí Duha se před pár lety chopilo jeho rekonstrukce a úpravy okolí a nyní slouží k setkávání, kulturním akcím a jednou ročně se tu koná již tradiční alternativní hudební festival. Upřímně si neumím představit mezi vybulenými náhrobky lidi s pivem v ruce, ale musí to být uvnitř akustický zážitek. Je to silné místo.

Už nemůžu dál a protože jsem poslala svou nefunkční karimatku napřed, jsem moc vděčná za to dřevěné pódium, protože mě nezebou záda. Kolem se vznášejí světlušky a v lese pořád něco šustí. Je to tu fakt strašidelné.

GPS Souřadnice: 50.1787500, 17.6628290

74. Vysutá - Dívčí Hrad, 41 km

Markéta SHANTI

6. 07. 2021 23:51

Ráno si všimnu, že jsem si ustlala přímo do třešní. Vysutá stojí na kopci, jsou odtud krásné rozhledy na Jeseníky. CHKO dokonce za chvíli kousek líznu. Lesy tu mají písečný podklad. V Mikulovicích teče průzračná říčka Bělá, vlezu pod most, omrknu okolí, nikde nikdo, tak se umývám. Na druhém břehu se objeví starší paní a začne něco křičet. Myslím si, že jsem způsobila pohoršení, ale jen mě chce pozvat na sprchu a na snídani. Laskavá nabídka, která se neodmítá.

Po rušné silnici, samý náklaďák, pokračuju do Ondřejovic. Přes řeku Olešnici vedou zarostlé mostky a přechody. Jezdí tu i vlak. Všude jsou lomy a štoly. Modrá značka vede polem, asfalt je místy rozložený až na štěrk. Je takové vedro, že se musím co chvíli schovat pod stromem. Přede mnou se zvedá Biskupská Kupa, poslední pořádný kopec na cestě, o 500 metrů výše, než jsem teď. Proč jsem si jen myslela, že už půjdu jenom rovně po asfaltu? Z dálky slyším dovádět děti v rybníce, je to tak lákavá představa, ale vím, že bych ztratila i ten poslední zbytek elánu. Ze silnice jde takový žár, že když uvidím příhraniční obchod, nakoupím si studené pití a hodinu jen sedím a piju. Musím uznat, že tam jsou opravdu levné ceny. Pobaví mě skupinka cyklistů, tak unešených, že si naplní celé brašny.

Ve Zlatých Horách jsem poprvé. Slyšela jsem jen, že je tu podobně jako v celém Jesenicku vysoká nezaměstnanost. Název město získalo díky ložiskům zlata, které do dnešní doby nejsou zcela vytěžené. Taky se mi vybavují hrůzné čarodějnické procesy. Někdy mi připadá, že je tím dost poznamenaná atmosféra v Jeseníkách. Podél hlavní cesty stojí starobylé budovy, některé už v novém kabátku. Taky tu je pěkný kostel s přístupnou věží.

Stoupám na Bišovku, jak tu svou dominantní horu místní familiérně nazývají. A je to pěkně nepříjemný kopec. Dříve zalesněný, teď skoro holý. Do Rožmitálu vede jestě asfalt, pak lesní cesta přejde v příkrý zarostlý chodníček. Tady se definitivně uvařím. Když se vyškrábu ke krásné bílo-červené zděné rozhledně, nejstarší v Jeseníkách, vystavěné k výročí 50ti let panování Františka Josefa I., cítím se více na infarkt, než na to si na ní vystoupat. Sednu si u stánku, koupím si studené pití a zkouším se vzpamatovat.

Pokračuju červenou hřebenovou značkou, prudkým sešupem, kde si vychutnám taky nějaké rozhledy. V jednom místě je možné místo odhaleného kopce jít polskou stranou v bukovém lese, tak ač vedle hranice, tentokrát neváhám. Modrou hraniční značkou pokračuju až k přechodu Janov. Je to tu samý žluťásek, celý les bzučí, nedá se ani zastavit, jinak to na mě všechno posedá. Vedle stezky vede široký příkop, později vyschlé koryto potoka, ale čím níže jsem, tím se objevuje víc vody, až se v tom dá i svlažit.

Vyjdu na asfaltku mezi loukami a obilím. Je to velká úleva. Nohu mám celou oteklou. Když se přede mnou objeví altánek s lavičkami, natáhnu se a kochám se malebnými výhledy do údolí Jindřichova ve Slezsku. Zase se rozchodím, když je zlatá hodinka. Asfaltka je krásně prorostlá travinami a květy. Kousek jdu po hlavní, ale u zámku v Jindřichově odbočím zase do polí. Čeká mě nádherný západ slunce. Postavím se vedle profi fotografa, vytáhnu mobil a přijde mi to úsměvné, v porovnání s jeho ohromným objektivem.

Tak nějak čekám jen pohodový večer, ale příroda umí vždy překvapit. Slyším bzučení a kolem stromů cosi poletuje. Velcí hluční brouci. Než přijdu na to, že jsou to chrousti, létají všude kolem mě. Bohužel mají na nožkách nějaké háčky a zasekávají se na tričku, batohu a hlavně ve vlasech. Postupně zpanikařím. Je to fakt nepříjemné a žádná vidina konce. Když se blížím k první odbočce k silnici, najednou je po všem. Mapy mi hlásí, že dál polňačka není průchozí, ale já jim nevěřím. Vidím na konci JZD, tak si řeknu, že půjde nějak obejít. Ale ono nejde. Přede mnou brána, vpravo krávy, vlevo hnůj. Navleču nepromokavé kalhoty a vrhnu se do pole. Nemám sílu se ty 2 km vracet. Naštěstí tam traktor vyjel koleje. Znervózňují mě okolní posedy, tak alespoň zapnu čelovku naplno. Když se proderu na hlavní u obce Vysoká, kamioňáci jen valí očí, odkud se to zjevím. Kousek jdu ještě polňačkou, pak silnicí až nad vesnici Dívčí Hrad, kde se na kraji pastviny uložím.

GPS Souřadnice: 50.2599377, 17.6336282

73. Javorník - Vysutá, 31 km

Markéta SHANTI

5. 07. 2021 23:58

Dopoledne odpočívám a díky tomu se vyhnu spalujícímu slunci, zachrání mě mraky. Projdu kolem železniční stanice a pokračuju silnicí, mezi obilím a makovými poli. Nad Javorníkem se na skalním výběžku tyčí krásný zámek Jánský Vrch. Vítám ten rovný hladký terén s otevřenou náručí. V kukuřici stojí malé kapličky, připomínající zmenšeniny kostelních věží. Je to zase vyhlídková cesta, Rychlebky a Jeseníky jako na dlani.

Odbočím na štěrkačku k místu zvanému Pavlínka, kde stojí kaplička a jeden statek. Na zahradě nemají psa, ale malé srnče. Projdu kolem několika obrovských stohů slámy. U Bernartic si přede mnou vykračuje vlčák. Tak trochu doufám, že si mě nebude všímat. Ale velice ho zaujme můj batoh, až natolik, že uvažuju, že mu ho tam nechám a zdrhnu. Naštěstí projedou cyklisti a má nový cíl. Přímo na náměstí je plné čapí hnízdo.

Na polské straně je to pořád samá rovinka. Jediné mínus téhle vycházky jsou rychle svištící motorky. Třešňové aleje nikdo neočesal, větve se prohýbají. Před pár lety jsem teprve zjistila, že stromy u cesty mohou být pronajaté. Žila jsem v tom, že nikomu nepatří a ovoce si může každý natrhat, jak je libo. V poli stojí malé zapomenuté nádražíčko Horní Heřmanice. Býval tu kdysi zámek, zbyl tu jen travnatý plácek, na kempování jako dělaný. Trochu mě překvapilo, že v takovém odlehlém místě je zemědělská škola, ale vlastně je to logické, protože to je typický zemědělský úrodný kraj.

Velká Kraš navazuje na Vidnavu. Kousek odtud jsou zajímavé skalní útvary Venušiny misky. Lidé je považovali za obětní mísy, ale vznikly přírodně zvětráváním žuly. Už z dálky jsou vidět fotogenické ruiny továrny na šamotové výrobky. Vidnava má pěkné historické centrum, některé domky jsou ještě oprýskané a až skoro mysticky působí bývalý kněžský seminář. Mají tu příjemnou cukrárnu, ve které mi spadla čelist nad dezerty za 25 Kč. Klasické zákusky, krémy s ovocem nebo tvarohové dorty. Naberu si toho tolik, až se paní kouká ven, jestli jsem tu opravdu sama. Je to velmi chudý kraj i obědové menu tu vídám za 90,-.

Před Velkými Kuněticemi stojí pár romských domků. Hudba hlasitě vyhrává, je slyšet i harmonika a děti v tom vedru sedí na silnici v gumákách. Všímám si, že se tu domy stavěly daleko od sebe, u cesty je jen schránka a příjezdová cesta. Nebe hraje všemi barvami. Občas mi někdo zastaví a chce mě svézt nebo když vidí, že mám mobil v ruce, myslí si, že jsem ze ztratila. Ale z noční chůze po silnici nemám dobrý pocit. Odbočím na malý výběžek k vesnici Kolnovice. Z dálky jsou vidět borovice a lom na písek, bohužel funkční, jinak by to bylo exotické spaní. Na polích a v lese se tu střílí, tak raději přespím zezadu kostela svatého Rocha ve Vysuté. Kdyby pršelo, je tu dokonce otevřená malá místnost, jen dveře už moc nedrží. Kdoví, jestli záměrně nebo zubem času.

Dnešní den byl jako za odměnu. Krásná panoramata, milí lidé, venkovské prostředí, zataženo a pohodlný asfalt. Vychvaluju si silnice, ale nohy si to zase tak neužívají. Jedna šlacha dokonce začala protestovat. Ale vychutnávám si, že můžu vypnout, skoro zavřít oči a jen se nechat unášet tou hezkou českou krajinou.

GPS Souřadnice: 50.3232610, 17.3343485

72. Hraničky - Javorník, 37 km

Markéta SHANTI

4. 07. 2021 23:46

Hraničky byly kvetoucí horskou vsí. Chaloupky se trousily po pastvinách, dnes tu zůstal jen jeden domek, kříž v místě kostela a spousty kamenných kupek. Bydleli tu totiž jen německy mluvící obyvatelé. Po jejich odsunu to tu sloužilo jako zdroj materiálu a torza budov pak byly vyhozeny do povětří. Klasický scénář. Louky tu mají neopakovatelný půvab a pro mnohé jsou nejkrásnějším místem Rychlebských hor. Lidé tu prodávali "horské zlato", což bylo zdejší kvalitní travní semeno.

U přístřešku stojí snad celé stanové městečko, na loukách auta a motorka. Ještě se tu spí. V posledních letech to tu zkrášlují místní umělci dřevěnými sochami. Červená vede hřebenem nahoru a dolů přes Černý vrch, kde je polom, který odkryl pohledy do zeleného Račího údolí, dalšího zdejšího skvostu. Pokračuju po modré, kde za vrcholem Koníček teče studánka Stříbrný pramen a v jejím korytě leží desítky plechovek se vším možným. Lesní bar! Opodál, u dřevěné budky je kasička s ceníkem. Panuje tu tak přátelský duch, že si taky sednu a osvěžím se. V této části hor už to jsou samé krpály, ne jako včera. Občas jsou v lese patrné políčkové valy. Přede mnou se monumentálně zvedá Borůvková hora.

Sejdu k vesničce Zálesí. Obklopují jí další louky. Krása střídá nádheru. Stojí tu skromná cihlová kaplička, s pamětní knihou uvnitř. Zkratkou se napojím k hranici, ale je dost zarostlá, tak zvolím polskou zelenou, kousek popojdu silnicí a připojím se k dlouhému štrůdlu turistů, stoupajících na Borůvkovou horu. Je to dobrý trénink pro návrat do civilizace. Na vršku je placená rozhledna, již čtvrtá v historii, spousty zastřešených laviček a malé občerstvení. Kdysi tu stála i chata. V Rychlebkách lze najít pozůstatky hostinců a kostelů a taky koryta, kudy vedla dříve cesta pro povozy. Překvapí mě celá paseka růžových náprstníků. Sejdu do sedla a zase vystoupám na horu Malý Javorník, ale tentokrát bukovými lesy, mezi mechovými balvany. Zajímavá změna. Listnáče už mě provázejí po zbytek cesty. Už jsem tu zase sama.

Projdu kolem bývalé osady Jedlovec, louky vystřídá obora a jsem v Bílé Vodě. Okoupu se v místním horském potoce, protože tuším, že o vodu teď bude nouze. Je tu netypická Sudetská křížová cesta. Barevné kachle jsou vsazené do dřeva a pod nimi je inspirativní text. Vyobrazují vztah člověka ke krajině a dotýkají se i tématu vysídlení. Projdu kolem krásného zámku, nynější psychiatrické léčebny. A začne sen! Nekonečné třešňové aleje. Tolik druhů jsem asi nikdy nedegustovala. Černé, červené, bílé, ptačí, obří 🙂. Ve městě je i krásně opravený klášter, obklopený starými lípami, ale většina jeho budov je nevyužívaných. Náměstíčko je udržované, s levandulemi a panuje tu pěkná atmosféra.

Čeká mě několik kilometrů po nádherné vyhlídkové silnici, kde vede přímo i hranice. Jeden pidi domeček je úřad, druhý ještě menší pošta, v obou se zároveň i bydlí. Pole s obilím, posekané i zarostlé voňavé louky, na české straně vlnící se hřbety Rychlebek, na té polské placka. V Bílém Potoce odbočím do polí. Vede tam malá silnička blíže hranici, přes osadu Kohout. Všímám si, že jsem každý večer z něčeho vyděšená. Dneska mě v šeru vyleká pán, který si povídá pro sebe a divně sebou škube. Když přijdu blíž, zjistím, že si jen vykládá se svou kočkou, která ho škrábe. Zase asi nejvyšší čas jít spát. Ustelu si kousek před Javorníkem a přímo u mě se pasou koně.

GPS Souřadnice: 50.4027307, 17.0139511

71. Kladské sedlo - Hraničky, 27 km

Markéta SHANTI

3. 07. 2021 23:57

Kladské sedlo odděluje masiv Kralického Sněžníku od Rychlebských hor. Přímo v sedle je sympatická horská chata. Venku mají 3 stany jako na skautském táboře. Hned vedle je travnaté rovné odpočinkové místo. Rychlebky jsou trampským rájem. Co chvíli nějaký plácek s ohništěm. Jsou velice odlehlé a tiché. V posledních letech ale zažívají velký turistický boom, jak v zimě, tak v létě. Že je až tak velký jsem teda nečekala. Co chvíli se s někým zdravím.

Výhledů je poskromnu, většinou se jde mezi smrky. Chodníček je měkký a úzký. Okolní borůvčí je divoké, někdy až po pás. Jde se tu tak dobře, že si ani nevšimnu a jsem na dalším vrcholu. Taková rovinatá hřebenovka, sen každého turisty! Po úbočí by se našlo mnoho vysídlených osad, co po válce zmizely z mapy. Hory mají názvy jako Chlupenkovec nebo Kunčický hřbet. U Jiviny se zelená odkloní a pokračuje se neznačeně. Rozcestníky jsou přírodní, ze stromové vidlice. Na nich jsou pověšené malé dřevěné budky s razítky nebo knihou. Všude je milion much.

Odbočím k chatě Paprsek. Mám chuť si dát normální oběd a oslavit to včerejší kilometrické jubileum. Velikánské parkoviště je plné a je tu tak rušno, že se bojím, že už ani jídlo nebude, ale asi je to běžný stav. Smažák s hranolkama ve mě v mžiku zmizí. Chata je vyhlášená borůvkovými knedlíky, tak neodolám a dám si ještě jeden k tomu. Už chápu, proč se tu na ně čekají fronty. Napojím se zpátky k hranici. U Travného vrchu je stezka samý kámen, kolem rostou jen mladé smrčky. Brousek je skalnatý vrcholek, ze kterého jsou rozhledy na všechny strany. Když se k němu blížím, vidím jak se po kamenech kutálí cyklista, jen se otřepe a jede dál.

Nejvyšší horou Rychlebek je zase Smrk (1127 m.n.m.). Jeho vrchol je schovaný uprostřed rašeliniště, ale zacházka stojí zato. Zase si trochu připadám jako v pralese. Čeká mě dlouhý sešup po žluté značce. Objevují se i listnaté úseky a několik osamocených skal. V jednom místě je polom, který odkryl Jesenické panorama. Kape a v dálce se utvoří duha, až se mi tají dech. Na Kovadlinu je to trochu krpál. Patří zřejmě k oblíbeným místům na táboření podle množství černých uhelných kupek. Název jí dalo vrcholové skalisko. Je zajímavé procházet místy, kde už jsem někdy nocovala.

Přižene se pár přeháněk a na mě přijde hlad. Pod Špičákem je hustý les a provizorní lavičky, tak toho využiju a než se najím, stačí jen navléct šusťáky, pončo už netřeba. Je tma a nestačím se divit, kolik je všude ohníčků, stanů a plachet. Lidé se zase diví, kdože to v deset hodin na ně svítí čelovkou. Dokonce mě jedna parta přizve na noc, ale jak vidím všude nějaké láhve, tak mě to odradí. Za vrcholkem Czartowiec se ukáže krásný pohled, za černočernou Rychlebskou tmou září tisíce světýlek z polské roviny.

Původně jsem si zahrávala s myšlenkou, že zkusím dojít na hraniční přechod Hraničky, kde je na sousedově straně pěkná stříška. Teď už je mi jasné, že tam bude plno. Z nějaké polské vesnice je slyšet zábava. Občas se vylekám, když na mě ze tmy někdo promluví, protože už polehává ve spacáku a má zhasnuto. Korunu tomu dá pán, který jde proti mě, bez batohu uprostřed ničeho a rovnou se zeptá kam jdu. Řeknu, že ještě nevím, čímž prozradím, že jsem tam sama, místo abych třeba řekla, že kamarádi jsou vepředu. Když se pak po chvíli otočím, už žádné světlo nevidím. Tak se rozhodnu, že z bezpečnostních důvodů zalezu raději někam hlouběji do lesa. Ten je ale plný zarostlých kamenných kupek. U jedné z nich je rovinka. Jsem moc unavená něco stavět, tak jen pláštěnku z jedné strany přikolíkuju k zemi a řeknu si, že když začne liják, prostě to přes sebe přehodím. Na zemi je to samé světýlko, asi světlušky, ale žádnou nemůžu najít, když na ně posvítím. Vítr vydává kvílivé zvuky a já mám dost. Ustelu si v místě zaniklé vesnice, s pocuchanými nervy a pak se divím. Naštěstí to hned zaspím.

GPS Souřadnice: 50.3078973, 16.9823184

70. Heřmanice - Kladské sedlo, 20 km

Markéta SHANTI

2. 07. 2021 23:23

2000 km na cestě ❤️

Vyjdu až v poledne. Jsem unavená a slunečné ráno strávím odpočinkem. Je fajn, že v tuto dobu neotravuje hmyz. Zbytek dne už bude deštivý. Možná zní víc logicky, udělat to naopak. Ale už vím, jak by to dopadlo. Pomalu bych se vlekla a trápila 700 výškových metrů a stejně dál nedošla. Takhle to je dané, potřebuju se dostat nahoru a zase sejít co nejníže. Na hraničním přechodě Horní Morava je mi to dobře známé. Jsem blízko domova, s nadsázkou Ostrava skoro na dohled. Za jasného počasí minimálně Lysá hora. Jsem na úbočí mého oblíbeného kopce, který nese stejný název jako celý přírodní park. Je jako bratr Pradědu. Obdobně vysoký a s obdobným vzezřením. Někde tady překonám 2000 kilometrů. Přesně to vše změřím až doma.

K zelené se připojí i česká červená. Chodník je široký, kamenitý a výstup prudký až na Klepáč, kde stojí chatrná dřevěná rozhledna. V lijáku se chvěje, tak jí dokonce odolám. Terén se srovná a objeví se kleč. Pamatuju si, jak mě tady jednou překvapil kamzík. Skutečně! Byli kdysi vypuštěni u Velkého kotle pod Pradědem a rozprchli se časem až tady. Byly doby, ne tak dávné, kdy tu člověk za celý den potkal jen hrstku turistů. Teď se na vrcholu staví polská rozhledna a ani protesty ochranářů přírody tomu nedokázaly zabránit.

Proplouvám mlhou a ve vzpomínkách mi naskakují obrazy, kde je jaký výhled. Objeví se skalky a kamenná moře. Je to drsná krajina, v ledovcovém pásu. Projdu přes vrcholy Hleďsebe a Malý Sněžník. Polský chodník se opravuje, asi také v souvislosti se stavbou rozhledny. V lese stojí stany a to už je jen pár kroků na plochý holý vrchol, tentokrát plný techniky. Další nejvyšší hora, Kralický Sněžník, 1426 m.n.m. vysoký. Červenou sejdu k pramenům Moravy, ukrytým v kamenné budce. Chtěla jsem navštívit slonečka, malou kamennou sošku na vyhlídkové plošině, ale také se tam něco kope. Chodník je plný kamení, občas mokřinu překlene dřevěný mostek a pak už se zase připojím na hraniční zelenou. Hmm, samá bažina. Působí to tu velmi divoce. Už se setmělo a každý vyvrácený strom mi připadá jaká postava. Mám pocit, že co chvíli vidím pohyb. Mokré pončo se všude lepí, pěšina je úzká, kolem suché stromy a v jednom místě holina s výhledem na Polsko. Mraky se rychle honí a les má až pralesovitý charakter. A vše je obklopeno tichem.

Dnešní převýšení dalo zabrat i kolenům. Před Kladským sedlem vidím rovinku a dva stromy, akorát na stavbu mého domečku. Dokonce se déšť utiší, tak ani nepromoknu. Světlo přiláká můry velké jako dlaň. Jsou to pořádné pecky, když do mě začnou narážet. Každý den něco nového! Ale když zhasnu, taky se někam uloží ke spánku.

GPS Souřadnice: 50.2262094, 16.9204695

69. Neratov - Heřmanice, 32 km

Markéta SHANTI

1. 07. 2021 23:54

Noc byla dnes krátká. Nechtěla jsem vzbuzovat pohoršení a věřící chodili do kostela až do pozdní noci, tak jsem zalehla až když zhaslo okolní osvětlení a vstávala chvíli po svítání. U přilehlé fary jsou záchody a dokonce sprcha, kterou si za lidových 30 korun s velkou radostí a vděčností dopřeju. Silnice vede zase údolím Divoké Orlice, kolem rezervace Neratovské louky. V téměř zaniklé osadě Vrchní Orlice stojí další kostel, zasvěcený svatému Janu Nepomuckému, který by byla škoda nenavštívit. Byl přestavěn ze hřbitovní kaple a v 80. letech postupně pustošen a vykrádán. Zachovaly se v něm pouze vyřezávané lavice. A taky určité kouzlo. Díky solidaritě národa v době pandemie bylo vybráno postupně na novou střechu a dřevěné trámy, proto je možné do něj teď vůbec nahlédnout, jinak by byl zakonzervován.

Pokračuju žlutou značkou přes louky, kolem nazdobených chaloupek, ověšených květinami. Obejdu ohradu s výstrahou na býka. V těchto místech je už říčka široká a zdaleka ne tak divoká. K silnici se připojím na okraji Bartošovic. Přišla jsem na to, že internet neví všechno. Pokud hledám obchod, je třeba se zeptat. Fungují tu totiž malé prodejničky, které rychle vznikají a zanikají. Cesta je lemovaná starými stromy, kolem hustý les a když vidím šipku na horskou chatu u Rampušáka, vzpomenu si, že mi o ní známí pěli chválu a jdu se na ní podívat. Jako mají Krkonoše Krakonoše, Orličky mají Rampušáka - horského ducha, vládce a ochránce hor. Tomuto místu se říká Zemská Brána. Divoká Orlice tu přeskakuje balvany a omílá skalní stěny až do Klášterce a vytváří hluboce zařezané údolí. Projdu se přes Pašeráckou lávku a napojím se zpátky k silnici.

V osadě Číhák nějaký šprýmař vyrábí oblečené slaměné postavičky, třeba paní na kole plném vína s hlavou ve křoví, babi a dědou s vnoučaty. Taky tu stojí další horská chata. Orlické hory tu končí. V Českých Petrovicích je to samá sjezdovka a statek, za horou Kamýk je odpočinkové místo, kde se odpojím ze silnice na zelenou hraniční hřebenovku. Jak vidím polskou zelenou, lehce se mi ježí chlupy, ale tentokrát je cesta znatelná, projetá traktorem. Obklopí mě nádherné výhledy. To by mě dle mapy asi nenapadlo, jak krásná trasy tudy povede. Občas potkám přímo v louce obytnou dodávku nebo auto. Přejdu koleje, stezka se zúží až vyjdu na hraničním přechodě Dolní Lipka. Musím si tu chvíli lehnout. Když vidím, jak z protějšího pole vychází dva znavení turisté, je mi jasné, že to nebude žádný med. Přede mnou je 6 km po rovině, než se to začne zvedat přírodním parkem Kralický Sněžník. Zprvu se raduju, že je to dobře prošláplé, občas dokonce posečené, ale postupně se nořím víc a víc do mokřadů a křáčin. Celou dobu mě provází úžasné rozhledy.

Tenhle zarostlý terén je vysilující, nemůžu se ani zastavit, jinak jsem obsypaná hmyzem, ani batoh v tom mokru nejde odložit. Přeháňky přechází jedna za druhou. Barevné květy hrachu mi připomenou základy genetiky. Zabloudím a když se zase najdu, uvědomím si při výstupu na kopec Výčnělek, že už je čas to pro dnešek zapíchnout.

GPS Souřadnice: 50.1353100, 16.7589596

68. Vrchmezí - Neratov, 28 km

Markéta SHANTI

30. 06. 2021 23:49

Po ránu je všude kolem mlha, vyběhnu si na rozhlednu a ostřím na špičky smrků. Pozdravím udivené polské nocležníky. Prý proč jsem nešla taky dovnitř, že bych se ještě vlezla. Ale nerada působím lidem nepříjemnosti. O půlnoci je budit, pokapat vodou a přemístit, to nezvládnu. Už druhý den se budím skoro na zemi, karimatka to se mnou asi vzdala. Myslím, že utíká přes ventil, holka moje. Pokračuju přímo po hranici, úzkým chodníčkem v borůvčí. Potkám skupinu vojáků, jinak nikoho. V rezervaci Bukačka je to samé varování před zmijemi. U Šerlichu začnou sjezdovky a stojí tu i Masarykova Chata. Potřebuju se trochu vzpamatovat, tak se jdu ohřát a usušit. Je to krásná tradiční stavba, uvnitř samé dřevo a příjemní lidé.

Hranice tu klesá do údolí a vede klikatící se říčkou Divoká Orlice. Ještě kousek pokračuju červenou hřebenovkou až k novému modernímu srubu, který slouží jako útulna a občerstvovací stanice pro turisty. Už jen pár metrů do kopečka a jsem na nejvyšší hoře - Velké Deštné (1115 m.n.m.). Postavili tu před dvěmi lety futuristickou 22 m vysokou rozhlednu. Je kovová a obložení je ze dřeva. Symbolem hory je vítr a déšť, proto je jejím hlavním motivem déšť unášený větrem. Jak tak stojím na vršku, mraky prochází skrze mě, občas vykoukne nějaká vesnička nebo louky. Dole už je hezky.

Orlické hory jsou má srdcovka. Jejich skutečné přírodní krásy leží ale mimo červenou hřebenovku. Ta totiž většinou vede po bývalých vojenských silničkách a je lemovaná bunkry, smrky a klečí. Dolů jdu modrou značkou. Odkrývají se pohledy jako malované. Z trubky tu teče voda jako ve sprše, ale po chvíli mě najdou mušky a je po koupeli. Alespoň půlku jsem stihla. K silnici se připojím u osady Bedřichovka. Starší polský pár se mě ptá, kde je zastávka a jestli odtud dojedou na hřeben. Ještě že mám google. Je zvláštní, že domluvit se polsky bývá těžší než třeba anglicky. Papír to jistí. Lidé si tady obecně rádi povídají. Co chvíli se někde zastavím na pár slov.

Následuji Divokou Orlici ze sousedovy strany po Sudetské autostrádě. V Lasowce je pěkný kamenný kostel. Idylická procházka, až na občasný náklaďák. Provoz je slabý. Děti tu trénují sem a tam na kolečkových bruslích, tak se po dvou hodinách už všichni od vidění známe. Je to tu samá stylová horská chata, stejně jako na české straně. Za Mostowicemi už vede jen malá zapadlá silnička, nikdo na ní, přes krajnici dlouhé traviny. Jen pár osamělých domů. U nich vždy osvětlení na solární panel a větrnou vrtuli. Takhle nějak si představuji cesty v Kanadě. Jen louky, lesy a zurčící potoky. V jednom místě je krásný rybník na koupání s lavičkami.

Odbočím žlutou značkou k dřevěné lávce a jsem v cíli dnešního dne, vesničce Neratov. Ta by zanikla nebýt neziskové organizace Sdružení Neratov. Ta pomáhá lidem s postižením, kteří zde mohou pracovat a bydlet. Funguje tu malý obchůdek, hospoda, ubytování a pivovar. V roce 1990 došlo k opravě velmi výjimečného kostela Nanebevzetí Panny Marie, který má půdorys kříže a skleněnou střechu, kterou lze pozorovat plující mraky na obloze. Je otevřený nonstop všem poutníkům. Bývá v něm až ohlušující ticho. A zajímavé jsou i dvě přístupné věže. Vždycky jsem si přála tady přespat. Tak se mi to i splnilo. Před kostelem je zastřešená terasa, kde si ustelu.

GPS Souřadnice: 50.2149137, 16.5501354

67. Bor - Vrchmezí, 38 km

Markéta SHANTI

29. 06. 2021 23:58

Probudí mě zvuk kapek. Tak rychle sbaleno jsem snad ještě neměla. V noci jsem slyšela vytí a kňučení, ale věřím, že i kdyby bylo vlčí, nemusím se jich bát. Balvany jsou porozházené ve svazích, občas mají úplně rovné stěny jako nějaké kostky pro obry. Modrá značka vede k loukám u vesničky Bukowina, ze kterých jsou výhledy až na Krkonoše. Minu nedostavěnou opuštěnou garáž. Co bych za takové místo za bouřky dala! Taky tu je rozpadlý altánek. Tráva je mokrá, tak mě napadne si sundat alespoň ponožky a je to v těch vedrech nečekaně pohodlné, že tak vydržím chodit skoro celý den. Jsem v Kladském výběžku. Kladsko je historické území Čech, později součástí pruského Slezska, nyní patřící Polsku. Prý tu nelze ani pocítit, že člověk překročí hranici.

Vtipná cedule hlásá: "Machovské končiny, evropsky naprosto bezvýznamná lokalita." Je to dobře ukrytá osada s šedě patinovanými chaloupkami. Ve vesnici Pstrazna je skanzen, kousek vedle něj je rozpadlý domeček, který by se tam taky hodil. Vystoupám do českých Závrchů. Hranice si se mnou od rána hraje, proplétám se tu jako v bludišti. V lese je schovaná poutní kaplička, která musela být kdysi kvůli zdejší těžbě uhlí přemístěna. Žďárky už jsou moderní obcí. Opouštím Broumovsko a pokračuju po silnici k Velkému Poříčí, kde potkám Muzeum světelných reklam. Cyklostezka vede kolem Metuje, ale řeka je cítit a koupání mě v ní neláká.

U Náchoda jsou lázně Běloves, s novou kolonádou, kde si lze svlažit nohy a napít se minerálky z pramene Ida. V cukrárně si dám ledovou kávu, což je u mě zvláštní, běžně ji nepiju, ale možná bych občas mohla, protože mě pořádně nakopne. Minu pár sešlých lázeňských budov, které jako by volaly po znovuotevření. Žlutou se zase připojím k hranici, kolem několika posprejovaných ruin, loukami projdu přes Brzozowie a černou značkou pokračuju přímo po kamenech. Krajina je plná přívětivých kopečků, samá pastvina, široká polňačka přejde v lesní chodníček, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Po cestě zobu borůvky, škoda jen hluku z nějaké rušné silnice.

Neznačeně si to zkrátím na žlutou, co pokračuje hranicí, přes Taszow. Je to tu samý výhled na českou i polskou stranu. Rozprostře se přede mnou i celá Orlická hřebenovka. V loukách jsou schované dřevostavby a všemožná alternativní bydlení. Přijde mi třetí zpráva od operátora, varující před silnými bouřkami, takže když chytnu internet, raději to zkontroluju. Radar září červeně a žlutě. V okolí ale zrovna není žádný přístřešek. Řeknu si, že pokud na nic cestou nenarazím, dojdu až na Vrchmezí (1084 m.n.m.) polsky Orlica, což je nejvyšší hora polské strany Orliček, kde by se dalo schovat. Tak proto dnes asi to kafe 🙂.

U rekreačního střediska Zelinkův mlýn se napojím na silnici a pokračuju táhlou Olešnicí v Orlických Horách. Takhle pozdě večer je provoz téměř nulový. Hranici tu tvoří řeka Olešenka. Když vstoupím do CHKO Orlické hory, na nebi se začne blýskat. Mám už jen dvě hodiny, než to naplno vypukne. Je to tak trochu závod s časem, proto jdu raději údolní asfaltkou mezi starodávnými chaloupkami, než hraničním hřebenem. Tolik světlušek jsem nikdy předtím neviděla! Obklopuje mě bublavý zpěv místních potůčků a vůně vlhké louky. Na Čihalce je poslední horská chata a asfalt se změní v lesňačku. Na hraničním přechodu se ozve první hrom, nebe už je celé bílé a já se dám skoro do běhu. Možná zato můžou události posledních dní nebo moje rozpoložení, ale bojím se. Místo abych byla někde v úkrytu, lezu kdesi na hřeben. Ale pod zbrusu novou rozhlednou by měla být zděná útulna a ta vidina mě žene kupředu. Posledních 15 kilometrů jsem stejně nepotkala ani krytou zastávku.

Vrcholové partie vedou lesem, kolem létají větve a z oblohy začne padat voda, doslova. Hřmění se hrozivě rozléhá a já v té tmě nemůžu rozhlednu najít, protože je tak nová, že k ní ještě nevede ani značka. Když konečně dorazím na místo, zjistím, že útulna je plná spících lidí. Naštěstí je zastřešený i prostor s posezením. Prší všemi směry, tak musím vytvořit přístřešek, pončo se vzpouzí a po půlhodinovém boji, promočená, radostně sleduju svůj výtvor. Nedošlo mi ale, že pod lavičkami je tak málo místa. Nasoukám se tam tak tak. Ale nemůžu se skoro pohnout, natož převléct, tak jen svleču mokré věci, navleču spacák a vak a zalehnu. Hlavu mám nalepenou na lavičce a když posvítím kolem, nestačím se divit, co vše tu žije. Stane se ze mě ještě vícenásobný zabiják. Bouře nakonec trvá skoro 4 hodiny.

GPS Souřadnice: 50.3533400, 16.3614400

66. Šonov - Bor, 28 km

Markéta SHANTI

28. 06. 2021 23:13

Po páté ranní se rozloučíme a pokračujeme každý svou cestou. Děkuji Vám, že jste za mnou vážili tak dalekou cestu a povzbudili mě na těle i na duchu! Padne na mě zvláštní smutek. Bylo to příjemné uvolnění. Mám chuť vrátit do svého života pohodlí. Čím blíže jsem domovu, tím více si uvědomuju, kolik síly vynakládám na každý další den. Tělo jakoby tušilo, že už může postupně polevovat, že už je to kousek. A to je zrádné. Místo abych si užívala lehkého batohu, zabavila jsem veškeré jídlo, které nám zbylo 🙂.

Pokračuju cyklostezkou, kde po chvíli narazím na otevřený seník. Svítá a celá louka je zahalena do růžového závoje. Chci se napojit zpátky na zelenou hřebenovku, ale nemůžu narazit na žádnou pohodlnou stezku. Na vršku je to ale taky zarostlé, tak jsem hned mokrá až po kolena. Přede mnou se objeví bažina. Nejde odhadnout, kde se to propadne. No jo, pár dnů mi asi budou hůlky ještě chybět. Vstoupím do louky a zmizí veškeré náznaky pěšiny, trávu mám až nad hlavu, kalhoty pokryté pavučinami a pylem.

K cestě to mám ještě 2 kilometry. Les zarostl ostružinami a takovými těmi lepivými rostlinami, co dokážou podkopnout nohy. Nad hlavou mám vysoké bílé kytky, které i přes kalhoty pálí jako kopřivy. Zvažuju, jestli se ještě neotočit, ale v dáli už vidím střechy, tak pokračuju. Pomyslím na to, že kdyby tu byla třeba odkrytá studna, už mě nikdo nikdy nenajde a pak se propadnu. Naštěstí jen do strouhy. Ale to je typický příklad síly myšlenky. Když se celá mokrá a zoufalá vydrápu někomu na zahradu, v bazénu sedí paní a překvapeně na mě kouká. Zmůžu se jen na Dobrý den.

Kousek jdu asfaltkou kolem několika statků. V jednom je hromada hnoje přitlačená přímo ke zdi kuchyně. Pole jsou osázená fialovými květy, asi nějaké přírodní hnojivo, protože mezi nimi se občas objevuje řepka. Do Otovic už je polní stezka viditelná, žádné drama. Zelená pro drsňáky tady konečně skončí. Napojím se na cyklostezku kolem potoka. Bohužel k němu není přístup, abych se umyla. Je tropický den, tak si přes poledne chvilku schrupnu pod stromem, ale slunce se mezitím otočí a probudím se celá rozpálená.

Polní asfaltkou přijdu do Božanova, kterým procházím několik kilometrů. Přede mnou jsou hradby Broumovských stěn s výrazným Božanovským Špičákem. Typické jsou statky složené ze 3 oddělených budov, ve tvaru písmene U. Zrekonstruovaný bývá většinou jen obytný objekt. V centru je nečekaně zdobný barokní kostel svaté Máří Magdalény. Po celé vesnici jsou rozptýlené sochy svatých a kříže, leckdy i za plotem na zahrádkách. Pobaví mě cedule, že se nacházím na venkově, proto je normální bučení krav a zápach hnoje, stejně jako kokrhání kohoutů a štěkání psů. To asi kdyby si chtěl nějaký turista stěžovat.

Na parkovišti je prostorný přístřešek a pak už se schovám v lese, ve stínu skal. Modrou značkou vystoupám k Machovskému kříži, kde je další altánek. Stezka je dlážděná kameny, místy rozjetá technikou. Trochu se zapotím, když kolem mě projede náklaďák se dřevem a kmeny v něm volně poskakují. Je to tu samý potůček a mechová skála. Sejdu do Machovské Lhoty, malebné údolní vesničky, plné tradičních chatek a chaloupek. Vystoupám ke cvičným skalám, všude to bzučí a dožene mě únava. Před setměním ještě vylezu na Krásnou vyhlídku stolové hory Bor. Ustelu si hned pod jednou ze skal na úzkém chodníčku. Když usínám, poletují mi nad hlavou světlušky.

GPS Souřadnice: 50.4843634, 16.2922544

MALÁ FOTOVSUVKA 🙂

Markéta SHANTI

27. 06. 2021 23:59

Ad 1) Naše trojička
Ad 2) Takhle to vypadá, když půl hodiny zvoní budík
Ad 3) Ano, tohle vše jsem snědla za víkend
Ad 4) Moje ponožky- asi ani nepotřebují komentář 😀

GPS Souřadnice: 50.6132865, 16.3994056

65. Buková hora - Šonov, 27 km

Markéta SHANTI

27. 06. 2021 23:44

Z rána jeden druhému obíráme klíšťata. Z Bukové hory je to zase zarostlá kluzká příkrá šluchta dolů. Co chvíli ztrácíme značku v lužním porostu a ostružinách. Shodujeme se, že už zase čvachtáme. Kopřivama se prodereme na louku, kde už vede lepší stezka a dokonce běhají lidé a jezdí cyklisti. Konečně narazíme na potok, tedy i koupelnu. Vypiju celou přehradu. Včera jsem se Jance divila, že tahá 3 litry, ale pro tentokrát to bylo dobré rozhodnutí.

Projdeme Nowe Siodlo. Na hraničním přechodu stojí použitelný altánek, kde si uděláme hody. Pán v traktoru se při sečení vždy usměje, když kolem nás projede. Tak proto mají tak velké batohy! Protože piknik! Zelená hned zahne do louky, kde je tentokrát vychozená pěšina a začne krpál na Obírku, kde se připojíme na hřeben. No možná je to nadnesený pojem. Jsme v Javořích horách. Jednotlivé kopce připomínají sopečné kužely a červená zem v kombinaci s ostrým sluncem ten pocit jenom umocňuje. Cestu provází krásné rozhledy na celé Broumovsko.

Na Kozím rohu a Homoli se Janka ještě drží, ale před Kopicí už vzduchem lítají všemožná úlevná slova. Je to prostě nahoru a dolů. Potkáme lehce děravý přístřešek a přijde závěrečný stoupák přes kořeny a kameny na Ruprechtický Špičák (870 m.n.m.), nejvyšší horu CHKO Broumovsko. Provází nás šipky cyklozávodu. Kolem prochází voňaví polští turisté v bílých teniskách jakoby nic. Já upocená a špinavá jen koukám, jakou mají fyzičku a schopnost zachovat bílou bílou.

Na vršku stojí vysílač, který ma nejlepší léta za sebou. Funguje jako rozhledna, velice vzdušná, takže mám co dělat, ať se dostanu nahoru. Ráda bych se závrati postavila čelem, ale nevím jak na to. Umím se dotlačit kdekoliv vylézt, ale pak se se mnou točí celý svět. Mám ráda výšky, proto je zvláštní to na sobě pozorovat. Že se to děje nezávisle na tom, co chci nebo mám ráda. V jeho betonové základně by se dalo za nepřízně počasí přespat, ale je tu spousta odpadků. Venku jsou i lavičky s ohništěm. Ale vyhlídka je odtud prostě úžasná!

Přes dva vrchy ještě jdeme společně, ale pak se ode mě Kamča s Jankou oddělí a musí skočit pro auto. Je jasné, že nedojdeme tam, kde jsem to naplánovala. Proberu si batoh, každou věc vezmu do ruky a zvážím, jestli se bez ní neobejdu. O dvě kila lehčí pak zvesela pokračuju přes dalších pár kopců. U Janoviček je použitelný přístřešek a terén se docela srovná. Uklouzne mi to a natáhnu se do borůvčí. Od zítřka už nebudu mít ani tyčky, tak si musím zvykat. Dala jsem pryč i vaření. Říkám si, že těch pár dní už to zvládnu. Mám zvláštně pokřivená měřítka, vnímám 14 dní jako nic. V nohách mám 1850 km. Do Ostravy mi schází asi 450 km, natáhlo se mi to už o dobrou stovku, než jsem původně počítala.

V lese jsou co chvíli červenobílé zvedací zábrany. Rozléhá se vytí a štěkání. Žijí tu prý tři smečky vlků. Ale myslím, že tohle budou spíše psi. Narazím na zajímavý text. "Světy nahlížené z různých bodů jsou různými světy. Takže mohu žít v tolika světech, kolik jsem jich schopna vidět." U Červené hory objevím Třípanský kámen, mezi územím Čech, Kladska a Slezska. Pak už kousek klesnu na cyklostezku, kde se nad vesnicí Šonov zase sejdeme. Vede tu naštěstí asfaltka až do 600 m.n.m. Usteleme si co nejblíž, jako naschvál žádná rovinka, tak si jako zarážku pod sebe dáme batohy. Naposled si uvařím teplé jídlo a jdeme spát. Ráno vstáváme ve 4, ať stihnou dojet rozumně do práce.

GPS Souřadnice: 50.6152057, 16.4014155

64. Petříkovice - Buková hora, 23 km

Markéta SHANTI

26. 06. 2021 23:18

V místě altánku Pod Jánským vrchem stála kdysi kaple. Zdejší voda má prý léčivé účinky. Pramen teče do kulaté betonové vanky a vyloženě vybízí k opláchnutí. Akorát mám vždy dilema, jestli to není neúcta před všema těma svatými soškami. Máme pomalé ráno, abych to všechno, co přivezli, mohla ochutnat. Kousek nad námi jsou skalky, odkud jsou krásné rozhledy. Chodník pak prudce klesne až k asfaltce. Najdeme hřib tak velký jako talíř. Hlína je červená, stejně jako kameny. Některé hraničníky jsou přímo na skále a působí jako rozložená krabice. Pohraniční závora je na klíč, který místní mají. Projdeme kolem starého kamenného kostela. Vypadá zachovale, ale je zavřený. Seno se tu suší postaru na dřevěných konstrukcích.

Zelený Szlak Graniczny nezklame a vede zase do bažin, pak loukami, kde se prohání parta motorkářů, ale jsou slušní a kolem nás zpomalí. Obklopují nás kvetoucí louky a máme štěstí, že se nemusíme celou dobu prodírat, protože některé z nich jsou už posečené. Na stráni se poprvé nazobu lesních jahod a později dokonce objevíme dva keříky borůvek. Ale vypadá to na velmi slabou sezónu. U posedu narazíme na starý hornický vozík, teď využívaný na krmivo pro prasata. Láká mě krásné modré jezírko u Lubawky, ale je to jen požární nádrž, která už trochu kvete, tak se nesvlažíme. Vyšplháme kolem skal až na vršek stěn a vstoupíme do CHKO Broumovsko. Jakmile se člověk dostane na skalní hradbu, začne rovinka. Vidět je až na Sněžku. Vede tu jen úzký chodníček mezi borovicemi, kapradím a skalními puklinami. U malého jezera, obklopeného balvany je i ohniště. Pod námi je Adršpach a prý je ohromný zážitek projet to údolí vlakem, skrze skalní města a pastviny plné koní.

Prudce klesnem a zase vystoupáme na kopec Zielonka. V sedle mě překvapí obytňák, připomínající spíš vojenský náklaďák. Je fascinující, co všechno lze dneska potkat na cestách. Kolem to hřmí, ale bouřka nás mine. Sestupujeme do údolí na sousedovic stranu. V obci Laczna mají zvláštní ZOO. Působí spíše jako farma. Zvířata jsou na loukách, za elektrickým ohradníkem. Byli vidět dokonce vlci a opice. Ale nevím, kde je schovávají na zimu. V pohraničí je hodně cítit chudoba. Některé domy nemají ani funkční střechu, ale v některém koutu se ještě bydlet dá. Stezka je zase zarostlá, tak jsme rádi, když vyjdeme na silnici u přechodu Zdoňov. Stmívá se, tak si dáme večeři a mateme projíždějící auta, která nás mají za hraniční kontrolu.

Vylezeme na další skalní hradbu - Mirošovské stěny. Chodníček je ale tentokrát samá mokrá tráva. Pod námi je propast, mezi stromy prosvítají světýlka a krajinou se rozléhá sobotní veselí. Terén je náročný, samý kořen, sešup nebo padlý strom, proto mě udiví, že se tu pojede závod na horských kolech. Když sotva pletem nohama, najdeme rovné suché místo v lese před Bukovou horou a postavíme stříšku. Nastoupali jsme dnes 1000 výškových metrů. Slyšela jsem, že bude Broumovsko nejtěžším úsekem celé cesty, ale nevěřila. Tak už tedy věřím.

GPS Souřadnice: 50.6397247, 16.1753972

63. Horní Albeřice - Petříkovice, 27 km

Markéta SHANTI

25. 06. 2021 23:49

Vstávám brzy. Dnes mě přijede navštívit Kamča a Janča, mí milí blízcí. Ušila jsem si na sebe bič, následující tři dny jsem musela pečlivě rozplánovat. To nemám ve zvyku, alespoň pak nebývám zklamaná. Během dne se to stejně vždy ukáže. Lije jako z konve a radar mi tvrdí, že za hodinu bude mnohem líp, ale mraky se v horách zasekly. Mlžné louky plné kvítků a pohodlná kamínková cesta mě dovedou k dalšímu přístřešku na Rohu hranic, který je v podobném stylu. Vykračuju si lesem příjemnou pěšinkou a těším se na pohodový večer. Jen 27 kilometrů daleko mě čeká roubený přístřešek, ohňiště a studánka, vřelá objetí a hody v podobě, sněz, co se do tebe vejde.

U vesnice Bobr to začne. Zelená šipka směřuje do křoví. Obejít to není jak. Trávu mám až po pás, ostružiny se zatrhávají o pončo, země plave. Zpočátku mám snahu, přeskakovat kaluže, ale když na kořeni ujedu a do jedné z nich si sednu, přestanu to řešit. V dešti se to bláto stejně hnedka smyje. Občas jdu kousek po širší pevné stezce, ale značka vždy nekompromisně odbočí mezi traviny. Vody je všude dost, ale takovou žízeň nemám, aby mi stálo zato ji pít. Přece jen, všude kolem jsou pole a vesnice. Tam, kde je v mapě značený pramen, je teď v létě jenom bujná džungle.

V dáli na louce vidím rozbořený cihlový statek. Jsem u obce Královec, kde je v plném proudu stavba dálnice. U hlavní cesty na mě vyběhne pes, naštěstí je to mazel z místního příhraničního obchůdku. Značka vede zase střemhlav do bažin, přes koleje, pak kolem potoka. Asi tudy moc lidí neprojde. Říká se tomu tady Vraní hory. Sleduju čerstvě natřené hraničníky a říkám si jestli ti údržbáři hranice nejsou taky horolezci. Kolmý výstup drolivými kameny mě dostane na čtyři a musím říct, že mám docela v tom podmáčeném terénu strach.

Hřebenovka vede zlehka nahoru a dolů, občas nějaký výhled nebo prudká bahenní klouzačka. Hory tu mají polské názvy jako Szeroka, Mrowiniec nebo Bogoria. Nejsou tu žádné lavičky a na vršcích jsou cedulky z papíru, přilepené ke stromu. K večeru sundávám pláštěnku a na horizontu pozoruju Krkonošské hřbety. Dost se tu těží a taky střílí. Je patrné, že se tu dovádí na motorkách. Stezka je od nich celá rozrytá.

Zbývají mi jen 3 procenta baterky, tak se trošku zapotím, když ztratím značku, ale jakmile se dostanu na Jánský vrch, už není kam zabloudit. Pode mnou jsou skalní stěny a v údolí se drží občas mráček. Kousek pod vrcholem je Krausova vyhlídka s dřevěným altánkem. V lese jsou zarostlé skalky s pěknými převisy a to už jsem nad Petříkovicemi a radostně vyhlížím své společníky. Všude je ale tma a ticho. Mám zpoždění a měli tu už dávno být. A pak se ke mě rozeběhnou! Čeká mě královská hostina. Ubrousku prostři se! A stůl je plný. Zapálíme první oheň na cestě a povídáme si, dokud únavou neodpadnou. Jsem plná emocí a hlavně mám plné břicho, tak mi to trvá o něco dýl.

GPS Souřadnice: 50.6075238, 15.9998439

62. Černé sedlo - Horní Albeřice, 30 km

Markéta SHANTI

24. 06. 2021 23:06

Bylo to moc příjemné ráno. Společná snídaně s milými lidmi. V noci se přihrnuly silné bouřky. Přístřešek se celý chvěl ve větru, kapky mi bušily přímo nad hlavou. Prostor, kde jsem spala je vlastně takový malý trojúhelníček pod střechou, kde by se vešli maximálně dva tencí. Dokonce sluníčko se přišlo podívat. V nížině je inverze, občas se nějaký mrak převalí i přes hřeben.

U Mužských kamenů si mě zvědavě prohlíží kuna, rozplývám se nad ní, než se ke mě rozeběhne. Běž si raději po svém! Až po Petrovu boudu mám hory sama pro sebe. Tady potkám první štrúdly turistů. Na nedalekou Špindlerovku jezdí totiž autobus. Na Krkonoších se mi líbí, že je ta vysokohorská nádhera dostupná všem. Na Sněžku vede lanovka, na pár dalších míst jezdí veřejná doprava. Na lavičkách si povídá skupinka jeptišek. Skoro celou dobu je hřebenovka vydlážďěná. Je to zápřah na unavené šlachy, ale když si chci sama sobě postěžovat, podívám se okolo, na ty postarší dámy v cuklích, které to bravurně zvládají a mlčím.

Hranice vede klidovým územím po Stříbrném hřbetu, červená značka vede polskou stranou. Za Poledními kameny bývá výhled na ledovcové jezero Wielki Staw, dneska je ale ukryté v mlze. Teče tu spousta potůčku, tak konečně doplním vodu. Je třeba dát pozor, jestli klečí nevede zrovna stezka na záchod. A pak ji zahlédnu. Tak tajuplnou mezi mraky. Naši nejvyšší Sněžku (1603 m.n.m.). Výhledy se rychle mění, na chvíli se odkryje i Maly Staw s chatou. Po sněhu tu nakonec není ani památky.

U Slezského domu se dlouho koukám do Obřího dolu. Další velký div! Po úbočích stékají potůčky s vodopády, prudké skalnaté srázy padají do zeleného údolí. Loni jsem v jedné spodní chatě jedla domácí zmrzlinu mou památeční titanovou lžičkou a nechala ji tam. Tak jsme si další den pro ni udělali běžecký výlet. Asi by mě jinak nenapadlo běhat v Krkonoších, ale bylo to nečekaně fajn. Tak je to zase dobrý příklad, že vše zlé je k něčemu dobré.

Poslední vrcholový stoupák vylezu skoro po čtyřech. Je dusno a mám dost. Na vršku je věčně se opravující meteorologická stanice, nejvýše položená pošta u nás a dřevěná kaplička sv. Vavřince. Posedím tu docela dlouho a funguju jako místní fotograf. Asi je znát, že nikam nespěchám. Koukám jako vyoraná myš, která nereaguje na vtipné narážky, ale po dvou měsících venku, prakticky v izolaci, na to nějak nemám co říct.

Pokračuju po hranici po modré na Pomezní boudy. Stezka je samý kámen a kosodřevina. Tento typ krajiny je typický pro tundru ve Skandinávii. U chaty Jelenka je cedule, kde je vysvětleno, proč nestavět mužíky, aby tato vzácnost neutrpěla škody. Před Horní Malou Úpou se les podobá spíše pralesu. Ve vesnici je jako po vymření. Hranice se táhne po hřebeni, zelenou značkou. Je to úzký chodníček mezi borůvčím, smrky a klečí, vedoucí přes Lysečinskou horu. Jsem v mraku, obklopená zvláštním tlumeným zlatým světlem. Hřmí, občas kape. Pěšina není tak snadná, jak vypadala v mapě. Místy jdu potokem, zakopávám o kořeny, ale občas je to i pohodlná rovinka. U Horních Albeřic se dostanu na louku, kde stojí další áčková chatka. Dneska to bude bez společnosti.

GPS Souřadnice: 50.6910297, 15.8589219

61. Údolí Jizery - Černé Sedlo, 27 km

Markéta SHANTI

23. 06. 2021 22:35

Ležím přímo na stole, zabalená ve vaku jako kukla. Slyším auto, pak nějaké kroky, ale když nade mnou projede vlak, už opravdu vstanu. Je to záhada. Jsem přímo u řeky a ani jedna muška. Přejdu mostek do Údolí Naděje, kterému se říká Hoftík. Toto územi patřilo v průběhu 300 let už Rakousku, Prusku, Polsku a teď Česku. Cyklostezkou pokračuju kolem hranice, opláchnu se v potůčku a uvědomím si tu čistotu vody, která tady teče. O kousek dál kouzelně zarostl pod tratí podchod. Vyjdu v Harrachově na upraveném nádraží. Přímo naproti se zhroutila stará chalupa. Luxusní dřevostavby, typické horské stavení a obyčejné rodinné domky jsou zasazené mezi kopečky. Lanová centra, sjezdovky, skokanské můstky, kdy na jednom z nich se dá jezdit i v létě nebo golfové hřiště. Město žije sportem. Navštívím cukrárnu u Muzea skla a dám si pohár. Je to pro mě takový symbol bezstarostnosti. Mám s ním spojené krásné vzpomínky a výjimečné chvíle.

Nakoupím ve větším diskontu a pokračuju po červené lesní cestou k hraničnímu přechodu. A jsem v Krkonošském národním parku! Jdu modrou značkou kousek po hranici, ale pak jí na nějakou dobu zamávám. Leží totiž v klidové zóně. Čeští a Polští strážci parku spolupracují a dokonce mají pro Krkonoše jednotný znak, na kterém je Sněžka, Zvonek a Hořec. Kácí se tu smrky a nahrazují je jedle a buky. V minulosti totiž většina listnáčů padla jako topivo do pecí při zpracování rudy.

Celý den zlehka kapká a vršky jsou zamlžené. Několik kilometrů traverzuju pod hlavním hřebenem po cyklostezce. Je to velmi tichý úsek, málo navštěvovaný. Z obou stran je klidové území, každá cestička je přetažená zákazovou páskou. Pod Jakšínem je nový áčkový přístřešek, kde se dá spát i na půdičce. Traviny vrůstají do asfaltu, kolem cesty jsou kamenná moře a několik potůčku. Objeví se slunce a já už se vidím, jak se na vršku kochám, pode mnou inverze. Dokonce si umyju vlasy, což nebylo úplně chytré, protože mě po pár minutách pohltí zase mrak, tak nemají kdy uschnout. Tentokrát je tak hutný, že ze smrků stéká voda, i já jsem celá pokrytá kapkami.

Někdy si připadám jako v komedii. Umyju se, vrátím se k batohu a zjistím, že ručník zůstal u vody. Přijdu s ručníkem a dojde mi, že tam leží ještě brýle. Už jsem se pro ně jednou vracela celý kilometr. Nebo mi odlétly z lavičky na vyhlídce. Ještěže nemám víc dioptrií, to už bych je asi nenašla. Ale zase bych si pořídila nové a třeba už je měla ráda. Žlutá mě dovede na Voseckou boudu, u které začíná kamenný dlážděný chodník. Obloha zrůžoví, vidím jen kousek před sebe, obrysy Tvarožníku, siluetu Violíku, s balvany porostlými vzácným lišejníkem. Do polské části je třeba si zakoupit sms vstupenku za 8 zlotych, to je mi novinka!

Těším se na Sněžné Jámy. Nechávají mě vždy v úžasu. Dokonce takhle celé v mlze mají svou sílu. Přestože oči nenakrmím, cítím jejich velkolepost. Velká jáma na dně ukrývá ledovcová Sněžná jezírka. Na okraji stojí budova vysílače, bohužel se v ní nedá před nepřízní počasí schovat. Pokračuju hřebenovkou přes suťovisko kolem Vysokého kola až k Černému sedlu, kde stojí jediný přístřešek široko daleko. V noci má pršet, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Před pár lety jsme tu s kamarádkou na večer dorazily, ale uvnitř byla německá skupinka, která si ho zabrala pro sebe. Lehly jsme si opodál a zakryly se autoplachtou. Lijáky nakonec stejně nebyly. Je 9 hodin a dveře jsou zavřené, tak zaklepu, ozve se šramot a otevře mi rozespalý pán, který má uvnitř dvě děti, že můžu jít dál, že nahoře je volno. Tak se co nejrychleji a tiše uložím.

Občas se mě někdo ptá, jak dlouho trvá si chůzí vyčistit hlavu. Těžká otázka. Záleží, jaké nánosy si tam kdo nosí. Ale líbilo se mi, co řekl jeden účastník závodu na 1000 mil. Na dovolené trvá týden, než zapomeneš na práci. Tady po jednom dni nevíš, kde pracuješ.

GPS Souřadnice: 50.7784169, 15.5824798

60. Nové Město pod Smrkem - Údolí Jizery, 32 km

Markéta SHANTI

22. 06. 2021 23:52

Je to tak zvláštní pocit, když nevím kolik je hodin. Probudím se a odhaduju čas podle bzukotu, ptačího zpěvu, teploty, barvy oblohy... Když prší, je to ještě těžší. Ale je to tady vůbec důležité? Asfaltka mě dovede až do Nového Města pod Smrkem. Vše se zdá být otevřené, tak vyberu cukrárnu. Jsem vděčná za to pohodlí i příjemnou paní prodavačku. V klidu probudím zase mobil k životu, dám si čaj i něco dobrého. Za chvíli je veselo parta dětí s učiteli se přišli na chvíli ukrýt před deštěm. Holčička si koupila ledovou tříšť a chce si kelímek nacpat do držáku na láhev. Přijde skupinka babiček a proberou novinky z celého okolí. Nespěchám. Uvědomím si, že se mi to zase stalo, že se honím a tlačím, ikdyž už nemůžu.

Předpověď mluví jasně, pršet bude celý den. Navleču pončo, nakoupím mňamky a hlavně ten repelent. Asi jsem si od něj moc slibovala, žádný zázrak se nekoná. A to měl účinkovat i na malé mušky. Je mi proti srsti si to stříkat na kůži a smývat to pak do přírody. Ale co se dá dělat. Jsou horší věci. Cítím obrovskou úlevu, u sebe i v krajině. Vše se navrací zase do rovnováhy, teplotní extrémy vystřídaly extrémní srážky.

Ze silnice pokračuju po žluté, taky po asfaltu, kolem bývalých štol, až k rozcestí Streitův obrázek, kde je pod přístřeškem schovaných několik dam v nejlepších letech. Mají z počasí legraci, zaručeně nejlepší den k návštěvě rozhledny! Budou ji mít celou pro sebe. Zelená značka vede pohodlně na vrchol Smrku (1124 m.n.m.), nejvyšší horu Jizerských hor, která získala svůj název podle obrovského smrku na vršku, který se vyvrátil v roce 1790. Mlha přede mnou, mlha za mnou, občas kamenné moře, zakrslé borovice a borůvčí. Projdu kolem pomníku německého básníka, dřevěného kříže, odhodím batoh a vyběhnu si na kovovou rozhlednu. Potřebuju být výš, než nejvýš 🙂. V její základně je útulna, čistá a prostorná, s dřevěnými lavicemi, na stěnách jsou dobové fotografie, okolní panoramata a taky tento text: "Co láska k horám vytvořila, to dobrá vůle nechť zachová."

Jizerky jsou bohaté na vodu. Dřevěnými chodníčky a schody s názvem Nebeský žebřík se napojím na červeně značenou hřebenovku. Dnes hranici nekopíruju, ikdyž by to místy šlo. Jdu nejbližší značenou cestou. Narazím na malé jezírko a zvažuju, jestli je lepší zůstat upocená nebo poštípaná. Má to velké kouzlo plavat když prší. Procházím kolem krytého přístřešku, rašeliniště Jizery, pak se asfaltka změní v pěšinku přes rezervaci Černá jezírka. Skrze ní vedou dlouhatánské dřevěné mostky, velký zážitek! Jdu kolem Pytláckých kamenů a Jelenní stráně. To jsou skalky a valouny, ze kterých musí být obvykle krásné rozhledy.

Doslova si mě v mapě zavolá malebná osada Jizerka. Rozprostírá se na náhorní plošině, plné zurčících potůčků. Tradiční dřevěné domečky a za nimi nepřehlédnutelný kužel Bukovec. Je to čedičová hora, což je vzácnost v takové nadmořské výšce. Pokračuju lesem, až se připojím k divoké řece Jizeře, která hučí a bublá pár metrů pode mnou a taky tvoří přirozenou hranici. Zůstanu v přístřešku pod kamenným železničním mostem a její zpěvy se nesou vzduchem jako ukolébavka.

GPS Souřadnice: 50.7803741, 15.3689462

59. Háj - Nové Město pod Smrkem, 30 km

Markéta SHANTI

21. 06. 2021 23:57

Polní cestou dojdu do Pertoltic, kde mě překvapí malé arboretum. Pod stromem si dám snídani a hned z rána se musím natáhnout. Proti vedru mi nepomohl ani brzký start. V Bulovce se vydám po silnici na Dolní Oldřiš. Hranice tu vybíhá v různé malé výběžky a ne všechny jsou dostupné. Neznačené stezky v mapách pohltila tráva, kameny jde následovat možná tak do dubna. Ve stínu se občas ukrývá i nějaký svatý. Stezku lemují růžové a bílé Náprstníky. Na chvíli si lehnu a okamžitě usnu. Probudí mě až projíždějící traktor. Někde v dáli hřmí.

V Oldřiši už nejde dál projít, tak jdu zase kousek silnicí. Hasičárna je pojmenovaná "Na konci světa". Domky jsou z kamenů a cihel, ověšené květinami a občas si připadám, že jsem se teleportovala někam do Francie. Cyklostezka vede lesem do Horní Řasnice. Je cítit, jak se mění charakter krajiny. Najednou se objeví vlhké mechy a rašelinové potůčky. Jsem vyprahlá a k jídlu mám jen trochu vloček, tak spěchám do obchodu, který za pár minut zavírá. Koupím si 3 kilový kus melounu a další ovoce, sednu si ve stínu bytovky a baštím. Trávit čas ve vesnicích je pro mě vždy kulturní zážitek. Ráda poslouchám všechny ty životní příběhy.

Asfaltkou pokračuju na Srbskou. V okolí se těžil štěrkopísek, tato místa pak zarostla borovicemi a dobře se tu daří mravencům, to ukazuje na zdravou přírodu. Už pár dní pozoruju na domech zavěšené hvězdy, nějaký místní zvyk, ale nevím, co znamená. V Srbské stojí velký panský dům, vypadá jako zámeček, teď se v něm normálně bydlí. Pozůstatek někdejší prosperity kraje.

Projdu kolem kamenného statku a doufám, že to dál půjde, jinak bych musela zpátky stejnou cestou. Přijdu k pastvinám a odhadnu, že ve stádu není naštvaný býk. Snažím se mezi krávami prokličkovat. Vždy doufám, že kdyby tam byl, rozpozná fialovou od červené. V ruce mám raději tyčku. Druhá pastvina už je zarostlá a stezka není vidět. Bez mobilu bych byla nahraná. Elektrický ohradník totiž nejde překročit kdekoliv. Zahřmí, černá se, ale pořád neprší. Napojím se na zelenou značku, až dojdu do Jindřichovic pod Smrkem.

Tady jsem se už pár let těšila. Konají se tu zajímavé kulturní akce a prý se tu upíchne každý dobrovolník. Obec vystavěla na kopci dokonce větrné elektrárny. Zelená energie a zdejší odlehlost a klid lákají alternativce z celé republiky. Krásné historické objekty leckdy ještě čekají na opravu, ale o to tajemněji na mě působí. Nádraží má taky velké kouzlo. Obrovská starodávná budova má zazděná okna a zabedněné dveře, ať neláká živly. Přímo po zaniklé trati do Polska vede naučná stezka a je to velký zážitek cupktat po drolících se pražcích mezi kolejemi.

Zlatem ozářenou alejí dojdu k osadě Dětřichovec. Potřebuju si nutně nabít mobil, ale není žádná příležitost. Pokračuju kousek lesíkem, všude je to samá tráva a repelent jsem pořád nesehnala. Napadne mě zabalit se místo spacáku do nepromokavého vaku, tam mě nedostanou, protože mám zakrytou i hlavu. Stejně může v noci pršet.

GPS Souřadnice: 50.9386015, 15.2665760

58. Kristiánov - Háj, 30 km

Markéta SHANTI

20. 06. 2021 23:49

Kousek z kopečka a jsem v Heřmanicích. Na výcvikovém středisku policejních psů mají krásnou malbu dvou hafanů. Před hasičárnou stojí veselé dřevěné postavičky. Je tu i čedičový lom, ale tentokrát mě zákaz vstupu nějak odradil. Vodu je třeba si vyprosit a hned se schovat ve stínu u rybníka. Dneska je to samá asfaltka. Mezi obilím rostou vlčí máky a chrpy. V Kunraticích je i v neděli otevřený malý pultový obchůdek. Po silnici dojdu do Vísky, kde stojí vodní elektrárna. Dozvím se, co znamenají plechové krabičky na mostech, mířící směrem dolů. Vodohospodáři tím zjišťují výšku hladiny. Na odpočinkovém místě roste Dub ochránce. Tento 150 let starý velikán v roce 2010 zastavil svým kmenem stromy, auta a další materiál, díky tomu naplavená masa nestrhla dům, kde čekal na střeše starý pán se psem na záchranu.

Tradiční bílohnědé hrazděné domečky mají vlnitou střechu, kde se ukrývají drobná okýnka. A pak se objeví sen každého vyprahlého poutníka - chladivý vodotrysk na hřišti! Určitě netušili, kolik veselí tímhle zavlažovacím systémem způsobí. Bývalá textilní továrna slouží jako kulturní dům. Je teplotní špička, tak zvítězí zdravý rozum a ukryju se u říčky Smědá pod mostem. Mám tady soukromou pláž, vyperu a naložím se do vody jako do vany.

Pokračuju na Višňovou. Pozoruju stroj, který dělá klubíčka ze sena. Nad vesnicí jsou Pohanské kameny, na nejvyšším z nich jsou prohlubně, prý obětní mísy. Konaly se zde starogermánské oslavy slunovratu. Ve Filipovce odbočím do lesa, kde se nedá zastavit, jinak jsem pokrytá muškama. Na skále je plechová cedule s názvem ulice, ale až na konci aleje stojí jeden domek. V osadě Saň je stylová restaurace a rybníček. Andělka je malá vesnička, nemůžu si pomoct, ale ve vzduchu je cítit volnomyšlenkářství. Další ves má vtipný název Ves, na kopci stojí kostel, odkud jsou krásné rozhledy.

Silnička mě vede přes Černousy, kde pokračuju cyklostezkou mezi poli a rybníky na Habartice. Jezdí tu tak málo aut, že pejsci pobíhají na volno po cestách. Už je zase zvykem mít staré kovové studny s pumpou v ulicích. Při západu procházím políčky k vesnici Háj, pak ale cyklostezka zaroste, místy mám trávu až po krk. Potěší mě obrovský posed s komínkem, ale bohužel je zamčený. Tam by mě hmyzáci možná nenašli. Ustelu si kousek dál v lese mezi borovicemi.

Celý výběžek na mě působí tajemně. Oprýskaná nádražíčka, rozpadlé továrny, původně přepychové vily s rozsypanými zdobnými fasádami. Všimla jsem si na sobě, že už se objevují momenty, kdy zmizí veškerá radost z toho, co dělám. Kdy mám pocit, že už je toho na mě nějak moc. Jsou to jen drobné mžiky. Ale i tak je to pro mě něco nového.

GPS Souřadnice: 50.9969733, 15.0952392

57. Hrádek nad Nisou - Kristiánov, 24 km

Markéta SHANTI

19. 06. 2021 23:28

Spacák byl dnes naprosto zbytečná záležitost a komáři si naštěstí vzali dovolenou. Spím hned u potoka, to se málokdy zadaří. Sice už mám vychytané, že se dokážu celá umýt i v hrnku vody, ale tohle je mnohem pohodlnější varianta 🙂. U Hrádku nad Nisou opouštím Lužické hory. Písčité přírodní koupaliště Kristýna je tou největší odměnou. Je to vlastně zatopený lignitový důl. Kdo neví jako já, co je to lignit, tak nejmladší hnědé uhlí. Vypadá to, že je celý areál oplocený, ale v blízkosti chatové osady je volný přístup, každý si může najít své soukromí.

Cyklostezkou pokračuju k Trojmezí Česka, Německa a Polska. Protéká tu Lužická Nisa, v okolí jsou mokřady s vybudovanými dřevěnými chodníčky. 3 vlajky a 3 monumenty zastupují jednotlivé státy, v jejich středu se třepotá vlajka Evropské Unie. V Polsku je zdobený kříz, v Německu jednoduchý dřevěný, u nás žádný. Část polské hranice už jsem prošla na začátku, následovat ji budu asi ještě 600 kilometrů.

Starou dubovou alejí se napojím na frekventovanou silnici, kterou dojdu až do Oldřichova na Hranicích. Hraniční kameny vedou přímo středem vesnice a pokračují polní cestou. V tomhle vedru je jediná možnost pravidelně vychladnout ve stínu a jinak zvolit svižný krok. Najednou je všude kolem placka. V Polsku je dominantou jaderná elektrárna. U nás se v dáli vlní Jizerské hory. Jsem ve Frýdlantském výběžku, jednom z nejodlehlejších koutů naší země. Česko-polské hraničníky mají červené čepičky a jsou utopené v trávě. Hned je cítit ten rozdíl, kdy v pohraničí zmizely všechny tržnice a pumpy. Je to vlastně naopak, my teď jezdíme za levným do Polska.

Hranice se ztratí v louce u vesničky Uhelná, tak pokračuju kousek cyklostezkou, třešnovou alejí, ale jsem tu brzo, jsou ještě zelené. Na kopcích se točí vrtule elektrárny.

Připojím se zpátky na hranici, chodník je široký a po chvíli se objeví i polská značka. Když uslyším bublat potok, připadám si jako bych v poušti našla oázu. Povečeřím pod jedním z větráků. Slunce zapadá, nebe maluje, krajinou se linou hučivé tóny a kolem mě po strmé louce projede policejní Octávie. To je to poslední, co bych tady čekala. V lese jsou cedulky, upozorňující na nebezpečí padajícího ledu. Je to vlastně taková hřebenovka, zlehka nahoru a dolů, akorát poslední Graniczny Wierch mi dá na večer pořádně zabrat. Kameny se sypou, prach se víří a nahoře je příjemný vlahý vzduch. Ješte kousek sestoupím a na posekané louce založím tábor. Je velmi praktické, mít bílou podkládací plachtu, protože je na ní dobře vidět pobíhající klíšťata.

GPS Souřadnice: 50.8802686, 15.0042303

56. Dolní Podluží - Hrádek nad Nisou, 26 km

Markéta SHANTI

18. 06. 2021 23:07

Tropické dny jsou pro mě zkouška, nejsem letní typ. Říkám si, buď vděčná, že už nemrzneš, že ti to alespoň vyžene vnitřní zimu, co jsi nakumulovala. Ale je to dost podobný extrém. Ještě k tomu jsem přenocovala v místě, kde to mají prasata rády. Celou noc obcházely kolem a chrochtaly. Když jsem je zaháněla, dělaly, že mě neslyší, jen na chvíli ztichly. Jsem na ně už docela zvyklá, ale ten pocit, když se kolem mě hýbe křoví mě znervózňuje. Do toho je dusno, ale musím být po zuby zahalená, ať mě nesežerou komáři a jiní bodaví experti.

Lužické hory mě přivítají pořádným krpálem. Hranice je krásně prošlapaná, cestička obklopená borůvčím. Mezi buky a smrky se zelená tráva, která drží vlhkost. Dvě lasičky dovádí u vrcholku Ptačinec. Kousek jdu po červené, pak hranice uhne neznačeně k nejvyšší hoře Luž (793 m.n.m.). Překvapí mě kamenné moře pod vrcholem. Jdu po čtyřech a připadám si jako někde v Tatrách. Kdysi tu stávala turistická chata a hranice vedla přesně jejím středem. Na jejích základech je vybudovaná vyhlídková plošina. Opodál stojí fungl nová kovová rozhledna. Působí jako by ještě nebyla hotová, ale je. V okolí je přírodní rezervace se starými buky, které obklopuje suť.

Z Luže to je po hranici strmě dolů, trávou vede vyšlapaná pěšinka, občas dřevěný mostek, ale močály jsou vysušené, ani potůčky netečou. Jehličí střídá bílý písek, pak se objeví 2 skalní útvary, Falkenstein a Krkavčí kameny. Altánek a rovný plácek s ohnišťěm úplně vybízí k táboření. V malebné vesničce Krompach si naberu vodu v místní restauraci. Tradiční domečky jsou ukryté ve vysoké trávě. U staré lípy se rozprostřou rozhledy doširoka, v dáli je to samá špička. V lese jsou ukryté čedičové Jánské kameny. Přede mnou je prudký stoupák na horu Hvozd, která má dva vrcholy. Na jednom stojí chata s vyhlídkou a na druhém kamenná rozhledna.

Pod kopcem už jdu neznačeně přímo po kamenech. Je to trochu zarostlé, ale atmosféra kouzelná. Když se v lese ozve siréna, nikdy pořádně nevím co to znamená. Tentokrát to je kvůli těžbě dřeva. V Petrovicích scházím k silnici, uklouznu na skále a skutálím se dolů. Naštěstí se jen zlehka odřu. Boty už nedělají dobrou službu. Kloužou vždy a všude a ta tenká vrstva, která kdysi bývala podrážkou, už není vůbec pohodlná.

Je to stále nahoru a dolů, kousek zase přes Sasko, až vyjdu u altánku Lví Buk. Nejsou v něm ani lavičky, jako by byl připravený pro nocležníky. Uvařím si večeři a pokračuju mechovým skalním městem. Pozoruju jejich kamenné tváře. Za tmy dorazím k České bráně. Vedle sebe stojí dvě pískovcové věže které stráží bývalou vozovou cestu. Je slyšet zábava z vesnice, zvuky léta, tak raději zůstanu v náručí lesa.

GPS Souřadnice: 50.8445710, 14.8072891

55. Království - Dolní Podluží, 35 km

Markéta SHANTI

17. 06. 2021 23:28

Kousek ode mě je Černý rybník, moc hezký na pohled, ale špinavý. U zaniklé hájovny má být přístřešek a studánka, ale jak mám ranní tempíčko, projdu kolem, ani si nevšimnu. Připojím se na modrou značku a voda tu je také, ale do studny je nutno kousek slézt, to jsem ještě nezažila. Louky jsou čerstvě posečené a kolem zarostlých rybníčků se dostanu do Jiříkova. Kdysi tu byly samé mlýny, vodní i větrné. Všímám si, jak se chaloupky změnily. Čela jsou obložená kamenem, z boku je část dřevěná, se zpevňujícím obloukem a kousek je i zděný. Omšelost jim sluší. Míjím několik romských domů, okna mají zazděná, bez skel nebo i našikmo. Zajímavé je, že ať je to sebevětší ruina, stojí před ní pěkné auto.

Obchod! Zasloužená snídaně! Jako obvykle se zdržím u knihobudky. Doma čtu každý den, je to pro mě teď velký nezvyk. Asi jsem rozklíčovala, proč se téměř nikde u hranice nedá platit kartou. Není tu stálý signál ani internet, tak by jim vlastně nefungoval terminál. Přes Loučné dojdu po asfaltce do Filipova. Babička se táhne s vůzkem a taškou, pomoc ale odmítne, je prý zvyklá. Jdeme chvilku spolu, tak mi vypráví o svém 80ti letém příteli. A taky, že tu jsou po lesích v opuštěných domech uprchlíci. Tak to mě ještě nenapadlo. Dojdu k místnímu poutnímu místu - bazilice, která byla postavena, protože se tu stal zázrak. Uzdravila se na smrt nemocná dívka. Je tu příjemná atmosféra a chlad, tak tu strávím tu největší výheň.

Pokračuju po silnice k místu zvanému Vyhlídka, s malou hospůdkou, kde naberu vodu. Cyklostezka mě na chvíli ukryje v lese, kde se povalují pneumatiky. Nad Rumburkem se zase peču na pastvinách a krávy se tváří, že jim horko nevadí. Abych minula hlavní tahy, na Varnsdorf jdu přes Německo. Na horizontu se vlní hřebeny Lužických hor. Kousek je rozhledna Hrádek, výrazná žlutočervená vila. Projdu kolem pivovaru Kocour, který je asi oblíbený, protože má vlastní vlakovou zastávku. Zajdu do Kauflandu a v lékárně potkám dalšího dobrého anděla. Milá paní lékárnice mi poradí se vším, co potřebuju, ještě mi dá slevu a nechá mě dobít si mobil, než si nakoupím. Ve Varnsdorfu dělají prý nejlepší větrníky v Česku. V cukrárně Dlask! V centru je pěkný kostelík a občas zajímavá historická budova.

Vracím se blíže k hranici, žlutou značkou vystoupám na vyhlídkovou horu Špičák, kde mám celé město jako na dlani. Kvůli bezpečnosti se rozhodnu pokračovat kousek Německem. Je mi jasné, jaké čtvrti bych míjela kolem nádraží a průmyslové oblasti. Stačí mi i to, co vidím a slyším, než sestoupím k hraničnímu přechodu. Chvíli jdu ještě po silnici, nikde nikdo. Projdu parkem, pak dlouho kolem potoka až k další vesnici. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, pořád něco slyším, tak se co chvíli otáčím. Na hranici se zpátky napojím v Dolním Podluží a na prvním rovném místě si ustelu.

GPS Souřadnice: 50.8746857, 14.6267585

54. Nová Víska - Království, 30 km

Markéta SHANTI

16. 06. 2021 23:41

Komáři zahájili útok. Jakmile mě v noci objeví, nedají pokoj. Při tom jejich kvílení se nedá spát. Bylo mi horko, tak jsem si nevědomky sundala síťku z hlavy a k ránu jsem objevila ve vlasech několik černých slimáků. Tak to je moje premiéra! Louky jsou samá kopretina a zvoneček, cyklostezkou se připojím k hranici, která zmizí v obilí, tak pokračuju dál lesními cestami až na žlutou značku, která už vede přímo po kamenech k nejsevernějšímu bodu ČR. Projede kolem mě peloton pánů ve věku snad 80+. Hallo! Guten Tag! Dobrý den! Hraničníky jsou občas zabetonované přímo do balvanů na stezce. Úzký chodníček vede přes vyhlazené kořeny a v potůčku se třpytí drobné střepinky. Zlato se sice rýžovalo i v nedalekém potoce Bublava, ale tohle bude jen slída, jinak by ze mě byl milionář.

A jsem tady, na nejsevernějším severu, na Nordkapu naší země, jak bývá místo nazýváno. Je tu docela rušno. Uvařím si poslední jídlo, co mám a každou chvíli někoho vyfotím. V putovní skládačce mi chybí už jen poslední dílek. Je to přesně rok, co jsme tu byly s Jankou. Cesta byla tehdy ještě ve hvězdách. Přímo u monumentu je velké ohniště a dvě kamenné lavice, kousek dál malý altánek. Zazpívám si hymnu a pokračuju dál. Přeskakuju zákruty Severního potoka, obklopená kapradím a příjemným vlhkým vzduchem. Umyju se, vyperu a ověšená mokrým prádlem následuju modrou pohraniční značku 12 dalších kilometrů.

Stezka se jmenuje "Po stopách červeného mravence". Vede překvapivě krásným smíšeným lesem, občas loukou. Tolik přístřešků a laviček jsem na tak krátké vzdálenosti ještě nikdy neviděla. Ideální pro ty, co si chtějí vyzkoušet pobyt v přírodě. Nacházím se ve Šluknovském výběžku, mimo chráněná území, tudíž je legální si udělat i oheň. Co chvíli nějaká naučná cedule, dokonce odpadkové koše, které ale nestíhá nikdo vyvážet. Místy je chodník vysypaný kůrou nebo štěrkem, místy ho ohraničují balvany. Po stromech skáčou veverky a kolem altánků čmuchají lišky. Kvete černý bez, tak mám konečně co pojídat, je dobrý na imunitu. Jinak jsem neměla zatím ani jahůdku. V jedné z chatek visí přírodní lapače snů, z větviček, mechu a šišek, doplněné barevnými provázky.

Vyjdu k silnici, k vesnici Rožany. Obklopí mě benzinky a tržnice, které již změnily sortiment na květiny a sazenice, ale vše už je zavřené. Zachrání mě otevřená restaurace, kde si dám opékané brambory a Birell. Bez jídla to bylo dnes náročné. Ale už si nedokážu časově naplánovat příchody k obchodům. Nikdy dopředu nevím, jak dobře se mi půjde. Záda by potřebovaly odlehčit, takže velké zásoby už nepřipadají v úvahu. V Krkonoších prý potkám ještě sníh, ale pak už pošlu některé věci domů.

Projdu osadou Královka, obloha střídá pastelové odstíny růžové a fialové, uprostřed louky se tyčí majestátná chráněná lípa. Je mi hezky. Zelená značka vystřídá žlutou, pak se připojím k cyklostezce a překvapí mě množství ukrytých dodávek a karavanů. Ustelu si raději hlouběji v lese, ať mám ráno klid.

Stále častěji se někdo diví, že mě baví kopírovat hranici, když se tím ochudím o ty největší krásy a zajímavosti. Díky tomu, že vnějších vjemů nemám tolik, můžu se cestě věnovat komplexněji. Vnímat jak se mění architektura, tváře a mluva místních lidí, zvyklosti a historie regionů. Skladba obyvatel, atmosféra nebo sociální podmínky. Líbí se mi objevovat, kudy je hranice prostupná, ikdyž by se to možná dalo někde vygooglit. Připadám si jako Kryštof Kolumbus 🙂. Když si mě něco zavolá, prostě z ní na chvíli uhnu a dává to smysl. Každé místo je výjimečné. Stejně jako každý člověk. K tomutu přístupu je třeba necítit spěch. Nepotřebuju stihnout a vidět všechno. Jen být v přítomnosti a pak vše do sebe zapadá.

GPS Souřadnice: 51.0148619, 14.5028723

53. Smolný důl - Nová Víska, 26 km

Markéta SHANTI

15. 06. 2021 23:22

Když ráno otevřu oči, nestačím se divit, jaká nádhera mě obklopí. Všude kolem samá skála a mech. Ani nedutám, dokonce ptáček mi sedne na spacák. Vrátím se na modrou a pokračuju údolím Brtnického potoka. Komáři otravují i přes den, tak se nedá bez újmy ani opláchnout. Projdu osadou Kopec, kolem udržovaných chaloupek a skály jsou fuč. Přestože se pohybuju stále v Labských Pískovcích, krajina se dramaticky promění. Cesta je rozrýpaná od techniky, kolem stojí v komínech hromady dřeva. Ze země se vzdouvá prach. Občasným zpestřením je kvetoucí louka. Chodník je jako horská dráha, ještě že je sucho.

Zlodějská stezka už je pohodlná lesní cesta, vede kolem osady Tomášov až na vrchol Tanečnice, kde stojí naše nejsevernější rozhledna, celá z kamene. A taky občerstvení. Vše už je ale zavřené. Projíždí spousta cyklistů, kousek je městečko Mikulášovice. Je na mě moc horko, raději nesleduju kilometry, ale jen jdu, jak mi je to příjemné a co chvíli ve stínu zastavím. To bude zase noční 🙂. Loukou sejdu k železniční stanici, pánové na čtyřkolkách mě chtějí svézt, nechápou, že v těchto končinách budu ještě někam pokračovat. Vždyť tu už nic není! Mi se tu ale líbí. Je cítit pravý český venkov. Míjím několik rozbořených továren, pozůstatků průmyslové éry, které skoro splývají mezi domy, někdy z jejich střech vyrůstá les.

Zvláštním jevem jsou kamenné základny na kříže, ale kříže jsou pryč. Připadá mi, že je asi ukradli na kov. U vesnice Vilémov je kostel Nanebevzetí Panny Marie, u kterého teče léčivý pramen z výklenkové kapličky s krásnou barevnou malbou uvnitř. Prý účinkuje na žaludek a zrak. Na schodech postávají barokní sochy, bohužel občas bez hlavy. Kousek dál je 190 m dlouhý železniční viadukt, který se rekonstruuje. Všude stojí jeřáby a zvláštní konstrukce. Mezi stromy se ukrývají zajímavé staré vily. V těchto místech tvoří hranici Vilémovský potok. Jdu neznačeně těsně kolem něj a ve vzduchu jsou cítit splašky. Stezka je zarostlá, kolem rybníku pobíhají lišky a na německé straně mě lákají kryté přístřešky v upraveném parku.

Projdu městem Dolní Poustevna, obchod byl do osmi, těsně jsem ho nestihla. To bude zítra dieta. Nehtová studia, vybité výlohy a domy bez střechy už mě nepřekvapí. Zato klub mladých, dřevěné sochy a rozkvetlé květináče se zapíchanými keramickými ptáčky ano. Po cestách se ještě prohání Škody 120 a je to dobrý kontrast s luxusními německými vozy. Mohutné nádraží působí strašidelně. Na zídce štěkají dva velcí psi a naštěstí mají rozum a neskočí za mnou. Pak už zmizím v lese, pohodlnou cestičkou jdu pořád rovně, až je mi to divné, zjistím, že jdu špatně. Cesta v mapě není. Už je tma. Rozhodnu se prodrat k hranici, ale všude samá klíštěcí tráva. Hraničníky vedou potokem, kolem jsou bažiny, ale jakmile křižuju žlutou značku, přejdu na vyšlapaný chodníček. Každou minutu kontroluju co vše po mě leze, a když se zase stezka ztratí v mokré louce, vzdám to a připojím se na asfaltku u vesnice Rugiswalde. Mám ráda ty noční procházky Německem. Domky jsou ozářené pouličními lampami, nazdobené světýlky. Cítím se tu bezpečně. V obilí to šramotí, tak si ustelu v jednoduchém áčkovém přístřešku u cesty, v úrovni české Nové Vísky.

GPS Souřadnice: 51.0113402, 14.2571687

52. Seník U Buku - Smolný důl, 33 km

Markéta SHANTI

14. 06. 2021 23:56

Ráno bylo těžké. Pokoušela jsem se několikrát vstát, ale pochopila jsem, že to ještě nepůjde. Dovnitř vletěl barevný ptáček a neuměl se dostat ven, tak jsem mu šla otevřít hlavní dveře. Bylo to právě včas rozbalit všechny vrstvy, protože tu vlítnul taky sršeň. Spát v seníku má značné nevýhody, teče mi z očí i z nosu. Každý rok si přitom říkám, že už jsem z těch alergií přece vyrostla.

15 let nosím čočky. Takhle na cestách je náročné udržovat dostatečnou hygienu, ale mé velké nedořešené téma jsou brýle. Jako by mě vracely zpátky do minulosti. Necítím se v nich dobře a vadí mi ten ohraničený pohled na svět. Jak si tak chci čočky nasadit, všimnu si v nádobce nějakého smítka, tak obsah prostě vyliju a dám si čistý roztok. Akorát ty čočky byly ještě uvnitř. Když mi dojde, co jsem udělala, překvapí mě laskavý přístup, který k sobě mám. Řeknu si to nic, to se stává, místo toho jak jsem blbá. Mám velké štěstí, jedna čočka ulpěla na víčku. Ale mozek to neumí pobrat, že jedno oko vidí a druhé ne. Tak po pár krocích stoupnu do odtokového kanálu, protože nemám odhad vzdálenosti. Poté, co se párkrát nakopnu, uznám, že mě z toho bude akorát bolet hlava a vytáhnu teda ty brýle.

Projdu kolem nového krytého přístřešku a po žluté sestupuje kameny vydlážděnou soutěskou do Dolního Žlebu, odkud jezdí přívoz na druhou stranu Labe. Skály jsou místy odhalené, po stromech zbyly už jen větve. Převisy jsou vidět hned od stezky. V ruinách starého domu mají lidé zahrádku. Dolní Žleb má velké kouzlo, samá stará chalupa a výhledy do kaňonu Labe. Mám štěstí, přívoz je v provozu. Nalodím se a hned jedeme. Za 25 Kč úžasný zážitek.

Do Hřenska jdu po silnici. Sviští kolem jedno auto za druhým. Kousek nade mnou vede lesem chodník, kdybych se podívala do mapy. Je tropický den. V infocentru nechám nabíjet mobil a projdu se tržnicí, obklopená značkami Adidas, Nike a Gucci. Divím se, že ani tady si to policie nehlídá. Objevím české minipotraviny a dokonce tu je i Hudy sport. Navštívím pohádkově působící budovu staré plynárny, ve které býval hotel s restaurací, teď je na prodej. Vyráběl se zde acetylén na svícení pro tehdejších 12 domů.

Jsem v národním parku České Švýcarsko a kdo tu nebyl pár let, bude v šoku, jak se změnila jeho tvář. Kalamita tu pokosila tisíce stromů, přidal se kůrovec a z kouzelných vlhkých lesů jsou sušiny. V některých místech to odkrylo nádherné výhledy. Nebezpečí pádu stromů uzavřelo několik turistických stezek. Je těžké si naplánovat kudy vůbec projít a jako jediná možnost se jeví saská strana. Strážci parku jsou zde sice féroví, ale velmi přísní. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když už někdo něco poruší, je dobré být pokorný. Je dokonce zákonem podchycené, že se zde nesmí pobývat v noci. Nevím jak to udělat, protože už je odpoledne a hranice parku mi bude k večeru všemi směry vzdálená. Rozhodnu se, že to prostě zkusím projít.

Červená značka vede chvíli po cestě. Po skále stékají pramínky a dopadají do mechu, krásná lesní sprcha. I ta parkoviště tu mají šmrnc. Koupila jsem si velkou karamelovou zmrzlinu, ale zažívání na to není připravené. Chodník k pravčické bráně je vydlážděný ohlazeným čedičem, potom se změní na pískový. Kolem stezky je to samý převis. Otvůrky ve skalách mi připomínají, že tady kdysi bylo moře. Pondělí odpoledne je ideální čas, nikde nikdo. Novým fenoménem jsou všude se povalující roušky. Najdu si pohodlné místo a jenom tak ten div přírody, největší skalní bránu v Evropě pozoruju. Pod bránou se vyjímá fotogenický zámeček Sokolí hnízdo z roku 1882.

Červená traverzuje pod skalami, brouzdám se pískem, je to nádherná trasa. Místy jsou stromy pryč a pohledy do údolí s masivními hnědými plochami vysvětlují, proč jsou některé stezky nebezpečné. Rysím chodníkem se dostanu na zelenou značku, která je docela zarostlá. Připojí mě na cyklostezku vedoucí Hlubokým dolem, tou dojdu až do bývalých Zadních Jetřichovic. Po vesnici tu zůstaly zarostlé základy domů. Připojím se na hranici, která vede říčkou Křinicí. Německá cedule mě informuje o zákazu přenocování ve volné přírodě, o noční chůzi tam naštěstí nic nepíšou. Trochu mě vyděsí plakáty s texty Vysoké ohrožení života - padající stromy, vstup na vlastní nebezpečí.

Křinice meandruje lužní loukou a já nestačím chytat klíšťata pobíhající mi po nohách. Údolím se nese příjemné šumění. Místy vede měkký chodníček těsně kolem skal. V potoce leží obrovské balvany a popadané stromy. Setmělo se a kmeny se přeskakují o něco hůř. Skály jsou místy tak temné. Přichází obtížnější úsek. Příkré schody vedoucí do vlhké jeskyně, pár mostků a stromové podlézačky. Když už si potřetí sundávám batoh a sunu ho před sebou, mám dost. V dalším úseku je chodníček pohodlný, ale na noc až moc blízko hlubokému kaňonu Křinice. Ta se rozšířila a zklidnila. Když se zase skoro dotknu vody, přijdu k přístavišti. Jsou tu zaparkované dřevěné úzké loďky a stojí tu pár dřevěných chatek. Kousek ještě pokračuju lesem a vyjdu na louce s několika krásně opravenými vysokými staveními. Je to areál Niedermühle, jediného dochovalého mlýna na Křinici. Cyklostezkou přejdu zpátky na českou stranu a po dvou kilometrech konečně vyjdu z parku. Tedy jen napůl. Od stezky nalevo je NP, napravo je CHKO Labské Pískovce. Nejsem nijak vybíravá, odbočím ze značky a jakmile se objeví první vhodné místo, rozložím si spaní a usínám.

GPS Souřadnice: 50.9273807, 14.4132584

51. Petrovice - seník U Buku, 23 km

Markéta SHANTI

13. 06. 2021 23:59

V Petrovicích začíná CHKO Labské Pískovce. Na německé straně jsou krásné útulny, ale pro přespání je třeba si zakoupit turistický lístek za 10 eur. Od rána je silný vítr, občas sprchne. Vypravím se až před polednem. Projdu kolem rybníčku a dalšího děravého přístřešku. Mám živé vzpomínky, když jsem se tu v lednu brodila sněhem s kamarádkou Ivuškou. Vystoupám k chalupářské osadě Rájec. Jméno dostala podle přilehlého rašeliniště. U staré lípy stojí milá kaplička. Připojím se k hranici a úzká stezka vede kapradinovým lesem mé výšky strmě vzhůru. Pak už vidím první skály. Jupíí.

Borovice krásně ovoněly vzduch, ze skalních věží jsou parádní rozhledy. Hopkání po kamenech střídá pohodlná pěšina. Kolem několika jeskyní sejdu k vesničce Ostrov. Chvíli následuju cyklostezku, chvíli německou značku. Hraničníky jsou zvláštně velké, obloukovité, ještě z Československa a v krajině splývají s břízkami. Připojím se na asfaltku, která mě dovede ke křižovatce U Celnice, kde na autobusové zastávce stojí obrovský přístřešek ve tvaru písmene L.

Mířím na Děčínský Sněžník (723 m.n.m.), nejvyšší horu této oblasti a taky nejvyšší stolovou horu u nás. Je to sice zacházka, ale pokud to není nesmyslně daleko, ráda vždy odbočím. Líbí se mi ten nadhled, ptačí pohled do krajiny, lidské úsilí a přátelský duch, který prostupuje tyhle kopce. Jsou to zástupci celého pohoří, člověk si udělá lepší obrázek, kde se to vlastně pohybuje. Po chvíli mi zastaví dvojička v dodávce, jestli nechci někam hodit. Je totiž neděle odpoledne a hádám, že autobusů tudy moc neprojede.

Vesnička Sněžník je plná krásných starodávných chaloupek. Leží na náhorní plošině, která je pokračováním té krušnohorské. Samotný výstup na vrchol už je spíše procházka, z asfaltu na přírodní chodník, všude samý valoun až k vyhlídkovým plošinám. Pode mnou se zelenají tisíce smrkových špiček a v dáli je vidět Děčín. Zajímavé město, které mám moc ráda. Jeho čtvrti jsou rozházené po kopcích. U kamenné rozhledny si vybavím zimní výjev, když byla celá pokrytá ledem. Projdu kolem chaty a dolů scházím kousek po červené, kousek po zelené a asfaltkou se dostanu až na Kristin Hrádek, který funguje jako hotel. Potkám dva milé dodávkáře, kteří se se mnou podělí o vodu. Slunce vypadá jako velká rudá koule.

Lesní pěšinkou se připojím k hranici. Už se setmělo a já mám ještě velké plány. Moc jsem toho totiž neušla a cítím se docela svěže. Obklopí mě mé milované ticho, krajina usíná. Čekám obvyklou širokou německou stezku, ale tentokrát je chodník docela dobrodružný. Prudké sestupy a výstupy, občas bažina, kterou ve tmě neumím rozpoznat. Přijdu k místu, kde se potkává několik potoků a jsem v koncích. Čelovka slabě svítí a já se mezi skalami neumím zorientovat. Obcházím je ze všech stran a přijde na mě zimnice. Zůstala bych pod některým z převisů, ale je chladno, ne víc než pět stupňů. Proderu se k nejbližší zpevněné cestě a pokračuju k přístřešku U Buku. Už k němu ale nedojdu, po cestě narazím na otevřený seník. Trochu mě odradí množství stržených vosích hnízd na stropě, ale žádné plné nevidím. Hlavně, že bude teplo. Když se celá zabalím, slyším, že tu asi nebudu sama, něco malého kolem cupitá, ale už tomu nevěnuju pozornost.

Včera jsem měla zvláštní zážitek. Přišla jsem na benzinku, kde bylo rušno jako obvykle. Hudba hlasitě tucala. Vůbec mi to ale nevadilo. Když jsem pak pokračovala dál, uvědomila jsem si, že to bylo vědomím, že je to jen nutná záležitost, ale brzy se zase vrátím domů. Všude venku bylo doma. Co se asi děje uvnitř člověka, když žije jako nomád dva měsíce? Návraty jsou vždy náročné. Protože po vzestupu přichází pád. Přála bych si, abych se jednou dokázala cítit doma všude a se všemi. Aby ten pocit domova vycházel z nitra a nikam se neztrácel.

GPS Souřadnice: 50.8416816, 14.1583806

50. Cínovec - Petrovice, 30 km

Markéta SHANTI

12. 06. 2021 23:24

Jsem v přírodním parku Východní Krušné hory. Překvapilo mě, že v Cínovci nemají potraviny, jen typické příhraniční krámky. Asi to je tím, že trvale zde žije jen 123 obyvatel. Projdu kolem kostela a vodojemu, kde by se dalo nouzově přespat v zastřešené chodbičce. Hned za ním je Dlouhý rybník s lavičkami, který dělá čest svému jménu a připomíná nudličku. Po široké asfaltce se prohánějí motorky a cyklisti. Je vidět snaha o obnovu rašeliniště na Cínoveckém hřbetu, které bylo v minulosti kvůli kyselým dešťům odvodněno kanály. Kam dohlédnu, vidím jen louky a pastviny. Z mokřiny se vznese hejno černých ptáků a krouží mi nad hlavou. Na obzoru se objeví Komáří hůrka, významné poutní místo kraje. Na její vrchol vede i lanovka. Je to jediné místo z celých Krušných hor, které jsem navštívila už dřív.

Fojtovice tvoří jen pár domů a několik ruin. Na kopcích se točí větráky elektrárny, tady by byl hřích energii nevyužít. Pokračuju na Habartice a uvědomuju si nehostinnost zdejších plání. Minu pustý statek a rozbořený dům. U stromu stojí židlička a turistické razítko. Za rybníčkem Habartické oko se odkryjou výhledy na sopečné kužely Českého Středohoří. Dojde mi, že jsem špatně odbočila, ještě jsem měla jít kus po silnici. Hranici mám skoro celý den na dohled, někdy i na dosah, ale ztrácí se ve vysoké trávě. Kolem Adolfova jsou chráněné zbytky rašelinových luk. Za osadou odbočím po červené a asfalt vystřídá měkký travnatý chodníček, sem tam nějaký močál. Za altánkem se připojím na neznačenou stezku a tráva je čím dál hustší, až postupně úplně zaroste. Z louky se zvedají jen občasné hroudy kamení, připomínající minulost.

Dálnice zlověstně hučí. Když stojím pod jejími mohutnými pilíři, uvědomím si, jaké megalomanské kontrukce jsme schopni jako lidé vytvořit. Připojím se na slepou silničku do Krásného Lesa. Kdysi tiché údolí, s meandrujícím potůčkem a kapličkou. Teď překlenuté dálničními mosty. Po zelené značce vystoupám na Špičák. Na vrchol je třeba udělat krátkou zacházku, která stojí zato. Nebe se kaboní a v dálce je vidět dešťové provazy. Tak akorát se stihnu pokochat výhledy od kamenného kříže, když ke mě liják dorazí. A pak začne boj. S nezkrotnou modrou potvorou, kterou přes sebe nedokážu v tom větru přehodit, vždycky se zasekne na trekových holích nebo se někam přilepí. Obklopuje mě vysoká tráva. Louky jsou pokryté fialovými kvítky - Vlčími boby. Připadám si docela v pustině, když v tom kolem mě projde hlučná banda se psy. Za chvíli další skupinka. A pak ještě několik takových. Všichni míří na Špičák. Nějaký neoficiální pochod. Jsem zase na červené, projdu kolem otevřeného seníku s dřevěnou podlahou a pěkného krytého přístřešku s grilem až na kopec Mordovna. Všímám si, že louky jsou chudé na kvítky. To proto, že díky rekultivaci za komunismu byly připraveny jako travní plochy pro případné pěstování. V současnosti se tu začínají zase znova objevovat vzácné miniaturní lilie.

Klasická večerní sprška ne a ne polevit. Mokrou trávu mám až po pás. Místní přístřešky jsou prostorné a vyštěrkované, mají ale jeden velký nešvar. Děravé střechy. V Petrovicích vyjdu u dopravního letadla, ve kterém funguje restaurace. Za vesnicí pokračuju už jen kousek k nejbližší stříšce. Přišla studená fronta a po těch teplých dnech je 10 stupňů velký nezvyk. Byl to krásný rovinatý úsek cesty. Ztrácet se ve voňavých pestrobarevných loukách a mokřinách, pozorovat všechny ty ptáčky, kteří radostně cvrlikají za letu, protože si nemají ani kde posedět nebo se sborově ozývají odkudsi z trávy. Asi bych mluvila jinak, kdybych po vyprahlých odkrytých asfaltkách a holinách procházela v tropickém dni, stejně jako bych nebyla nadšená z celodenního deště bez úkrytu. Vyšlo mi ale ideální počasí pro tento úsek cesty, abych se z této zvláštní krajiny mohla potěšit.

GPS Souřadnice: 50.8080073, 13.9900617

49. Nová Ves v Horách - Cínovec, 41 km

Markéta SHANTI

11. 06. 2021 23:34

Dnes brzy vstávám, čeká mě dlouhá cesta až do Cínovce. Bydlí tam totiž milá rodinka Trail Angelů - andělů na treku. To jsou lidé, kteří rádi a nezjištně pomáhají poutníkům, jak je v jejich silách. Abych tu vzdálenost ušla za rozumný čas, vymyslím si závod "Krušnohorská čtyřicítka". Mám startovní číslo 1 a 11 hodin na to dorazit k tomu pěknému domečku na kopci.

Projdu Novou Ves a pokračuju po silnici na Mníšek. Mám vybitý mobil, ale naštěstí jsou na benzince vstřícní. Povídám si se dvěmi pány na kole, vyzařuje z nich klid a pohoda. To budou Jihočeši. A taky že ano! Dokonce jsem u jejich vesničky na Třeboňsku spala. Objíždějí Čechy po hranici a jsou velmi nalehko. Červená značka mě vede většinou po širších vyštěrkovaných cestách, kolem je smrková omladina, mrtvá krajina po kyselých deštích už je minulostí. Jsem v přírodním parku Loučenská hornatina. Slunce dneska pořádně peče. V těchto místech dříve stávaly Klínské brány. Jsou to otevřené dřevěné stodoly na kraji obory. Tma uvnitř plaší zvěř a průchodem se proto neodváží projít.

Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem v dolině. Krušné hory jsou vlastně náhorní plošina a vesnice jsou běžně ve výšce okolo 700 m.n.m. Stoupání jsou proto mírná, a že jsem uprostřed vysokých lesnatých kopců si většinou uvědomím až na vrcholech. Projdu přes Jelení hlavu a klesám kolem Pstružného potoka, kterým vede hranice, až do Českého Jiřetína. U země se třepotají spousty drobných hnědých motýlků, na asfaltu rudě svítí velikánské housenky. Naučné cedulky by už zasloužily opravit. Údolí se rozevře a odkryje se mi výhled na přehradu Rauschenbach. Na české straně je zase vodní nádrž Fláje, jediná pilířová u nás. Půl kilometru dlouhá hráz působí jako by byla dutá. Dokonce se tu pořádají i prohlídky. V Jiřetíně už mám za sebou půlku svého pomyslného závodu. V zimě se tu jezdí lyžovat, rekreační chaty jsou krásně zrekonstruované, v tradičním stylu.

Kousek jdu německou silnicí, pak odbočím do lesa k Bystrému potoku. Po cestě jsou rozmístěné lavičky, občas nějaká dobová fotografie s domky, které už nestojí. Jak já mám ráda ten hladivý zvuk vody a vůni vlhkého kapradí. Od potoka se odkloním u vesnice Teichhaus. Stojí tu zbytky železničního mostu. Jelení potok se tu klikatí v širokém zeleném údolíčku. Vedle stezky vede zaniklá železniční trať do Moldavy. Kromě valu se zachovaly také semafory, viadukty i nádražní budova, která je přestavěná na hotel. Občas vidím obrázky parní lokomotivy a představuju si, jak se proháněla lesem.

Každý mladý stromek má jmenovku, čí že je to zásluha, že tady vzniká nová alej. U hraničního přechodu Moldava se připojím na cyklostezku, kterou se dostanu do dalšího krásného údolí s přístřeškem. Hlína je červená, stejně jako asfalt. Kousek dál je mostek na českou stranu. Jsem úplně uvařená a musím se pár minut zchladit. Pokračuju lesem až k červené značce, která mě dovede na Cínovecké rašeliniště. Na nebi se honí dynamické mraky a na vršku kopce se tyčí vysílač. Stojí tu spousta domů, ale většina z nich jsou jen chaty. Projdu kolem cedule Kdo nás mine, žízní zhyne. Závodník s číslem jedna se dostává do cíle a vyhrává sprchu!!! 🙂

V domečku mě čeká jen sympatický Jakub, zbytek rodiny odjel k babičce. Nabídne mi čaj a domácí muffiny. Chovej se tu jako doma. Jakou lahůdkou je pro mě vařený brambor, nelze slovy vyjádřit. Na památku dostanu jejich placku Stezka Českem - Trail Angel Cínovec. Pračka mi vypere prádlo a já jsem moc šťastná, že budu zase chvíli vonět. Děkuji Vám Laštovkovi za vstřícné a laskavé přijetí, že jsem si u Vás doma mohla odpočinout. 1400 km mám v nohách a do 50. dne mohu vstoupit zase jako nová.

GPS Souřadnice: 50.7320547, 13.7709685

48. Pohraniční - Nová Ves v Horách, 28 km

Markéta SHANTI

10. 06. 2021 23:56

Jsem v přírodním parku Bezručovo údolí. V noci bouřilo, ale na spacák mi dopadlo jenom pár kapek. Zase mám pomalé ráno a vyrážím až v poledne. Cyklostezka mě vede kolem rezervace Novodomské rašeliniště. Vrstva rašeliny je tu prý až 7 metrů. Zakrslé borovičky tvoří neprostupný prales, připomínající sibiřskou tajgu, ve které se dobře daří Tetřívkovi. Taky tu roste bahenní verze brusinky. Zjistila jsem, proč se vlastně jmenujou hory Krušné. Krušit znamená těžit a krušec je vytěžená hrouda nerostu. Místní by ale spíše řekli, zkuste tu strávit zimu a pochopíte, proč jsou krušné. U Červeného rybníka je krásná atmosféra, posezení přímo vybízí k přestávce, ale hejna bodavých mušek mě dokážou odradit. Načetín je malý a udržovaný. Přímo navazuje na Jindřichovu Ves. Kdysi se tu vyráběly hřebíky, dnes už jsou to jen rekreační osady.

Hranice teď dlouho vede Načetínským potokem. Po silnici dojdu do vesnice Kalek. Autobusová zastávka funguje jako informační centrum a knihobudka v jednom. Na protějším kopci září bílý kostelík, v údolí se pasou koně a krajina působí idylicky. Obchod byl otevřený jen do 14 hodin. U něj stojí obrovské dětské hřiště. Tady žijí i nějaké děti? Nikde ani živáčka. Nejspíše se sem sjíždějí z celého okolí. Stávaly tu dříve železárny. V době úpadku byly budovy využity k výrobě smaltovaného nádobí a dřevařských výrobků. Procházím kolem ruiny spřádelen, kde jediným zachovalým prvkem je cihlový komín. Fascinuje mě, že struska se lila do podoby kvádrů a stavěly se z ní domy. Kousek dál nacházím na zemi modré děrované kamínky, to je prý zase sklářská struska. I ta se ve stavebnictví využívala.

Kolem hraničního potoka vede zelená značka starou zarostlou cestou. Velmi zajímavá procházka. Na německé straně je to jako přehlídka starodávných továren. Jsou opravené a využívané. Kolem nich vede silnice. Potok je svedený v kamenném korytě, místy rozsypaném. Co chvíli se přede mnou zvedne skála. Na Gabrielině Huti značka přejde v modrou. V poklidném Brandově se staví spousta nových vilek, asi to je tím, jak blízko je město Litvínov. Za mokré boty mi stálo projít si bývalou údolní dráhu, ze které je patrný už jen železniční val zarostlý v louce a pozůstatky mostků. Jak se tak bahním zpátky do vesnice a vše kolem mě kvete, bučí a bzučí, mám moc hezký pocit. Jsem doma. V mé krásné rodné zemi.

Z Brandova vede v mapě kolem hranice několik cestiček. Ve skutečnosti jich ale moc použitelných není. Původně tu býval nějaký uzavřený areál. Ještě jsou dokola pobořené dřevěné ploty. Trochu musím improvizovat, když cesta najednou skončí někomu na dvorku. V louce zarostl přívěs se solárními panely na střeše. Pak už se připojím k hlavní silnici, ale provoz je slabý. V Hoře Svaté Kateřiny stojí starý vagón s nápisem Krušnohorský expres. Je to stylová restaurace. Působí, jako by právě vyjížděl z tunelu. Na autobusové zastávce je napsáno Nádraží.

Hranice vede potůčkem Svídnice. Projdu kolem Mikulášské štoly a pokračuju naučnou stezkou přes louky, které postupně zahaluje mlha. Zahlédnu dřevěnou zastřešenou věž a napadne mě, že by bylo zajímavé v ní přespat. Patří k místnímu táboru. Je na ní napsáno Vejdi a neškoď, prosím. Stojí tu i otevřená dřevěná jídelna. Mám živé vzpomínky na má skautská léta, když jsme na táboře pracně získávali moduritové, ručně malováné bobříky. Stěny jsou pokryté pavučinami, překryju je proto Tyvekem a mám klid od všech nevítaných nočních hostů.

GPS Souřadnice: 50.6031777, 13.4585886

47. Nové Zvolání - Pohraniční, 30 km

Markéta SHANTI

9. 06. 2021 23:41

Probudím se s prvními kapkami a podaří se mi vše za sucha zabalit, než se pořádně rozprší. Už mám vychytané, že když si sednu v pláštěnce na stůl, stříška mě před deštěm ochrání a pláštěnka zahřeje. Před sebou mám starý vodojem, který připomíná hrad. Vrátím se zpátky na příhraniční silnici a pokračuju po ní až na Vejprty. Je to zajímavá podívaná. Chodníky zahlušila bujná vegetace, stejně jako objekt s rezavým nápisem Rekreační chata. Občas někde chybí okno, půlka střechy spadla, ale v té druhé se bydlí. Opuštěné továrny jsou prý rozebírány na kov. Ve městě je mrtvo, otevřená je alespoň pekárna, kde si konečně koupím vytoužené zákusky a domácí pomazánky. Mají tu i Billu, kde je vše, co potřebuju, takže se s nákupem musím krotit, ať to unesu. Pokračuju modrou značkou kolem nádraží, které je odlehlé a v rekonstrukci. Tady je cítit zašlá sláva města ještě víc. Rozbité dlaždičky a naznačená základna budovy, která tu už nestojí.

Vystoupám prudce na kopec a zmizím v lese. Po chvílí se připojím k hranici, kde už je německé značení. U přechodu Černý Potok stojí spousta aut, každý si v rukách nosí plechovky. Starý pán v maskáčích na mopedu vjede na louku a začne sbírat pampelišky. Na protějším svahu je městečko Jöhstadt a nad ním se točí větráky elektrárny. Sednu si u pěkné útulny s ohništěm. Pak projdu kolem několika domků a hranice uhýbá ze značky kolmo vzhůru. Stezka je naznačená, tak po ní dojdu až k přechodu Kryštofovy Hamry a potůčkem Přísečnice, který teče z nedaleké přehrady, se nechám dovést až do vesničky. Potkávám dnes hodně modřínů, dole jsou pokryté lišejníky.

Protože už se sebou nemůžu vydržet, koupila jsem antibakteriální sprej do bot a hodlám s ním večer vše toxické postříkat. Důležitá součást výbavy po 1,5 měsíci v přírodě 🙂. Vystoupám neznačeným krpálem na úbočí Jelení hory, kde se připojím na takovou tu rovnou, dokonale hladkou asfaltku. Vede tu i modrá značka. Přivede mě k znovuzavodněnému rašeliništi. Je pokryté Suchopýrem - kvítky, co připomínají chomáčky vaty na stopce. Nebe si zase bouří, ale spadne jen pár krupek. Je to tu samý potůček, asi proto, že jsem v rezervaci Prameniště Chomoutovky. Na loukách stávala vesnice Jilmová. Potkám tu pána, co venčí tři pejsky a dva chundelaté plyšové medvídky. Musím se zeptat, co jsou to za zvířátka. Dozvím se, že mývalové. Jsou v Německu přemnožení a nemají přirozeného nepřítele, tak se střílí, prý stejně tak jako u nás. Kdyby mi to v noci přišlo loupit do batohu, asi bych si myslela, že mám halucinace.

Nad hlavou mám tolik komárů, že tvoří temný závoj a jejich bzučení mi připomíná návštěvu zubaře. Asi bude lepší spát někde blízko vysušené silnice a poslouchat náklaďáky. V zamokřených hrbolátých loukách se daří i břízkám. Stmívaá se a mezi stromy prozařují červenomodrá světla benzinky u přechodu Pohraniční. Pokračuju dál malou silničkou, která funguje jako spojka mezi vesnicemi, tak jsem ráda když konečně odbočím zase do pustiny. V místě zaniklé obce Reizenhein jsou skromné cedulky, kde co stálo, ale už tu nezůstalo žádné památky. Nad loukami se valí mlhy jako mořské vlny. V lese si všimnu nějakého světla. Je to oheň. Po chvíli na stezce stojí autobus nebo možná náklaďák. Vyleká mě to, zhasnu čelovku, potichu se vrátím zpátky k silničce a najdu si první suché místo na spaní jen tak v lese.

GPS Souřadnice: 50.5547941,13.2342821

46. Medvědí jámy - Nové Zvolání, 32 km

Markéta SHANTI

8. 06. 2021 23:53

Medvědí jámy jsou vlastně propadnuté šachty v okolí, ohrazené plotem. Hranice má v těchto místech tvar špičatého zubu. Na paloučku mezi smrky stojí kaplička svatého Jana Nepomuckého, obnovená v bývalé obci Mílov jako symbol smíření mezi národy. U Gregorova pomníku je krytý přístřešek, kde pokračuju kolem Komářího potoka lesní cyklostezkou na Holubí skály, poschovávané v lese. Jsem v přírodním parku Zlatý kopec. V Českém Mlýně stojí jen přístřešek, zchátralá budova a pozůstatek náhonu. Zatímco u nás je tento cíp pustý, na saské straně vede rušná silnice obestavěná vesničkami. Klesla jsem až do 650 m.n.m., tak je třeba to zase rychle nastoupat krpálem na horu Hraničný vrch, odkud už vede mírná hřebenová rovinka, občas bažinka. Kameny a tyče jsou vsazené do příkopu, který prý jen vymezoval hranici. Vyšla jsem dnes později, v noci mě budila bolest hlavy a mravenčení, tak jsem si déle poležela, ale ani tak se mi nejde dobře.

Z rozkvetlé louky zahnu u přístřešku na lesní cyklostezku. Podél ní jsou umístěné vyřezávané sochy - pohádkové postavičky, žena v rouchu s holí, hlava indiána nebo lavička s andělem. Někdy mají tak věrohodný výraz. Projdu kolem bufetu s názvem Krmelec a vyjdu na Božídarském rašeliništi. Pasou se tu chlupaté krávy s ofinou a z dálky na mě vykukuje vysílač na Klínovci. Přes potůčky vedou červené lávky, vše působí upraveně a nově. Zážitková musí být i místní autoturistika. Boží Dar je typické horské turistické centrum s příjemnou atmosférou. Nestihla jsem o pár minut obchod, na který jsem spoléhala, byl jen do pěti, tak mě spasí alespoň benzinka. Fascinují mě místní názvy vesnic jako Hora Svaté Kateřiny, Výsluní nebo Útočiště. Boží Dar získal své jméno tak, že místnímu panovníkovi byla nabídnuta stolička z jednoho kusu stříbra, ten ji ale slušně odmítnul se slovy, tento ušlechtilý kov, to je váš chléb, to je boží dar.

Na nejvyšší horu Krušných hor, Klínovec (1244 m.n.m.), si vystoupám po červené kolem sjezdovek, které spolu s adrenalinovými cyklostezkami pokrývají všechna jeho úbočí. Po silnici bych z toho neměla takovou radost. Moderní rozhledna Boží vyhlídka připomíná šedou krabičku cigaret. Projdu skiareálem Neklid a kochám se pohledy do ostře zařezaného údolí. Když se vynořím z kleče, ocitnu se na vrcholu. Vedle televizního vysílače stojí moc hezké, ale rozpadlé horské chaty a zrekonstruovaná kamenná rozhledna. Celý vršek je vlastně jedno velké parkoviště. Ale hora má i tak své kouzlo. Krušné hory si mě získaly. Jsou to obydlené kopce, prošpikované silničkami, přitom místy tak pusté a tiché, plné tajemství. Pro Západní Čechy úplně sedí výraz divoký západ.

Podél vleku sejdu do Loučné pod Klínovcem. Na německé straně se zvedá hora Fichtelberg, ve svahu je rozeseté moderní lyžařské středisko a zase si připadám, jako bych ani nebyla v českých horách. K hranici se připojím u potůčku Polava, kde pokračuju po silnici několik kilometrů přes České Hamry až do Nového Zvolání. Některé domy jsou kamenné a zůstaly na nich i německé názvy. Ale těch neobydlených tu není mnoho. Nad vesnicí mám v mapě vyhlídnuté zastřešené lavičky, bohužel, jsou moc nízké a povrch pod nimi je hrbolatý. V noci může pršet a já už jsem příliš unavená něco řešit, tak se pod ně i tak napasuju.

GPS Souřadnice: 50.4646782,13.0301613

45. Rakušák - Medvědí jámy, 32 km

Markéta SHANTI

7. 06. 2021 23:49

Probudí mě pán, který přišel do altánku vytřídit sklo. Halo! Naštěstí ovládá i angličtinu. A jakto, že neumíte německy? Tak nějak samo ze mě vypadne, jakto, že neumíte česky? Jsem vysoko v kopcích a přitom jen pár desítek metrů od vesnice. Sasko asi nebude tak bohaté jako Bavorsko. Není tu vše tak dokonale udržované, některé domky jsou vybydlené, silnice mají praskliny a lidé se více usmívají. U hraničního přechodu Bublava teče potůček, moje ranní koupelna. Je plný kamínků s kovovým leskem. Už jsou zase všechny potoky obarvené rašelinou. Tato část Krušných hor se jmenuje Přebuz. Když se vrátím na sousedovu stranu, stojí přede mnou vesnička pro skřítky, zmenšenina všech významných budov obce. Úzkými chodníčky kolem zahrádek a vyhlídkových laviček se dostanu až k dřevěné rozhledně u vrcholu Kamenáč, se samoobslužným turniketem. Stojí tu i velká horská chata. Poprvé mi dojde, že by se asi hodilo mít u sebe i eura.

Potkávám cyklisty, procházkáře, kočárky a paní v zástěře. Projeli kolem mě dokonce dva vytunění naleštění trabanti. Jakmile se vnořím do lesa, je po společnosti. Hraniční cesta je široká, přírodní a hranice se od ní co chvíli odpojí, leckdy až neznatelnou pěšinou. Nebe zase straší, ale dnes už jsem nachystaná i na padající trakaře. Blížím se k rezervaci Rolavské vrchoviště. Zvídavost (pozor, ne zvědavost 🙂) mi nedá a zkusím projít kousek hranice k okraji rezervace. Pěšinka zmizí v borůvkovo-brusinkové džungli, mechy se propadají, až mě bažina zastaví, stejně jako cedule o ochraně přírody. Modré čárky v mapě je opravdu nemožné zdolávat bez gumáků. Zdálky září nová roubená chatka, přístřešek po Sasku. Podobnou potkám i později, to mě baví. Udělám si zacházku k přehradě, která působí spíše jako jezero. Je zasazená v tak krásné přírodě, obklopená smrky.

Cesta je pak dlouho jako podle kopíráku, takže jakmile zbystřím hraničníky, připojím se. V mapě už jsem mimo rezervaci, žádná bažina, to půjde! Ale nejde, konec, zarosteno. Vede tu nějaká lesňačka a les je tak přitažlivý, že po ní pokračuju, ale po chvíli si musím přiznat, že už po stezce není ani památky. Ještěže mám GPS. To už jsem v přírodním parku Jelenní vrchy, občerstvení na hranici zrovna zavřelo. Rozprší se, tak alespoň posvačím pod stříškou. Pařezy jsou vyřezané do podoby všemožných postaviček. V rezervaci Malé Jeřábí jezero je pozorovací dřevěná věž. Vedou k ní prkenné mostky. Jeřáb je velmi odolný strom, který roste mezi klečí. Vlastně tu žádné jezero není, jen takové ojedinělé loužičky. Vrchoviště vzniká několik tisíc let v místě ledovcových jezer, která zarostou mechem Rašeliníkem. Ten roste do nekonečna a jeho spodní vrstvy odumírají a tvoří rašelinu. Já se tady za pochodu naučím snad víc, než ve škole 🙂.

Jakmile vyjdu z lesa, čekají mě skoro alpské scenérie, chybí tu jen fialové krávy. Louky jsou poseté orchidejema a plynule navazují na pestrobarevné zahrádky. Zatímco tady je to vesnička na vesničce, Česko je při hranici divoce zarostené, samý les. Projdu Oberjugelem a Unterjugelem. Míjím památky na hornickou minulost. Vesnička Potůčky je pro mě zase trošku šok. Líbivý název není výstižný, hned za cedulí Česká Republika se rozprostřou obrovské haly tržnice, staré domky jsou nacpané zbožím a fungují jako sklady, salóny a bary. Až po pár metrech začne obydlená část, kde si u informačního centra všimnu venkovních zásuvek a jsem šťástná, že dnes nemusím o elektřinu nikde žebrat. Sedím tu až do setmění, než se mě pán zeptá, jestli jsem se neztratila, že tu v okolí není žádny hotel.

V mapě si všimnu přístřešku o pár kilometrů dál. Nedá se teď vůbec odhadnout, kdy přijde průtrž, tak je to jistější. I radar je na to krátký. Vystoupám na kopec Rudná. V lese jsou vidět zvláštní rokliny, pozůstatky po těžbě. Cedule upozorňují na to, že územi je poddolované a je třeba se držet značených cest. Těžilo se tu stříbro, bizmut, kobalt, nikl i uran, prý typické pro Krušné hory. K hranici vede vyšlapaný chodník, tak snad se to taky počítá. Minu historický hraniční kámen se znakem Saska. Hranice tady vede zvláštním žlábkem, pěšinka se postupně ztenčuje až se ztratí a mi nezbyde nic jiného, než tím žlabem taky pokračovat. Propadám se do mechu a bahna, borůvčí je po deštích pokryté kapkami. Obklopí mě mlha a atmosféra je tajuplná až tíživá. Komárům se tu dobře daří. Přes potok vede naštěstí provizorní mostek, ale o kousek dál už je žlábek stejně plný vody, tak se chvíli prodírám lesem, než si všimnu lesní cesty vedle. To už mám vyhráno, napojím se na německé značení a jsem u altánku coby dup. Trochu adrenalinu před spaním.

GPS Souřadnice: 50.4468164, 12.7966864

44. Přístřešek u Plesné - Rakušák, 31 km

Markéta SHANTI

6. 06. 2021 23:55

Na snídani si výjimečně uvařím oběd. Lesem se propletu až k mechem porostlému železničnímu viaduktu a jsem v Plesné. Přivítají mě cihlové budovy a zchátralé textilní fabriky. Je to tu samá cedule Střeženo kamerovým systémem. Policie sídlí taky v malém cihlovém domečku, skoro zámečku. Obchody jsou jako obvykle jen vietnamské, ale díky tomu otevřené i v neděli. Nabíjet je vždy dobrodružné. Zásuvky jsou nejčastěji přímo za nějakým regálem, u stropu nebo hůř, blízko dřezu, leckdy tak napůl vykotlané. Navíc přístupné všem kolemjdoucím. Jedna rodinka chce vyprávět o lese, co tam na ně číhá za nebezpečí. Raději tam prý vůbec nechodí. Jak tak vykládám, zastaví se i další lidé. Moc chytrých informací o přírodě nemám, spíše zážitky. Překvapí je, že největší pozor si nedávám na kance, ale na psy.

Následuju modrou značku. Vede kolem rybníku, polem, lesem i loukami. Vše je rozbahněné a Pstruhový potok je rozvodněný. Dva pánové v gumákách tu hledají zlato. Prý každý potok může být zlatonosný. Je třeba vykopat půl metru hlubokou díru a pak zkoušet detektorem, zda něco zachytí.

Dochází mi plyn. Není to žádná tragédie, je teplo. Kdybych poslala vaření domů, hned bych si pár gramů odlehčila. Už nemůžu ani vidět ty luštěninové polévky od Semixu, fazole a červenou čočku, které nejčastěji vařím. Stejně jako bramborovou kaši a pohanku. Když kupuju ty kukuřičné nebo rýžové suchary, jen si hlasitě povzdechnu. Kvalitní bezlepkový chleba seženu jedině v Lidlu nebo speciální pekárně, jinak jsou to lehké nakypřené bílé hmoty, které mi toho moc dobrého nepředají, jen výrazně uberou peněžence. Zdravá výživa je na vesnicích jen zbožné přání. V obchodech už poslední dobou neprodávají ani ovesnou kaši. Ta se mi naštěstí ještě nepřejedla. Co neomrzí jsou banány s kondenzovaným mlékem. Musím nakupovat stylem, tak co by sis dalo, tělíčko. Někdy jsou to nesmyslné pochutiny, ale říkám si, že to ví líp než já, co potřebuje. Hubnout už nemám co a některé dny ztrácím chuť k jídlu. Je to pořád stejný typ potravin.

Lesní asfaltka mě přivede na Lubské sedlo, odkud pokračuju přímo po hranici neznačenou hřebenovkou. Jsem v přírodním parku Leopoldovy Hamry. Celý den je dusno, věci nechtějí schnout a nohy jsou rozmočené. Na chvíli vše rozvěsím a odpočívám, když začne pršet. Stihnu to jen rychle schovat, navléknout nepromokavé vrstvy a ukryju se pod strom. To už padá voda, nehřmí, ale temné nebe se blikotá. Nestihla jsem vylovit pláštěnku, v tomhle dešti by mi okamžitě natekly litry do batohu a mít sucho v batohu je klíčové. Liják trvá déle než hodinu. Ověřila jsem, že nepromokavost 10 000 mm má omezené možnosti. Všímám si na sobě určité apatie. Voda mi stéká už úplně všude a hlava to vůbec neřeší. Rozpoznávám dva stupně únavy. Při tom prvním začínám mít ze všeho strach, při tom druhém je mi už všechno jedno 🙂.

Na stezce stojí kaluže, tak se na chvíli připojím na pohodlnou červenou značku, která mě přivede až k přírodní památce Vysoký kámen. Zdálky připomíná zřícený hrad. Je to několik ostrých skal, nahoře s vyhlídkou a po bocích s převisy. Poblíž je pár chalup v místě zaniklé obce Kámen. Bývala tu i oblíbená kaple, místo ní tu vybudovali poklidné pietní místo s lavičkami. Vstoupím na louky, pokryté květy. Každý den se nad tím udivuju znovu a znovu. U nás na severu už to skoro nemáme. Kvítky mizí díky dusičnanům a pesticidům v zemědělství a taky častému sekání. Spolu s nimi ztrácíme i vodu, motýly a hmyz. Vlastně celé luční ekosystémy. Krásu a život.

Po zelené se opět napojím na hranici, kde vedou německé značky až do Kraslic. Už se setmělo a okolní kopce jsou obsypané světýlky. Říčka Svatava tvoří přirozenou hranici a za ní také začínají Krušné hory. Jdu po německé straně. Úzká silnička vede několik kilometrů kolem osamělých domečků. Přes den jednotlivé mini vesničky propojují nízkopodlažní autobusy. Domy jsou často dřevěné, provází mě vůně jako ve skanzenu promísená rybinou. Ve vysoké trávě to chrochtá. Na zahradách se občas pasou krávy. Dojdu až k vyhlídce u kopce Rakušák, kde je velký přístřešek. Akorát tu dost fouká, tak si mezi lavičkami udělám z plachty úkryt.

GPS Souřadnice: 50.3748457,12.4883705

43. Studánka - přístřešek u Plesné, 33 km

Markéta SHANTI

5. 06. 2021 23:38

Lesní cyklostezkou pokračuju až k pastvinám u Kopanin. PP Halštrov jsou takové nízké kopečky, okolo 700 m.n.m. Připojím se k hranici, je hezky prošlapaná a klikatí se všemi směry. Obloha se na mě mračí, občas i bručí. Hřmělo i v noci, tak jsem se nacpala pod lavičky. Na hlavě jsem měla poprvé moskytiéru, takový černý síťovaný pytlík jako bubák. Hraniční tyče tu tvoří betonové pozůstatky plotů, rozumný nápad. Do Německa už můžu oficiálně, na 24 hodin bez testu. Hned o starost míň.

Objevím skalní převis s ohništěm, pak se už napojím na cyklostezku kolem potůčku Bílá Halštra. V Doubravě stojí vysoké domy, částečně dřevěné, v německém stylu. A taky zvláštní zchátralý zámek, připadá mi jako kulisa z divadla. Pod ním přežívá ještě zchátralejší podnik na předení bavlny. Taky připomíná zámek. Mám ráda tyhle staré zdobené stavby, škoda, že se takhle nestaví třeba obchodní domy. U hospůdky posbírali snad všechny druhy pohraničních cedulí a vystavili si je na plotě. Na náměstí mají minerální pramen, ukrytý v domečku u zastávky. Vedle jsou ruiny bývalých papíren. Za vesnicí je moderní cvičební hřiště s pěknou krytou chatkou. Pak už zmizím zase v lese. Jediným zpestřením jsou občasné pastviny s výhledy do daleka a taky kaplička s altánkem, ke které přijdu zrovna ve chvíli, když začne pršet. A že to je pořádný příval! Být noc, tak už na té nafukovačce někam odpluju. Během dne se potkávám se skupinkou starších pánů na kole, vyfuní si každý kopec, ale pohon prý nepotřebují, mají svůj chmelový ionťák. Dokonce mi vždy s úsměvem nabídnou, že je k dispozici volný zadní nosič, kdybych už nemohla 🙂. Dozvěděla jsem se, že Aš znamená v němčině druh ryby - lipan. Město ho má i ve znaku.

Obcházím větrné vrtule a co chvíli se ozve rána, asi ty obrovské hromosvody blesky lákají. Bouřka se ne a ne utišit. Na Horních Pasekách se zvedá pára, kravky působí jen jako obrysy. Odbočím neznačenou lesňačkou, obklopuje mě ticho a hluboký les. Dřevěné šišaté seníky připomínají pohádkové chaloupky, ale bohužel jsou zamčené. Hranicí vede upravená stezka. Už poznám i z mapy, že pokud je v blízkosti německá vesnice a nevede tu potok nebo mokřina, bude krásně pohodlná. Trochu zakličkuju lesem, kousek i po zelené, až na golfové hřiště Hazlov. Pořád prší, tak se lehko stane, že zabloudím. Projdu kolem několika rybníčků a taky kouzelného zatopeného lomu. Jen minutku se kochám a jsem obsypaná komáry. Vyjdu na silnici, ale je tu velmi slabý provoz, tak se jde dobře. Ve Vojtanově to vypadá jako na tržnici ve Vietnamu. Plechové boudy jsou obalené kartony, na nich fixem naškrábané poutače. Na střeše domu leží strom, nevadí, stále to drží pohromadě, tak co. Dokonce proti dešti nosí své tradiční slaměné klouboučky. Je to pro mě milá vzpomínka.

Před Skalnou odbočím přes pole a do historické vesničky přijdu ze zadní strany. V rybníce se zrcadlí pěkně opravený hrad Vildštejn. Před ním založili ve svahu vinici. U kostela stojí tradiční roubená chalupa. Jsem v přírodním parku Kamenné vrchy. Už se setmělo a země je nasáklá. Chvíli jdu modrou značkou. Je to tu samá malá skalka, na zemi se třpytí písek, tak se ani nebořím do bahna. Pokračuju voňavým lesem, každý kořen nebo vyvrácený pařez na mě kouká a připomíná zvíře nebo příšerku. Až už to není sranda, jdu se podívat zblízka a sama sobě se zasměju. Nejsem blázen, opravdu mají připíchnuté oči z všemožných vík a víček. Na hranici je tajuplná noční atmosféra. Co chvíli zahouká sova. Čelovku mám naplno, pod nohami se to hemží malými a velkými žabkami. Přejdu přes koleje, zrezavělá cedule českých drah už má nejlepší léta za sebou. Před spaním si dám ještě závěrečný krpál a když se napojím na německou červenou, jsem v cíli, u krytého altánku. Místo lavic jsou na zemi špalky. Žijí v nich velcí lesní mravenci a když je uhnu ke kraji, tak je probudím, vylezou a začnou se mi promenádovat po podložce a spacáku. Naštěstí je to po chvíli přejde a jdou taky spát.

GPS Souřadnice: 50.2021641,12.3262773

42. Šťítarský vrch - Studánka, 28 km

Markéta SHANTI

4. 06. 2021 23:48

Rozsáhlé pastviny poseté kvítky mě přivedou až k zaniklé obci Újezd. Odtud vede 2 km jednosměrná odbočka k nejzápadnějšímu bodu ČR. Minu památník obětem války, který byl až do roku 1994 pohlcený loukou a teď je tím jediným, co po vesnici zbylo. Je u něj posezení a ohniště. Stezka je prosekaná. Podél ní stojí osamocené listnaté velikány. Připojím se k hranici, která probíhá potokem a hluk se zesílí. Nejsou to jen vrtule elektrárny, ale taky zvuky z německé dálnice. Ze sousedovic strany je bod dostupný autem. Zatímco u nás je divočina, úzká stezka pokrytá kořeny, lužní džungle, na té druhé jsou vidět chatky a rybníčky. Žabky kvákají jako by všechen ten ruch chtěly přehlušit. Zarostlé kamenné patníky připomínají, že tudy vedla kdysi cesta. Končí u Mostu Evropy - symbolu zrušení hranic a přátelství obou států.

Už jen pár kroků a jsem tady! Západního pólu bylo dosaženo 10 h 50 minut středoevropského času, z Ostravy po 42 dnech a 1150 kilometrech 🙂. Vydařený plechový monument stojí na dřevěném mostku před potokem. Obklopují ho historické hraniční kameny z roku 1844. V bažině je postavený přístřešek, střechu má upravenou na spaní, ale přitom množství komárů je potřeba mít moskytiéru nebo dobrý repelent. Zaplaví mě vděčnost. Zazpívám si hymnu a rozjímám. V návštěvní knize je vidět, že odtud každý týden startuje svou severní nebo jižní cestu několik odvážlivců, někteří po částech, jiní se pokouší o celý 1000 km úsek. Cesty Via Czechia a Stezka Českem jsou populárnější než jsem čekala. Častěji budu křižovat hlavní hřebeny, tak budu mít asi společnost. Ujdu pár kroků a uvědomím si, že se odteď vlastně vracím zpátky domů.

Pokračuju cyklostezkou přímo pod větráky. Asfaltku místy zcela pohltil čas. Kolem mě se třepotají vážky. Vede tu totiž chráněný Lužní potok. Potřebuju se opláchnout, tak raději nepoužiju ani mýdlo. S tou přírodní kosmetikou už docela bojuju. Mýdlo nepere dostatečně a tuhý šampón dávno nestačí, aby z toho, co mám na hlavě vytvořil vlasy. Vyjde to vlastně nastejno, jestli se myju jenom vodou. Přijde mi to k té čisté přírodě fér. Kolem vody létají zlatí motýlci s černými tečkami. A když se z bahnitého břehu vyškrábu, zjistím, že mám na noze pijavici. Naštěstí hned odpadla. To jsem u nás viděla naposled jako malá. Opodál si na ceduli přečtu, že tu žijí i vzácné perlorodky.

Jsem u jednosměrné odbočky na trojmezí Česka, Bavorska a Saska. Na naučných tabulích provází místní maskot, skřítek Trojmezníček. Tudy v roce 1945 přišli američtí vojáci a nedaleké Hranice byly první osvobozenou obcí. Přede mnou to nějak podezřele bzučí. Když přijdu blíž, přes stezku je vidět černý mrak, roj včel. To jsou dneska špeky! Už jsem o tom slyšela, ale takhle naživo to vypadá hrozivě. Přemýšlím, jestli to zkusit obejít zarostlou loukou. Rozhodne se to za mě, projedou cyklisti, kteří roj asi přehlédli a jedna včela mi vletí do vlasů, další se odrazí od tváře, což mi způsobí skoro srdeční zástavu a pochopím, že je třeba najít jinou cestu. Kdysi jsem se jich strašně bála, vždycky jsem celá otekla. Pořád ve mě ten strach trochu zůstává.

Poslední zážitek ze zvířecí říše mám s mladým jelínkem. Vůbec se nebojí a jde ke mě až na dva metry, v klidu se pase. Není naučený bát se lidí. Ašský výběžek mě mile překvapil. Krásná příroda a upravené stezky, odpadkové koše a naučné cedulky, žádný konec světa, ale přizpůsobený široké veřejnosti. Po osadě Kaiserhammer zůstaly zbytky mlynských kol a náhonů. Stojí tu středověký kamenný smírčí kříž. Bývají symbolem pokání nějakého vážného zločinu. Trojmezná studánka je stojatá, plná nečistot. Za ní stojí totem. Na trojmezí je vtipná šipka - Hrčava, 650 km. Kamenný trojstěnný monument je zasazený v močálu. Kolem jsou dřevěné mostky a lavičky. Klidné tiché místo.

Do Hranic vede poetická cesta loukou a vyhlídkovou asfaltkou. Začíná tu přírodní park Halštrov. Ve vesnici jsou zajímavé kontrasty - panelák vedle staré chalupy, historická ruina vedle opraveného hotelu. Nad náměstím se tyčí hradby a kostelní návrší je čerstvě po rekonstrukci, s visutou lávkou a kamenným koněm, co se na skále pase. Trochu si nabiju v obchodě, trochu ve vietnamském občerstvení, ale všude už zavírají a taky musím mít mobil pod dozorem, leží v průchozích místech. Je to čím dál složitější.

Na chvíli zmizím v dýmu, někdo to přehnal s pálením trávy. Po cestě dojdu do Krásňan a odbočím na cyklostezku do hustého borůvkového lesa, kde to krásně cvrliká. Je pátek a myslivci se chystají na svých stanovištích, proto si ustelu raději u zastřešeného posezení. Jsem poblíž vesnice Studánka, lidé tu chodívají opékat. Jako bych se točila pořád dokola. Na šipkách je zase Aš a Trojmezí jenom pár kilometrů. Dneska jsem měla prázdniny. Obklopila mě bezstarostná atmosféra léta. Celý den jsem jedla svátečně. Avokádo, banány, jablka, pomazánky a rýži. Ta je hodně vzácná, tu si vařit nemůžu, spotřebovala by hodně plynu. Ale ve velkých obchodech se dá koupit i předvařená.

GPS Souřadnice: 50.2749477,12.1994035

41. Svatokřížský les - Štítarský vrch, 34 km

Markéta SHANTI

3. 06. 2021 23:58

Hned od rána je teplo na kraťasy. Spát bez všech těch zateplovacích vrstev je tak příjemné. Lesní procházka mě vede přes Šlingovu Myť, kde stála oblíbená výletní hospoda, až na mě vykoukne Zelená hora s rozhlednou a televizním vysílačem. Občas zahlédnu i Cheb. V Horní Hraničné je několik rybníků a kasárny přestavěli na útulek pro psy. Terén se jen zlehka vlní a tak tomu je celý den. Dolní Hraničná už je klasická vesnice. Paní se mě ptá: "A dneska až do Aše?". Až Aš 🙂. Hezká slovní hříčka. Už je to jen kousek z kopce do Pomezí nad Ohří. Hned u přehrady Skalka stojí restaurace, kde si alespoň trochu dobiju. Hosté jsou tu jen německé národnosti, nají se tu za cenu jejich piva.

Pokračuju kousek kolem vody, kde jsou co chvíli lavičky, prokličkuju hlavní cesty a polňačkou dojdu až k rozpadlému mostu přes Ohři, kde začíná mokřadní přírodní rezervace Rathsam. V bývalé vesnici Rybáře teče kyselka, hodně železitá, to se mi hodí. Cyklostezka vede střídavě mezi zamokřenými loukami a smrkovými lesy, porostlými borůvčím. Je tu překvapivé ticho. Na asfaltu se vyhřívala zmije, nabrala jsem ji jen tyčkou, tak se hned stočila do bojovné pozice a zmizela v trávě. Jak se tak pořád někde brodím, myslím, že mám velké štěstí, že jsem ješte nějakou nezašlápla. To je prý jediné skutečné riziko, pak uštkne. Po cestě potkám jeden luxusně velký altánek a pár menších přístřešků, co chvíli nějaké ohniště. Snažím se jít svižně, ale k odpočinku mě přesvědčí romantické dřevěné molo u rybníka. V okolí jsou rovné plochy, jako na tábořišti a dokonce velká pec na dřevo, opatřená kladkami a taky celá řada zákazových cedulí.

V Kančím údolí se připojím na pár chvil na červenou značku, ale hned pokračuju kamsi do lesa. V mapě vede cestička blíže hranici. Někdy to chce velkou vůli a odhodlání, odbočit z té pohodlné značené stezky a strávit několik hodin procházkou po výběžku a pak se zase připojit jen o kousek dál. Ale hra je hra. Jistě by šlo hranici následovat i lépe, ale nejsem na sebe tak přísná. Jdu podle pocitu. Když mi pak přijde zpráva plná údivu, jak je možné, že se ta tečka v mapě skoro nepohnula, to je ten důvod. Jak by řekl pravý Ostravák, BO HRANICE! Našla jsem první letošní hříbky. Mám velkou radost, jak mi to zase šlape. Jako by mi tělo dávalo najevo své děkuji, že jsem mu dopřála pár klidnějších dní.

Ačkoliv jsem se snažila, do Aše přicházím až před osmou hodinou. Buď sbohem Lidle, cukrárno a lékárno. Zlaté Tesco má aspoň do desíti. Červená mě vede kolem rybníčků a já z té euforie, že jsem v nejzápadnějším městě naší země, stihnu zabloudit. V obchodě jsem natěšená na zákusky, ale nakonec nejdou natipovat u pokladny, asi znamení. Stejně by mi z toho lepku bylo akorát blbě. Zase si trochu dobiju, ale nechci se ve městě moc zdržovat. Řekněme to slušně, není tu úplně bezpečno. Co chvíli projede policejní auto a venku postávají hlučné skupinky. Vůbec mi nedošlo, že takhle večer se docela zapotím, protože Aš je docela velká a obydlená. Žádné oslňující historické centrum se nekoná. Překvapí mě spíše bankovní ulice a pár zajímavých soch. Alespoň si vyberu, čím dál častěji je třeba hotovost. Na Aš navazuje vesnice Krásná a za ní si konečně oddechnu. Jdu starou alejí kolem polí, vzduchem se nese hučivý zvuk lopatek větráků elektrárny. Za železničním přejezdem Štítary stojí fungl nová dřevěná útulna. Klíče je třeba si vyzvednout v nejbližším domě. Jsou tu stylové dřevěné rozcestníky a veselá postavička Miniona ze starých pneumatik. Sice se uvnitř svítí, ale v tuhle hodinu pokračuju až k přístřešku na Štítarském vrchu, kde konečně vybalím všechny lahůdky a zabydlím se. Je skoro půlnoc a nejzápadnější bod ČR je na dosah.

GPS Souřadnice: 50.2388776, 12.1321278

40. Janovského pramen - Svatokřížský les, 31 km

Markéta SHANTI

2. 06. 2021 23:45

V noci na mě poblikávalo červené světýlko z protilehlého kopce a až ráno si uvědomím, že to je Dyleň. Na vrcholu druhé nejvyšší hory Českého lesa stojí rozhlasový a televizní vysílač. Dříve tam byla vojenská radarová stanice, prý bez jediného kusu železa. I šrouby byly silikonové. Pořád si na mě sedají ploché mokřadní mouchy. Po ránu jich mám na spacáku aspoň 40. Napojím se na hranici, občas čvachtnu, vstoupím do zelené pohádky, rozplývám se tou nádherou. Než se teda po kotník zabořím. Zachrání mě turistická tyčka, ale ani ona ani bota nechce z bažiny ven. Připadám si jako v tekutém písku, jakmile člověk zaváhá, jde ke dnu. Přes močály se musí rychle. Když se pokouším pokračovat borůvčím, něco mě štípne, ani nevím co, protože bych se zase potopila. Noha mi oteče a mi dojde trpělivost. Po hranici je asi lepší chodit v pohorkách. Napojím se na sousedovic lesní asfaltku, v kvalitě naší dálnice, minu malý kostelíček a připojím se k hranici v místě, kde vedou německé značky.

Pohodlnou širokou stezkou dojdu až na Střed Evropy, jeden z mnoha přesně vyměřených středů 🙂. Tento určili rakousko-uherští zeměměřiči v roce 1865. Potkala jsem dnes celou řadu historických hraničních kamenů s barevnými znaky. Kousek dál je Granátová studánka, kde se kdysi těžil Český granát. Odbočím strmě vzhůru na Dyleň. Z vrcholové paseky je krásný rozhled na Německo, na naši stranu to zarostlo. Kolem vysílače je zachovalý plot s ostnatým drátem. Bývaly tam dva, po tom druhém už zůstaly jen betonové patníky. Přímo pod věží stojí malý křížek. Projdu kolem krytého přístřešku a při sestupu potkám ještě otevřený seník s dřevěnou podlahou. Z Chaty na Dyleni zůstalo jen pár stěn a oválný zarostlý bazén. Bývalo to oblíbené místo a v současnosti se vedou snahy o její obnovu.

Krajina se lehce vlní, po dlouhé době mě obklopí pole se zlatavou řepkou. Už chápu, proč jsem měla ráno rýmu. Odbočím ke Kyseleckému minerálnímu prameni. Chci si taky vychutnat lázeňskou pohodu. Vedou k němu lehce polámané dřevěné mostky, ale samotný altánek a pramen je krásně udržovaný. A výborně chutná! Jak tak degustuju, přijdou si načepovat tři pánové a když se dáme do řeči, zjistím, že jsou to údržbáři hranice. To oni tam malují hraničníky a dělají průseky. Je to pro mě velký zážitek se s nimi potkat. V bývalé Mýtině stojí oplocené zachovalé budovy roty, měl z nich být domov pro seniory, ale nikdy nebyl dokončen.

V mapě mě to pořád táhne do Hrozňatova, udělám si malou zacházku, stejně nemám vodu a mobil sotva dýchá. Krásně zrekonstruovaný barokní poutní areál Maria Loreto s kaplí, kostelem a křížovou stezkou stojí na kopečku nad vesnicí. Velmi pokojné místo. Potkám se tu se dvěmi inspirativními lidmi. Kdyby už slunce nebylo tak nízko, povídáme si asi déle. Pána zajímá, na jaký velký objev jsem po cestě přišla. Hmm, řekla bych, že si člověk jen lépe uvědomuje to, co už dávno ví. Připomínám si, že mou jedinou skutečnou povinností je žít život v souladu s vlastním nitrem. Rozloučíme se a v hlavě mi zůstane větička, hovor se začíná úsměvem. Hezká a pravdivá.

Starodávnou alejí sejdu až k soukromému zámku s Černou věží, která připomíná, že to byl dříve hrad. Vystoupám zase nad vesnici, kde stojí zazděná kaple a pokračuju na Slapany, k řece Odravě. Je příjemná změna vídat zase místa, kde žijí lidé. Český les tu končí a začíná přírodní park Smrčiny. Cyklostezka vede po zaniklé trati Cheb - Slapany. Projdu kolem pietního místa, kde stál původně hřbitov a neumím najít odbočku na turistickou značku. Je totiž dost zarostlá. V mapě to vypadá jako kousek, jdu do toho. Jsem nízko, takže klíšťata jsou zase tady, kolem mě samý mokřad a tráva do pasu. Stmívá se a když už nevidím pod nohy, snažím se alespoň o mé obvyklé Huš, Huš. Je mi jasné, že dneska už nenabiju. Bylo mi trapné vstoupit do plné hospody a riziko přijít teď za tmy do příhraniční benzinky shledávám jako vyšší, než to, že se bez mapy ztratím. Jsem v úrovni Chebu. Opravdu je to tu samá smrčina, jehličí voní, přes den se nahřálo. Je to velká úleva tyhle teplé suché dny. Ustelu si přímo v lese na měkkém mechu a spí se mi jako doma v posteli.

GPS Souřadnice: 50.0434137, 12.3335968

39. Petrushütte - Janovského pramen, 27 km

Markéta SHANTI

1. 06. 2021 22:57

Zem je pokrytá pískem a třpytivou slídou. V kamenech u stezky jsou vložené ručně malované svaté obrázky. Připojím se na cyklostezku, pak na červenou - hlavní turistickou magistrálu. V místě zvaném Vašíček stojí vybulená chalupa. Sesunula se tak podivně, že působí jako špatně poskládaná stavebnice. V okolí je několik dalších pobořených objektů. Jedná se o budovy roty, kterými už pomalu prorůstá les. Poslední dny potkávám spousty prasat. Když mě zbystří, už to chrochtá a peláší, malí velcí, tlustí, tencí. Na to, že často brouzdám trávou, nejsou tu skoro žádná klíšťata. Asi mi je vychytávají ti divočáci 🙂.

U bývalé Pavlovy Huťě se krajina změní, rozprostřou se louky, kam jen oko dohlédne, samý kvítek. Stezka se plynule připojí k hranici. Na kopci stojí jediný, na půl opravený domek, kolem něj včelí úly. Křižuju Zlatou cestu. Ve středověku spojovala Římskou říši s Českým královstvím a v 16. století zanikla. Teď jsou snahy o obnovu jejích částí. Pavlův Studenec bývala na svou dobu velká vesnice. Žilo v ní a v přilehlých osadách asi 1500 obyvatel. Demolice byla důkladná, zůstal jen hřbitov. U silnice je vzpomínkové místo s památníkem a lavičky. Je cítit, víc než kde jinde, že se tu žilo, jako bych pořád měla pocit, že tu něco chybí. Plechové posedy jsou zatížené kameny. Později je vystřídají dřevěné, každý má své číslo. Bukovým lesem dojdu až k rozcestí Hraničná. Přibývá pomníků padlým hrdinům.

Buky vystřídají smrky. V lesích je to samá tůňka a mokřina. Asfaltky vedou zpříma kousek od hranice, takže se vždy můžu připravit na nekonečný vzestup, sestup nebo rovinu. Řeka Mže tu teče zatím jako potůček, voda má barvu rašeliny. Už bych ji nerada pila. Tak trochu si myslím, že na tom mém otékání měla kyselá lesní voda podíl. V přírodě běžně piju z každého potoku, pokud tuším kde pramení a tohle je poprvé, co jsem s tím měla problém. Na pařezech leží keramické bílé válečky, trčí i z mechu. Jsou to elektrické izolátory, které mě provázejí skoro celou cestu. Na jihu Moravy jsem je vídala zaryté v polích a přemýšlela jsem, co kreativního by se z nich dalo vytvořit. V těchto místech je možné napojit se i přímo na hraniční pěšinku. Ty přímé cesty ale mají něco do sebe. Je to až hypnotické. Všímám si, že místy ztrácím pozornost. Není třeba se dívat pod nohy, jen pokračovat dál za nosem. Mám takovou trefnou plechovou krabičku na mýdlo. Je na ni napsáno, že život je jako jízda na kole, abys udržel rovnováhu, musíš zůstat v pohybu.

CHKO Český les přechází v přírodní park. Nádherná lesní procházka v tichu, mezi mechy, kvetoucími balvany a potůčky je u konce. V bývalé obci Slatina teče Janovského pramen. Stojí tu velký altánek, na zemi štěrkovaný, kde si v pohodlí uvařím. Dneska jsem nikoho nepotkala. Společnost mi dělalo několik lišek. Vykračují si po cestě a ještě se diví, kdo že si je to dovolil rušit.

GPS Souřadnice: 49.9341989,12.5336355

38. Artnoštin Hamr - Petrushütte, 25 km

Markéta SHANTI

31. 05. 2021 23:28

Probudila jsem se v objetí ranní rosy. Dobré znamení, přijde teplé počasí. Je krásný slunečný den. Nemám už co snídat, ale vody je naštěstí všude dost. Bohužel i pastvin, proto si nejsem jistá její kvalitou. Na návsi zaniklé osady Hraničky stojí mezi lípami kříž, kolem jsou ošuntělé lavičky a rezavá cedule s nápisem ŠKOLA. V okolí jsou vřesoviště a rašeliniště, třeba to Na požárech. Proletí kolem mě Modrásek, konečně se i motýli probouzejí. Prý tu rostou masožravky.

V Hájích je pár obydlených chaloupek. Pokračuju až ke Staré Knížecí Huťi, kde se taky trochu bydlí. Jezdí sem dvakrát denně autobus a v 7 kilometrů vzdálené Lesné je podle googlu obchod. Představuju si, že po pár krocích stopnu nějaké auto, ale za celou hodinu a půl nic neprojede. Při cestě stojí dva velké altány a zajímavé poutače na krásy zdejší přírody. 10 minut a jsi uprostřed rašeliniště, 3 km a jsi u bobra. Když konečně dojdu do vesnice, trochu se zhrozím, že obchod už nefunguje. Ale nenechte se zmýlit zchátralým objektem. Je třeba vždy zatáhnout za kliku. Dříve tu byla i hospoda, starší pán sedí naproti dveřím na rozviklané židli s pivem v ruce. Obchod je vlevo. Mám štěstí, je vietnamský. Znamená to větší výběr a méně prošlých věcí. Plovací kruh, hřebíky, sponky do vlasů a mouka vedle sebe. Prostě smíšené zboží. Zpátky pojedu autobusem, tak mám jen omezený čas na výběr. Hážu do košíku všechno možné, nemusím nad tím moc dumat, prostě to nejtěžší hned sním. Připadám si jako vzácná návštěva, nejsou oči, které by na mě neupíraly pohled. Přišla jste k nám na tůru nebo na nákup? Asi je zarážející, když cpu do batohu i vajíčka. Sama nevím v jaké formě je vytáhnu.

Napojím se tam, kde jsem skončila. Pokračuju přes Přední a Zadní Zahájí k hranici. Dříve tu stával i zámek, jeho zřícené zbytky jsou ještě kdesi na kopci. Po vesnicích se většinou zachovaly rybníky, ty nebylo důvod ničit. Německá značka mě vede kolem vesniček Waldheim a Neudorf. Místy mám pocit, že jdu lidem po zahradě. Hraniční kameny jsou vsazené do velkých balvanů uprostřed louky. Lesy jsou čisté, zdravé, mezi borůvčím vedou širší pěšinky, na stromech visí na háčcích krmítka z cementu nebo dřeva, porostlé mechem, takže dokonale splývají se zelení. Ty háčky mě docela zaskočily. Projdu kolem zachovalého prvorepublikového zátarasu, jen už chybí závora.

Vystoupám na horu Havran. Přede mnou stojí dva ploty za sebou z ostnatého drátu, ukázka neprostupnosti. Klub vojenské historie a sportu Tachov se zasloužil o rekonstrukci bývalé radiověže. V roce 2013 byla místo demolice přestavěna na rozhlednu. Je tu i krytá moderní budka, zepředu prosklená, s pěkným přírodním polepem Lesů ČR. Velké ohniště svědčí o tom, že je to oblíbené místo. Rozhledna je trochu pro drsňáky, velmi vzdušná. Ve větru i při chůzi se otřásá a přes mřížky je stále vidět dolů. V průběhu jsou rozmístěné informační cedule s příběhy lidí, kteří se pokoušeli emigrovat a nevyšlo to. Z vršku jsou dechberoucí rozhledy, všude samý les. Kůrovec ani člověk tady zatím neřádí.

Pokračuju po hranici ještě pár kilometrů, kolem kamene s vytesaným křížem, až k německé chatce Petrushütte. Mám štěstí, nikdo v ní nespí. Je tu studánka, u ní kamenná lavička s namalovanými znaky místních obcí. V lese je i suché WC, v chatce kamínka. Nepodaří se mi ale rozdělat oheň, nemám už na to trpělivost. Zapálím svíčky, pustím si své oblíbené písničky a uvařím pořádnou večeři. Vedle stojí ještě přístřešek, který by před deštěm taky ochránil. Přemýšlím, čím to, že v německé mentalitě není potřeba místo vyrabovat a zasypat odpadky. Zvláště tady v pohraničí je cítit ten rozdíl mezi národy. Žiju vlastně v bohaté a kultivované části Česka, kde jsou vesnice načančané a města upravené, v uzavřené bublině, kde zapomínám, že stále u nás existují místa, kde se velmi těžce a chudobně žije a čas se snad zastavil. Na půlstoletí se zastavil.

GPS Souřadnice: 49.7654188,12.4109607

37. Pleš - Arnoštin Hamr, 22 km

Markéta SHANTI

30. 05. 2021 22:47

Dopoledne odpočívám. Měla jsem vlastně velké štěstí. Nějaká skupinka na ubytování nedorazila, proto mám sama pro sebe obrovský prostor s půdní ložnicí. V těchto končinách není snadné v této době najít nocleh, ještě k tomu za rozumnou cenu. Cítím se mnohem líp a říkám si, jaký jsem to tvrdohlavý býk, že jsem se tomu tak bránila 🙂. Někdy reaguju neadekvátně situaci. Všímám si, že už je vyčerpaná i psychika. I ta nezlomná holka? Ano, i ta. Často čtu o lidech, kteří se jen tak zvednou z gauče a vyrazí na americké několikaměsíční treky a zvládnou to. Vůbec mi asi nedochází, že člověk, který se po prvních pár stovkách kilometrů musel otočit o tom psát ani vyprávět nebude. A je to přitom velká škoda. Tyhle zkušenosti by mohly být velmi cenné. Každé tělo totiž reaguje jinak. A nelze jednoznačně říct, teď vstanu, nazuju tenisky a uběhnu maraton. Můžu jen říct, udělám proto vše, co bude v mých silách a uvidím, jak to dopadne. Potřebovala jsem asi přijmout fakt, že pokud mě zdraví zastaví, asi to má být moje zkušenost. Hned se ve mě ozvalo bojovné JÁ. I kdybych se na ten nejzápadnější bod měla doplazit, tak aspoň tam... 😀 Teď už to nevidím tak černě. Už se zase na svět dívám všemi barvami.

Lesní cestou dojdu na Železnou huť. V místě, kde bývala sklárna, teď stojí chátrající objekty ministerstva vnitra. V oboře Srdíčko se pasou daňci a mufloni, je vybudovaná v místě bývalého zámeckého parku a místo zámku stojí altánek Smíření. Jen škoda, že v těsné blízkosti čerpací stanice. V Železné je pár domků, opuštěné noční kluby a další obvyklé příhraniční krámky. Nemám skoro žádné jídlo. Jím mnohem víc než chodím. Obchod v nedohlednu. Zdejší pumpy mají v nabídce maximálně sodovku. Všude kolem je rovina, podmáčená kvetoucí louka přejde v les plný nacucaného mechu, samá muška. Není tu dobrá atmosféra, tak ani přesně nekopíruju hranici, ale jdu po značce. Stromy jsou nahlodané, asi tu je problém s bobry. V Rybničné je opuštěný objekt pohraniční stráže. Pod přístřeškem si uvařím večeři a pokračuju na Rozvadov.

Vzduchem se nesou hučivé zvuky dálnice, musím ji obejít širokými asfaltovými cestami, nikde ani živáčka. Pomatený zajíc kličkuje ze strany na stranu, nad hlavou se mi točí větráky větrné elektrárny. Jsem ráda, že je ještě světlo. U staré celnice se vyhnu nákupní zóně a oddechnu si, že mizím v lese, ale jen na chvíli. Stezku pohltil močál. Nezbývá mi nic jiného, než jít kousek po hlavní cestě, abych to obešla. Za zvuku troubících aut sleduju ty desítky cedulí u cesty, lákající němce do exkluzivních penzionů a prémiových barů. Už to tu není tak špatné jako dřív. Holky nepostávají v houfech kolem cesty, ale jsou schované někde uvnitř, prý už tu ani tolik nefunguje mafie. Občas v těchto místech zahlédnu, že si někdo něco předává z ruky do ruky. Připadám si jako v akčním filmu. Je mi smutno z toho, jak se tady prezentujeme jako národ. A to se za posledních 10 let udály obrovské změny. Tak, jak to tu teď vidím, už to prý nikomu nevadí. Konečně jsem zase v přírodě. Dálnice a okolí Rozvadova není v CHKO, potoky jsou cítit bůhví čím. Pokračuju ještě pár kilometrů a u Arnoština Hamru si ustelu na louce. Jsou tu široké dřevěné lavičky, tak akorát na karimatku.

GPS Souřadnice: 49.6892089,12.520596

36. Lučina - Pleš, 16 km

Markéta SHANTI

29. 05. 2021 23:53

V noci se teplota zase přiblížila k nule. Místo abych si zvykla, je mi to čím dál tím víc nepříjemné. Mám pocit, že peří už ztrácí své izolační schopnosti. Když jsem otevřela oči, přímo nade mnou seděl kos. Lehla jsem si sice pod stříšku, ale tak nějak našikmo, že kdyby pršelo, spíše by na mě voda stékala. A ještě k tomu jsem vlastně pod bidýlkem 🙂.

Vše se zdá mít ideální načasování. Jakmile složím karimatku, přichází první turisté. Když začnu vařit, přistoupí ke mě starší pán a německy se mě zeptá, jestli jsem tu spala. Trochu se zastydím, že ano, ale pak pochopím, že ho spíše udivuje, že jsem se nebála. Za chvilku přiveze na vůzku lavičku, abych prý mohla kulturně posnídat. Škoda, že už jsem tu němčinu zapomněla. Jakmile vyjdu, začne pršet. Hřbitov zůstal poměrně zachovalý a místo obřadní kaple tu stojí altánek, tak se ještě navleču do dešťového.

Občas potkávám vysoké zelené kovové posedy a až dnes jsem zjistila, že jsou to hlásky železné opony. V lesích jsou močály, hranice zarostlá, volím raději cyklostezku, která mě provádí kolem dalších zaniklých vesnic jako Úpor, Hraničná, Horní Huť nebo Švarcava. Jakmile se objeví louky nebo paseky, je to jasná známka, že se tady žilo. A taky na to upozorňují zelené plechové cedule. Mezi stromy jsou patrné zbytky zdí, prý zámeček Dianahof. Na pastvině pod střechou odpočívají krávy a když mě zbystří následujou mě kolem ohrady asi dva kilometry. Chybí jim asi společnost. Vypadají zdravě a spokojeně. Není tomu tak zdaleka vždy. Po cestě jsem viděla tolik zbídačených zvířat, až mě z toho bolí srdce.

Jdu neznačenou lesňačkou, oblastí nazvanou Medvědí hory. Těží se tu zrovna dřevo. Procházím mechovou pohádkou v rezervaci Malý Zvon. Naproti mám výrazný kopec Velký Zvon s masivní vojenskou pozorovací věží. V místě vesnice Václav je několik rozbořených staveb a taky zvláštní půlkruhová kamenná hala. Kvetoucí louky mě přivedou až k Pleši, kde stojí rodinný penzion s restaurací a rekreační chaty. Teprve dnes ráno jsem překročila onu cifru 1000 kilometrů. Jdu velmi pozvolným tempem a šetřím se. Hrdost jde stranou a já se pokorně ubytuju v tomto příjemném místě, plném vstřícných lidí. Vše mi připadá skoro neuvěřitelné. Smyju ze sebe 36 náročných dní a cítím se jako znovuzrozená. Celé odpoledne věnuju hygieně a praní. Když jsem odjížděla, táta mi dal k narozeninám obálku se slovy, to máš na wellness. Tohle je to nejlepší wellness, co jsem kdy zažila! Dostatek horké vody a vytopená místnost. Dobře se najím a večer se vypravím lovit signál po kopcích, abych zavolala rodině, která se zrovna sešla na naší chatě v Beskydech. Procházím místem s názvem Náměstí přírody, lesy jsou plné modrých a žlutých kvítků, ptáčci se překřikují a já vystoupám až ke starému hřbitovu se základy kostela, kde se posadím na lavičku a rozjímám.

Český les mě pořád překvapuje. Díky tomu, že území bylo tolik let nedotčené, příroda je místy skoro panenská. Je dobrodružné objevovat pozůstatky vesnic i vojenských objektů, hádat, k čemu vlastně sloužily, nacházet prapodivné předměty a být stále několik kilometrů vzdálená od skutečné civilizaci. Pravda, pokud je třeba něco koupit, už to není taková výhra. Ale autem se dá dojet skoro všude. Terén vybízí k projížďce na kole. Pěšky to je taky fajn, pokud nevadí všudypřítomný asfalt, který je ale vyzdobený prorůstající trávou a bylinkami.

GPS Souřadnice: 49.5429420, 12.6105576

35. Chatka u Tří Znaků - Lučina, 20 km

Markéta SHANTI

28. 05. 2021 23:22

Kousek od chatky je místo, kde jsou do skály vytesané tři znaky - kurfířství Bavorského, království Českého a vévodství Falckého z roku 1766. Taky tu stojí velký přístřešek. Místo stolu je přírodní kámen. Podobných odpočívadel je v okolí Čerchova několik. Odkloním se od hranice na zelenou značku, mechový chodníček přejde v lesní cestu. Mezi stromy je ukryta lesní chata Pod vodárnou, kde bývá nejspíše občerstvení. Taky tu je studánka. Kousek dál jsou zarostlé ruiny myslivny, kterými prorůstá smrk. Jeho kořeny působí jako liány v pralese. Přede mnou je hromada kamení, vrchol Skalky. Odtud se připojím na panelovou cestu k Čerchovu (1042 m.n.m.).

Projdu branou, vysoký drátěný plot je už z většiny stržený. V okolí je několik přístupných objektů s vymlácenými okny. Probíhají tu rekonstrukce, odstraňuje se azbestové obložení, vše proto působí o to víc zdemolovaně. V budovách je nepořádek, odpadky a suť. Z vrcholu ční Kurzova kamenná rozhledna a vedle ní vysílač v podobném stylu jako na Poledníku. Jsou tu dvě možnosti se občerstvit, ale jen o víkendech a v létě. Za rozhlednou je malá vyklizená budova, na zemi s linem, místy s kartony, kde se dá případně přenocovat. Střídá se tu atmosféra. Chvíli, jako bych se ocitla ve výcvikovém táboře, chvíli jako na oblíbeném turistickém bodě. Z naučných cedulí běhá mráz po zádech. Už v roce 1894 zde stála první rozhledna a později útulna. Ta kamenná byla postavena o 10 let později. Po válce Klub českých turistů investoval obrovské úsilí a finance, aby mohl být Čerchov zase lyžařským a výletnickým centrem Domažlicka, ale celá oblast byla obsazena armádou a jako zbytek pohraničního pásma bylo vše na 50 let uzavřeno.

Pokračuju cyklostezkami zpátky směr hranice, projdu kolem budovy bývalé vodárny, nedá mi to a taky nahlédnu. Uvnitř mě vyděsí zvláštní zvuky, jako by mi někdo dýchal za krk. O kus dál jsou další zchátralé objekty, kde na mě padnou další nepříjemné pocity a dovnitř už ani nevstupuju. Napojím se na hraniční chodníček, ale je dost zarostlý a močálovitý, s popadanými stromy. Pořád je cítit tíživá atmosféra, tak se vrátím zpět na větší cestu. Vyjdu u hraničního přechodu v Lískové. Klasicky scénář, jsem středem pozornosti, stojí tu jen benzinky, stánky a obchody s alkoholem. Hranice je sotva znatelná v poli, chvíli váhám, ale dám na svůj pocit a jdu. Někdy člověk neví, co ty pocity znamenají. Odpinkávám klíšťata, přeskakuju potoky až dojdu k močálu a končím. Nezbývá mi nic jiného, než se projít kousek u sousedů.

Domky mají krásně upravené okolí. Je v oblibě vysazovat luční kvítí místo anglických trávníků. A opravdu, všude samé třpytivé koule, dřevěné mlýny a kovové sošky. Ale je tu mrtvo. Tak podobně jako v nedaleké zaniklé vesnici Lučina, už na naší straně. Celé místo na mě udělá velký dojem. Jsou odkryty pozůstatky jednotlivých domů, pivovaru, kostela. U každé stavby je popis a fotky, nejen místa, ale i lidí, co zde žili. Je to tak živé a autentické, že mám skoro pocit, že bych měla někoho pozdravit. Na zídkách jsou položené střepy, rezavé talíře a hrnce, vědra a mi neznámé nástroje. Ale cítím se tu dobře. Padá na mě únava, proto si na bývalé návsi u kostela a starých lipek ustelu. Málem do mě vrazí netopýr a zvuk jeho křídel mě vyděsí. Okolo se pasou krávy a vydavají taky strašidelné zvuky. Je to pro mě zajímavá zkouška, jestli dám na to, co vidím a slyším nebo na to co cítím.

GPS Souřadnice: 49.433229,12.6810128

34. Maxov - chatka u Tří Znaků, 15 km

Markéta SHANTI

27. 05. 2021 23:15

Spát uprostřed vesnice má své nevýhody, je to velmi daleko na toaletu. Vedle sebe stojí ruiny s vybitými okny, obydlené rozpadlé domky a zrekonstruované vily, tak nějak ve stejném poměru. Vyrážíme brzy, v 11 hodin jede Jance autobus z Folmavy, která je asi 8 km daleko. Kousek jdeme po cestě. Za námi se vlní Šumava, před námi se zvedá Český les, zahalený v mracích. Působí mysticky. Ve Starém Spálenci odbočíme na značku a pak kličkujeme lesními cestami. Z mobilu mám na chvíli těžítko, přes noc vypustil duši až na nulu. Trochu zabloudíme, nevšimneme si kolejí, které jsou ukryté v lese. Když se před námi otevře údolí Folmavy, jsme překvapené. Fotovoltaické elektrárny, benzinky, kamiony, noční kluby, všemožné salóny, ale taky vietnamské burzy a bistra. Loučení je rychlé, dorazíme tak akorát.

Janka se mnou dokázala udržet krok. Z počátku to muselo být velké překonávání, ale ke konci jsem spíše brzdila já ji. Skvěle jsme se doplňovaly, já byla její osobní lékař, ona můj výživový poradce 🙂. Ušly jsme spolu 300 kilometrů za 11 dnů. Mohly jsme pocítit tu sílu přátelství. Ve vypjatých situacích jedna druhé odlehčit. Byla to pro mě dobrá zkušenost. Děkuji Janičko, žes to tu se mnou zvládla, žes neutekla. Většina lidí, co znám, by takový nečas a výkon neunesla, ale tobě ještě připadalo, že nám to počasí docela přeje. Obě jsme prostě optimistky. Poprvé v životě sis vzala Brufen a pak jsem tě viděla celý den jenom zezadu. Věřím, že tě také vtáhnul duch České cesty a prožila sis, co sis měla prožít. Janka si přála restartovat své stravovací návyky a něco taky zhubnout. Mise splněna. Kalhoty na ní plandají a její nezkrotná chuť na sladké přešla nejspíše na mě. Ikdyž u mě je to vlastně nezkrotná chuť na cokoliv.

Ve vesnici je jen malinký obchod COOP. Je to paradox, vůči všem těm prodejnám cigaret, alkoholu a skadkostí u cesty. Milá paní mi umožní nabít a abych si odlehčila, nechám si u ní i batoh. Vždy, když ho někde odložím a jdu pryč, nemůžu se zbavit pocitu, že už ho tam neuvidím. Naštěstí nikdo netuší, jakou hodnotu mají věci uvnitř, protože zvenku je už ošuntělý. Potřebuju se poradit v lékárně, ale pán si o mě asi myslí, že spíše beru drogy, nevěnuje mi skoro ani pohled a jenom mě posílá k doktorovi. Mé zásoby doplňků se pomalu krátí, ale nemám sílu mu oponovat. Úplně jsem se vžila do role těch ztracených žen, které se tu všude potulují. Čemu všemu musí čelit, když i v lékárně se setkávají s opovržením. Dobré jídlo je lékem na všechno, nechám si udělat velkou porci rýžových nudlí a sním si je v klidu ve vesnici, mimo všechen ten ruch. Zásuvky jdou v obchodě na dračku, už tam nabíjí i pán na kole, co objíždí republiku po hranici, akorát po částech. Nadělil si to k 55. narozeninám, rodina mu zase nadělila potřebné vybavení, aby mohl přespávat venku.

K hranici se připojím na Ovčím vrchu, kde mě poprvé zkontroluje německá policie. Zeptám se jestli můžu jít po pohraniční německé značce a nemají s tím problém. Pěšinka je úzká a zarostlá, samé bahno, v lese jsou ukryté skály a občas pozůstatek po vydlážděném chodníku. Odkryjou se mi výhledy na Čerchov, nejvyšší horu Českého lesa. Strmá úbočí hýří všemi odstíny zelené, lesy jsou totiž smíšené. Mají tu značky i pro výlety na sněžnicích. Je to oblíbená zimní oblast, díky tomu i udržují jednoduchou chatku, možná dříve celniční. Vnímám to jako znamení a zůstávám. Nachystám si pohodlnou postýlku a odpočívám. Před setměním ještě hledám podle mapy studánku, nakonec je to jen taková proudící kaluž, ale lepší než nic. Školácká chyba je nevzít si pláštěnku. Celý den chodí přeháňky a jedna mě chytne i kousek před chatkou. Skrčena pod smrkem pozoruju duhu, z mokré péřovky si hlavu nedělám. Stalo se. Zítra si nedám budíka a pořádně se vyspím.

GPS Souřadnice: 49.3438554,12.7925107

33. Stateček - Maxov, 31 km

Markéta SHANTI

26. 05. 2021 23:48

Poblíž příštřešku je Oslí studánka, vlastně taková čtvercová vana. Kousek se proběhnu po mírných asfaltkách, ať rozproudím krev. Překvapuje mě, že ikdyž se pohybujeme po známých místech, nejsou tu žádné odpadky a přitom ani odpadkové koše. Možná je to tím, že sezóna ještě neměla kdy začít. Kape a po chvíli už lije jako z konve. Vydrží to skoro celý den.

Cesta je tak nějak pořád stejná a kilometry ubíhají. Jdeme až na Zadní Chalupy, kde se pozdravíme s pánem, co putuje od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu bodu. Nejde po hranici, ale pohraničními hřebeny a jinými zajímavými místy. Dálkové trasy kolem Česka, severní a jižní, zmapovala v poslední době dvě sdružení. Via Czechia a Stezka Českem.

Kolem cesty se klubou kapradiny a smrky vystřídají listnáče. Projdeme kolem čerstvě postavené kamenné kapličky s dřevěnou střechou. Poblíž musela být vesnice, v lese je zarostlý rybníček a základy budov. Jsme v Chodsku, to poznáme když překročíme řeku Chodská Úhlava. Chodové byli svobodní sedláci z okolí Domažlic, kteří strážili hranice a zato měli celou řadu privilegií. Mě se teda vybavují koláče a kroje. Opouštíme Šumavu a pokračujeme mimo značky. Neni se kde schovat, jediná suchá místa jsou posedy. Pracně se do jednoho vyšplháme, abychom zjistily, že je v něm vosí hnízdo. Janka je na bodnutí alergická, to bychom měly ruce jako Mikymaus obě dvě. Na druhý pokus to ale vyjde. Trochu adrenalinu na mokrém žebříku a už si vaříme horkou čokoládu. Nálada pozvednuta!

Zažívám pořád věčné jaro. Co v jednom místě odkvetlo, jinde teprve pučí. Cesta je místy pod vodou, vymýšlíme možné i nemožné způsoby, jak se úplně nezabořit. Na loukách stojí velké dřevěné statky v německém stylu. Tráva povyrostla až po pas, to už nebude tak snadné následovat hranici. Před námi je vesnička Všeruby, s rybníkem a obchodem, který jsme už nestihly. U kostela stojí památník Boženě Němcové. Strávila tu rok života.

Po silnici pokračujeme do Maxova, a to už jsme v přírodním parku Český les. Máme velké štěstí, narazíme na starodávný domek z přední strany se dvěmi oblouky, sloužící jako ohromný turistický přístřešek. Ten nahoře nás má asi moc rád. Můžeme si v suchu uvařit a rozvěsit mokré věci. Je to naše poslední společná noc, Janka zítra odjíždí. Zavolal si jí ještě nejzápadnější bod. Když už jsme tam nedošly pěšky, dojede si tam alespoň vlakem. A poprvé si vyzkouší, jaké to je přespat venku sama.

Pořád mi není dobře. Možná by mi opravdu pomohl volný den. Ale má zkušenost je spíše taková, že tělo potom úplně vypne a zatuhne. Vypadne z režimu. Asi mám strach, že by to byla konečná. Zdraví je ale nejcennějším pokladem. Bývá tak těžké vyhodnotit, co už je příliš. Blížím se k 1000. kilometru. Není už to samo o sobě příliš, pokud na to člověk není stavěný? Zjistila jsem jak zima vyčerpává. Tělo pořád pracuje, snaží se zahřát. Pevná vůle, trénink a velké nadšení dokáže zázraky. Ale je třeba si položit otázku za jakou cenu. V hlavě to pořád šrotuje. Třeba to nic není, zítra bude líp, dá se to přece vydržet. Ale co když si způsobím trvalé obtíže, dokážu se s tím pak smířit, stojí mi to zato? Důležité je nezpanikařit, ale taky nepodceňovat. Snažím se zaměřit na svůj pocit, tak, jak je mým zvykem. Ale dávám prostor i zdravému rozumu. A dobře to dopadne.

GPS Souřadnice: 49.3541699, 12.9294405

32. Alžbětín - Stateček, 14 km

Markéta SHANTI

25. 05. 2021 23:26

Večer jsme opustily národní park a spíme už v chráněné krajinné oblasti Šumava. V mapě to vypadá, že můžeme jít přímo po hraničním hřebeni, kde sice české značky nevedou, ale občas jej protne nějaká německá. Probudí nás bublání potůčku Svarožná. Přes noc trochu zdivočel, díky vydatnému lijáku. Janka má dnes narozeniny, tak máme veselo, snídáme svátečně a zpíváme si Duhovou vílu a Prší krásně. V lese je živo, na věcech samý slimák. Po střeše si to mašíruje taky jeden černý macek.

Procházíme přírodním parkem Královský hvozd. Asfaltka, buky lemovaná, kopíruje kaskády potoka. Projdeme kolem zachovalého vojenského objektu a rychle nabíráme výškové metry směr vrcholová mlha. Z dopravní značky zjistíme, že svah má sklon 20 %. Na hřebeni vede úzká pěšinka, místy lemovaná borůvčím a brusinkama, místy ztracená v kamenném moři. Přeháňky nás nešetří, pěšinou se valí voda, suchou nohou to dneska nepůjde. Otevřou se výhledy na německou hornatou stranu, kde vyčnívá výrazný kopec se dvěmi kulatými vysílači. Hraniční tyče jsou umístěné co pár metrů, občas se objeví historický hraniční kámen z dob Marie Terezie, s barevným symbolem Česka nebo Bavorska. Kameny jsou zajímavě vrásněné a třpytí se. Říká se jim svory. Jsou tvořené ztvrdlýmy písky a jíly ze dna starohorního moře.

Před vrcholem Svaroh jsou ruiny Juránkovy chaty. Od roku 1922 fungovala jako nejvýše položený hotel u nás. Využívali ji hlavně lyžaři. Když si představím ty pumpky, vlněné kabáty a dřeva na nohách ve výšce 1300 m.n.m., smekám před nimi. My máme co dělat teď v květnu, ať nás to neodvane a nezmrznem. Kdesi pod námi leží Černé a Čertovo jezero. Je to velkolepý vyhlídkový zážitek. Teda do té doby, než poprvé zahřmí. Možná jsme ráno měly zpívat spíše sněží krásně. Padají kroupy jako hrachy. A zrovna jak naschvál jsme mezi skalami, což není úplně ideální bouřkový terén. Janka se ještě pár kilometrů modlí, ale statečně šlape.

Klesáme a stoupáme pořád dokola až k Velkému Ostrému. Vypadá to, že hranice vede prostředkem skaliska. Ta sprostá slova z Jančiné strany raději nebudu reprodukovat 🙂. Stezka naštěstí vede úbočím, občas je jištěná lanem. Projde kolem nás kluk se psem v bílých teniskách a jarní bundě. My jsme od bahna jako čuňata. Něco tady nehraje. Vyběhnu si k vrcholovému kříži a vidím horskou chatu. Výstup se zdá být z této strany pohodlnější. Výhledy jsou do všech stran a při snaze o selfie mi málem odletí telefon. Je čas jít dolů.

Sestupujeme modrou značkou k rozcestí Stateček. Kdybychom pokračovaly hranicí, zatmíme. Máme toho dost a to jsme na kilometry skoro nic neušly. Je výjimečné přijít za světla, navíc do hotového. Stojí tu ze tří stran krytý přístřešek. Uf, Jančino narozeninové přání splněno! Šumava mě opět překvapila. Měla jsem radost jako malá, když jsem se ocitla v exponovaném terénu, ne nadarmo mi jeden kamarád říká horská koza. V jasném teplém dni by mi cesta asi nepřipadala tak dramatická. Ale myslím, že je to jedna z nejkrásnějších hřebenových túr u nás.

GPS Souřadnice: 49.2020546,13.1384011

31. Liščí díry - Alžbětín, 25 km

Markéta SHANTI

24. 05. 2021 23:27

Sice jsme zimou proklepaly celou noc, ale shodly jsme se na tom, že i tak jsme si odpočinuly. Spočítala jsem, že mám na sobě 8 vrstev. Pozoruju kresbu dřeva v altánku a vidím různé výjevy, vyhublý oslavenec přijímá dárek od ženy v dlouhém rouchu, za nimi stojí žebrák s hrnečkem. Janka zase minule viděla bernardýna. Fantazie má svobodu a co je pro někoho skvrna, pro druhého může být postavička, záleží na úhlu pohledu. V botě se mi vyklubala první 4 centimetrová díra. Už je to tady. Naštěstí to mají chytře vymyšlené a v půlce je všitý hrubší materiál. Za chvíli budu mít asi sandály 🙂.

Máme to jen kousek na Prášilské jezero. Je ledovcového původu, jako ta ostatní na Šumavě. Vede k němu i pěkná přírodní stezka, žádný asfalt. Po cestě potkáme zvláštní altánek, jeho střecha připomíná kostelní věž. Zem se třpytí, kamínky jsou pokryté slídou, jako poklady. Prášily nás mile překvapí, chalupy si zachovaly i přes velké rekonstrukce svou tvář. Kdo může, provozuje penzion, restauraci nebo jiné služby. Stojí tu památník 32 zmizelým obcím. Jak to pohraničí bývalo hustě osídlené! V základech zaniklého kostela postavili jednoduchý oltář a lavice, s minimalistickým křížem z tenkého drátu. Dokonce narazíme na malé potraviny a cukrárnu. Jsou sice zaměřené na trvanlivé věci pro turisty, ale pro nás je to i tak velká spása. Není mi dnes dobře a do Železné Rudy, kde jsem se těšila na velký nákup, nestihneme dojít včas. Uděláme si pomalý, odpočinkový den.

Červená značka je zase uzavřená, tak k jezeru Laka vystřídáme všechny ostatní barvičky. Památná javorová alej nás loukama dovede ke kapli na Hůrce. Z boku je zděná, zepředu s tmavými dřevěnými prkny. Zazvoníme si na zvon a pokračujeme kolem nouzového nocoviště dál k jezeru. Kolem jezera Laka jsou dřevěné můstky a lavičky. Místy na mě dýchne atmosféra jako v Tatrách. V dětských vzpomínkách na Šumavu mám samé husté lesy. Tady v pohraničí už je to spíše vzácnost. Co chvíli potkáme ceduli o přirozené obměně porostů. Přijde vichřice, pak kůrovec a zase to zaroste. Ale na člověka dopadá určitá tíseň, když vedle sebe stojí dva kopce, jeden se zelená a z druhého trčí suché polámané pahýly.

Počasí vypadalo tak slibně, dokonce jsem si umyla vlasy, ale k večeru jsem stejně musela nasadit pláštěnku. Říkám jí batman, protože když foukne, vlaje všude kolem mě jako dlouhý modrý plášť. Krajina má jinou tvář, hluboká údolí už nejsou jen smrková, ale objevují se i jedle a buky. Tělo se už zlobí všemi možnými způsoby, ale žádný přístřešek na obzoru. Na Debrníku projdeme kolem zachovalých kasáren a to už je jen kousek k hlavní cestě v Alžbětíně, kolem které stojí obchůdky s trpaslíky a barevnými koulemi na plot. Za tmy objevíme zajímavou spací alternativu. Připomíná velkou kamennou pec. Uvnitř už asi někdo spal, nejspíš bezdomovec. Jsme těsně u hraničního přechodu. Je tu docela rušno a nevíme jestli si nesteleme v nějaké památce, tak raději pokračujeme dál naučnou stezkou do lesa a postavíme si vlastní přístřešek.

GPS Souřadnice: 49.1274366,13.203409

30. Bučina - Liščí díry, 30 km

Markéta SHANTI

23. 05. 2021 23:55

Vyšly jsme až před polednem. Hustě pršelo a to mě vždy přirozeně přesvědčí k delšímu odpočinku. Posnídaly jsme hezky v suchu v přilehlém altánku. Vycházím teď obecně později, po desáté. Probouzím se sice okolo šesté, ale pak ještě ležím, protahuju se a od té doby, co se rozbalím ze všech vrstev, mi trvá se vypravit skoro 2 hodiny. K ekzému se přidaly otoky a dost mi to znepříjemňuje cestu. Už bych nemohla nikomu podat ani přátelsky ruku, asi by se zhrozil. Někdy mi nedělá dobře nadmořská výška a teď jsme pořád v 1000 metrech nad mořem, ale spíše už je tělo moc unavené.

Na Bučině se pase spousta krav, ale nebučí, asi jsou z toho počasí taky přešlé. V zaniklé osadě stojí jen hotel Alpská vyhlídka. Těším se k prameni Vltavy, je to pár kilometrů. Mírný déšť střídají kroupy, mraky se drží nízko, obdivujeme cyklistku, která se v prudkém kopci ani nezadýchá a nevím jak k tomu dojde, ale pramen přejdeme a to hned o 5 kilometrů. Obklopují nás mrtvé stromy, mezi nimi se klube nový život. Občas kalamitu přežili i nějací dospěláci. Až po Modravu je to monotónní široká cesta, jen asfalt občas vystřídají kamínky nebo písek. Dle mapy jsou kolem nás slatě.

U Modravského potoka leží poslední zbytky sněhu a celá Modrava, ikdyž v této části jen turistická, působí kouzelně. V okolí se inspiroval Karel Klostermann, jednu svou knihu pojmenoval výstižně Svět lesních samot. Uděláme si tu sladkou pauzu a podpoříme místní kavárnu Na Soutoku. Stékají se tu dva potoky v řeku Vydru, plnou valounů. Kolem toho Roklanského pokračujeme dál pohádkovým údolím. Je tu asi nejromantičtější nouzové nocoviště. V sezónu musí lidé polehávat všude kolem. Asi to je záměr, že jsou tak malinká. Z rašeliništních louček se zvedají dokonale pravidelné smrky, potůček meandruje a černý asfalt se vine krajinou jako had.

Kolem Javořího potoka už dál po červené nemůžeme, kvůli sezónní uzávěry. Stoupáme okolo Oblíku a obklopí nás atmosféra Šumavské divočiny. Kam oko dohlédne jen hory. Drsná pustá krajina, s tvrdým podnebím. Blížíme se k Poledníku a kouří se nám od pusy. Stojí na něm bývalá radarová stanice dnes využívaná jako rozhledna. Teď je ale v rekonstrukci. Místy se uchytily i listnaté stromy, buky a javory, pokryté mechy a lišejníky, odvážní silní jedinci. Vrchol Poledníku je trochu zacházka. Je tam i další nouzové nocoviště, ale podle předpovědi má být v noci -3 stupně. To je mimo naše možnosti, spát takhle vysoko. Vyběhnu si tam nakonec jen sama nalehko. Mám radost, že to nohy nezapomněly. Uvědomuju si, jak mám nejistý došlap, jak je snadné si s přetaženými vazy způsobit nějaký problém, tak krotím své nadšení a dolů už zase raději sejdu. Na vršcích stromů sedí malí ptáčci a působí jako ozdobná špice na vánočním stromečku. Sestoupíme k Liščím dírám a přímo u cesty v altánu přenocujeme.

GPS Souřadnice: 49.0836710, 13.4050639

29. Nové Údolí - Bučina, 29 km

Markéta SHANTI

22. 05. 2021 23:55

Musím se přiznat, je to velký nezvyk, probudit se ve společném kempu. V noci silně pršelo a neumím se zbavit pocitu, že to ta plachta nad námi neustojí. Postavily jsme ji bohužel po směru deště, tak nám kapky padaly trochu na hlavu, ale máme nepromokavé vaky. Už mi vlhko trochu vadí, věci nemají kdy proschnout a jsou cítit. Nejhůře je na tom asi karimatka, do které každý den vlhkost ještě foukám. Nebylo moc dní, kdy bych sundala péřovku, podle toho taky vypadá. Bez ní si to tu neumím představit. Na nouzových nocovištích mají čisté záchody, je začátek sezóny. Uvědomila jsem si tu radost, když jsem ho mohla použít a viděla se v tom malém zrcátku u dveří. Navrácená radost ze samozřejmých věcí mě těší. Už totiž nejsou samozřejmé. Jsou součástí života v této zlaté době, kterou jako zlatou přestáváme vnímat. Je běžný jev, že si člověk na pochodu začne víc vážit toho, co má, čím je obklopen. Jen škoda, že si pak tu vděčnost déle neudrží. Když večer procházím kolem rozsvícených okýnek, už si nepřeju být tam uvnitř u teplého krbu. Jsem ráda, že jsem tady, venku. Ale pak není příležitost se několik dní pořádně umýt nebo vyprat a to si teprve uvědomím, jak mi ta čistota schází. I to suché bezpečné místo.

Janča má problém s přetíženým kotníkem, ale zatím ho každé ráno rozchodí. Nové Údolí je pěkné tajemné místo, kde končí železniční trať. Jezdí tu oranžovozelené moderní vlaky, jeden vagón mají otevřený, asi pro kola. Je tu hotel, občerstvení a staré dřevěné vagónky. Slouží jako muzeum a v jednom z nich se točí pivo. Parta nadšenců tu vybudovala nejkratší mezinárodní železnici na světě, v délce 105 metrů. Zamokřenými loukami tu meandruje říčka Studená Vltava. Dnes jdeme celý den po červené, ale tady je těch značek nějak moc, takže omylem vykročíme do Německa.

Většinu dne jdeme širokou lesní cestou, někdy i po asfaltce, lesem nebo pastvinami, se zachovalými kamennými hrázkami, oddělujícími kdysi políčka. Je to vlastně dlouhé široké údolí, v minulosti hustě osídlené, ale dnes už jsou osady jen na německém úbočí. Potkáváme hodně turistů, i s batohy, smějí se od ucha k uchu. Je cítit velká pohoda. Všímám si toho rozdílu, když projdou lidé z Prahy. Ten věčný spěch. Jako u nás na Severní Moravě. Pořád není čas.

Zaniklé osady mají názvy jako Krásná Hora, Mlaka, Josefov nebo Žďárek. V Horní Světlé Hoře jsou patrné dokonce ruiny bývalé školy. Děti do ní mohly chodit jen pár měsíců v roce, když zrovna nebylo třeba, aby pomáhaly na poli a taky nebyla krutá zima. Odbočíme k vesnici Strážný, k čerpací stanici nabít mobil. Zkratky se moc nevyplácí, Janča šlápla do toho, do čeho nikdo šlápnout nechce. Bude nás asi provázet štěstí. Přisedne si paní a dá se s námi do řeči, až později pochopíme, že provozuje nejstarší řemeslo na světě.

Pohybujeme se blízko hranice, ve výšce okolo 1000 m.n.m., v mírném terénu. Je to dnes taková malebná vyhlídková cesta. Zatímco já jsem bez energie, z Janky jde cítit dynamika. Potkáváme několik velkých přístřešků a procházíme několika slaťěmi s dřevěnými mostky. Cedule občas upozorní na výskyt vzácného Tetřívka. V jednom místě pro něj mrtvé stromy vykáceli a odklidili. Pařezy a osamocené kameny na loukách působí jako náhrobky. Na Knížecích Pláních si uvaříme večeři, v místě bývalého kostela. Místo působí jako přírodní chrám. Dnešní počet křížků při cestě už asi nic nepřekoná. Za tmy dorazíme na nouzové nocoviště Bučina. Těsně předtím si stihneme v močálu nabrat do bot. Už se tu spí, tak se snažíme být jako myšky.

GPS Souřadnice: 48.9713139,13.5973357

28. PP Pestřice - Dolní Údolí, 29 km

Markéta SHANTI

21. 05. 2021 22:58

Po pár krocích se připojíme k Schwarcenberskému kanálu a zůstaneme u něj několik kilometrů. Byly doby, kdy to kolem jeho průběhu hodně žilo. Ze Zadní Zvonkové zůstal alespoň kostel a hřbitov. Stojí tu i malé muzeum. V této oblasti mají pěkné naučné cedule, v podobě otevřené knihy, s černobílými fotkami původních míst. A taky stylové ze dřeva o přírodě. Jdeme na pomezí CHKO a národního parku. Některé příhraniční cesty jsou až do půlky července uzavřené. V národním parku nechodím mimo značku, takže se hranici místy hodně vzdálím. V Josefově Dole stála dokonce sklárna. Možná bychom v zarostlém lese našly i nějaké památky. Zanikla díky hospodářské krizi. Ta v Huťském dvoře byla zase přestavěna na panský dvorec, kde pak žilo 530 obyvatel. Někdy mi před očima úplně problikávájí obrazy. V některých místech je historie skoro živá. Kanál tady na opravu teprve čeká. Zídka je popadaná nebo ztracená v kopřivách, je plný bahna a místy ani neteče.

Na Šumavě jsem byla naposled jako malá. Pamatuju si jen dva druhy počasí. Pršelo hodně nebo pršelo málo 🙂. U kamenné hájenky stojí podivný monument. Kousek dál jsou bývalé kasárny, které nějakou dobu fungovaly jako ubytování, ale teď místo působí zpustle. Poprvé uvidíme Plechý (1378 m.n.m.), nejvyšší Šumavskou horu. Je celý holý, když nepočítám těch pár polámaných párátek. Díky tomu se odhalily skály a hora působí drsným dojmem. Schyluje se k dešti, když narazíme na otevřené občerstvení v malé chatičce se solárními panely. Jak si dokážu vychutnat horkou čokoládu se šlehačkou je až neuvěřitelné. Je to taková vzácnost.

V národním parku jsou co pár kilometrů vybudovaná nouzová nocoviště se stoly a lavičkami, určená k přespání na jednu noc. K Plešnému jezeru vede kamenný chodníček, přes kamenné moře zarostlé břízkama a kosodřevinou. Konečně vysokohorský terén! Když vidím ty fotografie hustých pralesů všude kolem, pořízené vlastně pár let zpátky, hlava to neumí pojmout, že je to všechno pryč. Krajina už ale zase postupně zarůstá. Hlavně je třeba ty suché stromy ponechat přirozenému vývoji, nechat je umírat vestoje. Tmavé kmeny kumulují teplo a v zimě kolem jejich kořenů roztaje sníh, to umožní uchycení semenáčků. Jak kouzelně to v přírodě funguje, bez našeho zásahu.

U jezera přečkáme silnější déšť pod přístřeškem. Prudkou naučnou stezkou stoupáme k vyhlídkám a máme štěstí, že mraky vždy na chvíli ustoupí a my dohlédneme až na Lipno, kde svítí sluníčko, louky se zelenají a obloha je krásně modrá. Zajímavý kontrast. Chvíli pozorujeme sokoly, jak si předávají potravu. Na strmých svazích jsou patrné poslední zbytky sněhu. Projdeme kolem kamenného obelisku a to už je jen kousek na vrchol s plechovým křížem. Vrcholové foto a pokračujeme dál. Mám radost, hopkám po kamenech a vstřebávám tu mlžnou tajuplnou atmosféru. Na hřebeni fouká a poprchává, ale hory jsou k nám milosrdné. Mohlo být mnohem hůř.

Přijdeme k trojmezí Česka, Rakouska a Německa, s pěkným kamenným památníkem. Německou hranicí budu putovat 818 km. Na vrcholu Trojmezné je taky na skále vztyčený kříž. Vyvrácené kořeny připomínají příšery. Přes rašeliniště vedou úzké dřevěné mostky. Mám pocit, že tu snad včera roztál sníh. Tráva je slehlá a bezbarvá a v tomhle nečase mezi skalami a suchými stromy se cítím jako v černobílém filmu. Na Třístoličníku stojí německá chata a skaliska bizardních tvarů, ze kterých jsou prý výhledy široko daleko. Už se šeří a my opouštíme hřeben. Jako balzám pro oči působí ta zeleň a lesy v nižších polohách. Ještě 5 kilometrů to je do Nového Údolí, k oficiálnímu nocovišti. Dorazíme tu až kolem desáté. Překvapí nás několik stanů. Lidé se zimy a deště nezalekli. Po cestě jsme nepotkaly žádný přístřešek, kde bychom si uvařily. Asi je všechny rozebrali, ať to lidi neláká spát mimo vyhrazená místa. Je pravda, že mimo cestu to stejně všude čvachtá. Na Šumavě naštěstí o vodu stále není nouze.

GPS Souřadnice: 48.8297732,13.8008378

27. Loučovice - PP Pestřice, 32 km

Markéta SHANTI

20. 05. 2021 22:54

Lesní stezkou kolem hory Hvězdná dojdeme na Kapličky. Na kopci tu stála německá vesnice s kostelem, teď se tu tyčí vysílač. Zanikla až v roce 1959. Muselo být zvláštní to období, kdy obyvatelé byli vystěhováni a domy jen čekaly, než budou srovnány se zemí. Značka zarostla, jdeme orosenou loukou k obci Gugwald. Lesák se dřevem zapomněl na zavřené hranice, tak musí couvat. V takových místech je vidět, že z úzkých lesních cest vyjíždí podezřelé množství osobních aut 🙂.

Janka se smála mým botám, jestli prý domů dojdu po ponožce, ale bude to nejspíše naopak. Trousí za sebou kousky gumy. Vstupujeme do CHKO Šumava, kdesi nad námi už se rozprostírá naše největší přehrada Lipno. Nová černá asfaltka je v kontrastu s odstíny zelené podmáčeného lesa. Mezi kapkami se přímo po ní procházejí laně, uždibují trávu kolem krajnice a nenechají se rušit. Je třeba dát si pozor na zrádné mechové koberce, mohlo by se lehko stát, že zapadneme až po kolena.

V Pasečné pokračujeme cyklostezkou kolem pastvin a bučících kravek. Co chvíli teče nějaký potůček. Studny bývají jen tak napůl zakryté. Před námi se odehrávají dramatické scenérie, hry světla a stínů, černá zlověstná mračna přinesou jemnou spršku a zase odvanou. Asfaltka připomíná dobře natažený běžící pás, jakoby člověk šlapal na místě a jen okolní krajina by plynula. Při cestě stojí staré památné stromy. Chybí tu ale nějaké posezení, zem už zase oschla, tak co. V Jižních Čechách mají takové zmenšené krmelce, ve kterých by se nevyspalo asi ani dítě, i kdyby byly odemčené. Ještě nikdy jsem nespala na seně. Asi bych se po ránu probudila s rýmou a opuchlýma očima, ale chtěla bych to zkusit.

Na křižovatce U Korandy stojí velký přístřešek. Vede tudy Schwarzenberský kanál, který prodělává rekonstrukci. Byl vybudovaný zhruba před 220 lety pro stahování dřeva. Mohutné huňaté smrky se zvedají z rašeliniště. Vše je pokryto mechem a lišejníkem. Šumava začíná projevovat svou krásu. Přicházíme k Rakouské zátoce Lipna. Obklopí nás jeho rozlehlost. Sedneme si na mostě a uvaříme večeři. Mušky už začínají zlehka poletovat při západu slunce. Pokračujeme ještě pár kilometrů, chvilku lesem, chvilku loukou. Je to ten čas, kdy ptáčci zpívají árie, hlavně kosi. Překvapuje mě, kolik různých zvuků umí vyloudit. Řekli byste, takový nezajímavý černý pták a co se mu v hrdle přitom ukrývá. Květinky tu ještě po zimě spí. V dáli ještě zahlédneme Lipno, z jedné strany v divočině, ta druhá je posetá světýlky. Na kraji pastviny pod smrky si rozesteleme postele a jejich větve nás obejmou jako laskavá náruč. Až na ty padající šišky.

V nohách mám 800 km. Je to pro mě významná chvíle. Více jsem souvisle nikdy neušla. Má první 800 km cesta vedla přes Pyreneje, s partnerem jsme putovali 51 dní vysokohorským terénem. Tou druhou byla slovenská Cesta hrdinů, 28 dní sama horskými hřebeny. A teď, obcházím tu naši krásnou zemi, tak bohatou a pestrou, ačkoliv většinou mimo ta NEJ, tak přesto nádhernou čistou pohraniční krajinou. Přestože v blízkosti vesnic a měst, tak v jedinečném tichu a odlehlosti.

GPS Souřadnice: 48.7076573, 14.0115910

26. NS Koňská dráha- Loučovice, 28 km

Markéta SHANTI

19. 05. 2021 23:15

Lesní cesta nás dovede do Českého Heršláku, u rybníka nám mezi stromy kyne nějaký svatý. Každou chvíli vídám křížek, sochu nebo kapličku i v místech, kde by to nikdo nečekal. Památky na doby, kdy se lidé pravidelně obraceli k Bohu. Vymezují a ochraňují jednotlivá panství. Po cestě dojdeme do Horního Dvořiště. Obec má obrovskou čtvercovou náves, uprostřed je trávník, s lavičkami a dětské hřiště. Taky dvě zarostlé kašny, které už mají všechnu slávu za sebou. V jednom rohu je kostel, pak obchod, úřad, pošta a hospoda. Vše základní na jednom místě. Obchod je otevřený jen dopoledne, pošta zase odpoledne. Při nákupu na mě dýchne atmosféra zdejšího místa. Co vše si lidé stihnou říct, než vloží chleba do košíku a zaplatí. Paní prodavačka je rázná a dobrosrdečná ženská, šíří dobrou náladu a konverzuje. Lidé sem chodí rádi a já si uvědomuju tu důležitost kontaktu v každodenním životě, jak už jsme ve městě jeden druhému odcizení. Nabiju si tu telefon. Helee, není problém! Venku si uvaříme, ale přeháňky siestu nekompromisně ukončí, tak se přemístíme do zastávky. Kolem pobíhají děti. Paní papá. Ano, paní papá, to, co u vás zpapá nejspíš celá rodina dohromady.

Jdeme modrou značkou mezi poli a krávami. V potoce Vltavice leží vybulený hraniční kámen. Jsme v přírodním parku Vyšebrodsko. Kopečky jsou tak akorát, oblékáme a svlékáme pláštěnky a protože té vody máme asi málo, okoupeme se v potoce. Je třeba každý den zkontrolovat pořádně klíšťata. Sluníčko nám vynahradí pampelišková louka. Směřujeme k nejjižnějšímu bodu republiky. Cestička se ladně vine přes bývalý Radvanov. Na dobové fotografii je zachycena původní vesnice. V 18 sněhobílých domech zde žilo 130 obyvatel. Nejsou to obyčejné statky, ale rakouský styl, připomínající předchůdce bytovek. Trochu mě překvapí vyhrazený koridor, dřevem oplocený, asi chránící lidi před krávami nebo naopak. Je to zvláštní pocit, jít tou středovou pěšinou, přímo rovno až skoro k hranici. Jsem celá nedočkavá, ještě pár kroků loukou k Hraničnímu potoku a jižní pól České země je dobyt 🙂. Vyšší Brod se postaral o nádhernou plaketu na kameni. Je to sváteční míruplné místo, kde by byla škoda spěchat.

Je to tu tak odlehlé, že bychom ze museli kus vracet, volím tedy variantu při hranici, kde jsme spíše u souseda než doma. Úsměv na tváři mi vykouzlí "pohraniční chudoba po Rakousku". Vysoké bílé statky mají do omítky zalité šedé kameny, v okolí jsou upravené zahrádky, skalky a jezírka. Zadní část je určená zvířatům, ale okem to není poznat, vše je dokonale sladěno a uklizeno. Telátka mají každé svůj malý drátěný pokojíček s budkou. Po asfaltu cesta rychle ubíhá, těšíme se výhledy a pozorujeme život na zdejším venkově, tak odlišný od toho našeho.

Před spaním si ještě dáme do těla několika krpály. V místě zaniklé obce Frantoly je skoro hmatatelné, jak se tu lidem dobře žilo. Hezky, ale tvrdě. Kolem stezky vede kamenná zídka, občas nějaká loučka a před námi se točí vrtule větrné elektrárny. Ani ve snu by mě nenapadlo, že přístřešek, ke kterému míříme, je přímo pod jedním z větráků. Velmi originální spaní. Jako by nad námi celou noc létala letadla. Dneska mi spadl ešus a je celý šišatý. Nosím v něm plynovou bombu, tak jsem byla vděčná, že neexplodovala. Z toho jsem měla vždycky strach, co se asi stane a nestalo se nic, naštěstí.

GPS Souřadnice: 48.5798900, 14.2394300

25. Český pramen Lužnice - NS Koňská dráha, 36 km

Markéta SHANTI

18. 05. 2021 23:27

Takovou teplou a suchou boudu bych si dala líbit každý den. Po hranici jdeme kousek rakouskou značkou. Je to znát, protože pěšinky jsou jako anglický trávníček. Vše je upravené, u chaloupek stojí karavany, cesty jsou soukromé a rybníčky oplocené. Potkáme turistický přístřešek, který působí jako zmenšenina obýváku, s polstrovanými lavicemi, stolem a koberečkem.

Odpojíme se od hranice a lesními stezkami dokličkujeme k cyklostezce. Po stranách jsou vztyčené kameny, jako menhiry nebo je na sebe naskládali do podoby mohutných mužíků. Aby se jim nerozsypali, občas si pomohli i betonem. Lesy jsou plné mraveništ, stojí i v řadě za sebou, někdy to vypadá jako soutěž, kdo udělá větší hroudu. U stezky jsou mapy území honitby se zákazem vstupu. Jak tak chodím mimo značky, stává se, že si těchto míst všimnu, až když je opustím. Cesty tu mají názvy jako třítanková nebo spodní zakázaná cesta. U velkého přístřešku si dáme čaj. Už mám zase dost plynu a takhle v 7 stupních mi voda jinak do krku nechce téct. Bývaly dny, kdy jsem díky zimě vypila za den jen půl litru a to je pak hned znát, jak to tělu nedělá dobře. Aby si člověk chtěl něco uvařit, nesmí pršet ani foukat. A taky musí mít dost vody. Ani tak není vyhráno. Před spaním je třeba se hned zabalit, ať neztratím teplo a to se to teplé do bříška hodí nejvíce. I přes den se stane, že taková pauza na vaření mě spíše prochladí. Někdy mi připadá, že tenhle život v přírodě je tak trochu alchymie. Naučím se nějaké pravidlo, které se mi po pár dnech vyvrátí.

Krajina se nám mění před očima. Smrky vystřídají svěží zelené bukové lesy, po zemi jsou rozházené mechové balvany. Lesáci tu mají malou chatku s terasou a lavičkami. A pak vyjdeme na široširých loukách, v Dolním Příbraní, zaniklé vesnici, kde setrvalo jen jedno stavení, krásně opravené, s možností ubytování. V základu je obloukovité sklepení. To bývá jedinou památkou po domech v zaniklých obcích. V okolí se rozprostírá přírodní park Horní Malše. To už nás zase deštík dohoní. Břízkovou alejí vstoupíme do lesa a Janka skládá bobříka odvahy, když to kolem začne bouřit, ale nakonec nás to nejhorší mine.

Louky se před námi rozprostřou zase na Cetvinách. Na keltské stezce, spojující Dunaj s Vltavou stojí bílý kostelík, uvnitř s odhalenými freskami. Cetviny znamená v keltštině lesní mýtina. Už se zase vyhříváme, pozorujeme přežvykující krávy a mrak před námi připomíná atomový hřib. V dáli se na nás směje Šumava. Jdeme po značce, kterou už skoro pohltilo pole, cestičkou traktorem rozrýpanou, až vyjdeme v Dolním Dvořišti. Na hřbitově si nabereme vodu a v obrovském altánu na dětském dopravním hřišti uvaříme večeři. Jak tak kapká, ani se nám nechce pokračovat, ale spát na kraji vesnice není žádná výhra. Už několik kilometrů slyšíme hlavní cestu, kterou se nám povede docela šikovně obejít přes vesnici Rybník. Obklopují nás pastviny a zvědavá telátka postávají kolem plotu. Trošku si dělám naděje, že třeba u přilehlých rybníčků narazíme zase na nějakou stříšku, ale nakonec si usteleme v místě naučné stezky Koňšká dráha, kde v minulosti vedla koněspřežná železnice. Nad námi se tyčí pozůstatky kamenného mostu.

GPS Souřadnice: 48.6242711, 14.4467150

24. Šejby - Český pramen Lužnice, 22 km

Markéta SHANTI

17. 05. 2021 22:55

Ráno nám s plachtou lomcuje vítr. Na loučce stojí dva posedy, asi to není tak odlehlé místo, jak jsme si myslely. Hned ze začátku se ztratíme, protože sledujeme místo kamenů hraniční tyče a zřejmě jsou to nějaké jiné tyče. Díky tomu v lese najdeme pozůstatky po opuštěné vesnici a zarostlé zídky. Hraniční úzká pěšinka pokračuje ve stejném duchu jako včera, akorát ty kopce jsou už nějaké vyšší. Křižujeme přechod Šejby, s přístřeškem. Na rakouské straně mají pokyny pro cyklisty, ve kterých měsících a do kolika hodin je vhodné se tu pohybovat, aby člověk přírodu nerušil. Kopeček Fischerstein je samá skála, jen přeskakujeme po mechových kamenech. Chvilku se střetneme i s naučnou stezkou Hojná voda. Je pravda, že jsme v místech, kde teče potůček prakticky co pár minut. Voda je zabarvená do hněda a pokaždé má jinou chuť. Když dojdeme k lesnímu hraničnímu přechodu Lukov s malou budkou, od hranice se odchýlíme.

V lese se cesty proplétají a gps se mi nechytá správně, tak se trochu potočíme, než se napojíme na správnou asfaltku, vedoucí kolem rezervace Pivonické skály, ale hlavně Žofínského pralesa. Je to nejstarší rezervace u nás ponechána samovolnému vývoji. Prales je ohrazený dřevěným plotem, akorát plot je zřejmě taky nejstarší u nás a je výjimečné, že drží kolmo vzhůru. Jsme trochu zklamané, že to tu vypadá pořád stejně, asi jsme čekaly neprostupnou džungli a prastaré stromové velikány. Tak si alespoň uděláme čajovou pauzu. Celý den nás obloha zkouší, mraky se honí rychle, přižene se pár kapek a než se celé navlečeme do nepromokavého, přestane. Asi trénink na další dny, ať to zvládneme rychle 🙂.

Narazíme na rakouské moderní harvestory, těžební lesní monstra, ze kterých jde strach a po kterých zůstávají v zemi hluboká koryta. Nikde ani živáčka, akorát barevné značky na stromech nás matou, protože si myslíme, že jde proti nám někdo v reflexní bundě. Mineme rozpadlý seník, stojí celý nakřivo a přijde mi, že už stačí jenom fouknout. Potůček Popelnice nás přivede na míruplné místo, kde bývala osada Stříbrné hutě. Teď tu stojí jen jedna samota. Je to úrodná louka, kterou teče Lužnice. Zdejší přístřešek by se dal využít k přespání.

Lužnice nás provází ještě kus cesty, v minulosti se po ní splavovalo dřevo. Kolem stezky jsou kamenné bochánky, porostlé blatouchy a mechem, pod nimi to bublá a teče. Přijdeme k vesnici Pohoří na Šumavě. Tak trochu za deště, tak trochu za slunce, jsme v úžasu z té nádhery. Z okolních kopečků se zvedá pára a třpytí se. Pod námi se bělá kostelík. Dočtu se, že byl zřícený a tohle je jen jeho zachovalá část - presbytář, původně místo pro kněží. Zdejší louky jsou podmáčené, s pravidelnými hustými smrky. Jsou to slatě, vrchovištní rašeliniště rezervace s názvem Prameniště Pohořského potoka. Proto možná ten název vesnice. Tyto slatě bývají na Šumavě typické. Louky nás dovedou až k hraničnímu přechodu, kde je Český falešný pramen Lužnice, kde si v závětří uvaříme večeři. Falešný je proto, že se jedná o její první přítok a pramení ve skutečnosti o kousek dál na rakouské straně.

Chceme ještě pokračovat, ale před námi je rozpadlá celniční budka, která je otevřená a zateplená. Venku je vlezlá zima a vítr, tak zůstaneme a z okýnka pozorujeme černé krávy, jak se připravují ke spánku. Trochu nás vyleká, když kolem zakrouží nějaké auto, ale pak už si jen vítr prozpěvuje. Dnes jsem celý den neměla signál. Je třeba mít nabitý telefon, mapa je tu potřebná. Pokud je nutné se odchýlit od hranice, ve spleti lesních cestiček se člověk snadno zamotá.

GPS Souřadnice: 48.5977185, 14.7142611

23. Mokřad Fischerovy chalupy - Šejby, 21 km

Markéta SHANTI

16. 05. 2021 23:27

V noci se obloha pořádně vyplakala a dopoledne už bylo slunečné. Vyhřála jsem se a usušila pořádně věci z předchozích dní. Mířím k Novým Hradům, prý moc pěknému historickému městečku se zámkem i hradem. Přijede za mnou má blízká kamarádka Janka a několik dní půjdeme spolu. Je tomu 7 let, co jsme spolu byly poprvé pod širákem.

Jsem v přírodním parku Novohradských hor, v téměř nedotčeném kraji rozlehlých lesů, luk, potoků a skalisek. Jdu po červené, kolem rybníčků a utajených chalup, nepříliš zajímavou stezkou. Až před Novými Hrady se otevřou výhledy. Na loukách se povalují betonové pyramidy - protitankové zábrany, vlastně takový symbol celé cesty. U celnice je skanzen Ochrany státní hranice, s různými druhy plotů a zátarasů. Ovocné stromy tu kvetou kouzelně dvoubarevně, růžovobíle. S Jankou se setkáme u Zevlova rybníku. Vyhlížím ji snad za každým rohem a stromem a když se konečně objeví její silueta, mám takovou radost, že jí skočím do náručí. Batoh má napěchovaný k prasknutí, plný jídla, jupíí. Uděláme si piknik, aby to vůbec unesla. Chci si zachytit ten okamžik shledání, ale když zahlédnem na displeji, jak jí batoh přesahuje přes hlavu, začneme se smát. Tomu říkám památeční foto. Slavnostní vegetariánské jídlo mi připravil pán z nedaleké restaurace prý přímo na přání, překvapí mě v něm grilovaný chřest a čerstvé borůvky.

K hranici se připojíme v místě, s názvem Přírodní hraniční kámen. Čekám nějaký neopracovaný valoun, ale je to ohromný balvan s převisem. Cestičku lemuje Novohradský potok, který je třeba párkrát přeskočit, mineme Kamenný rybník a začíná ta pravá dobrodružná stezka. Úzký chodníček mezi borůvčím klesá a stoupá a klesá a stoupá. Připomíná mi to orientační běh. Kdo uvidí další bílý kámen dřív? Tam zmizí v potoce, tam stezka prudce změní směr. Objevují se kamenné zídky, které hranici lemují. Později si všimneme, že vymezovaly i jednotlivá políčka. V některých skalách je vyhloubená díra s údaji nebo hranici vymezují červenobílé tyče. Začne se stmívat a my dorazíme k močálu, který musíme zeširoka obejít. Je mi jasné, že v tomto terénu kilometry nebudou přibývat tak rychle. A to už přitom nějakou dobu jdeme po Hraniční stezce, která v mapě působí jako asfaltka. Řekneme si, že je spánku čas a za pár chvilek přijdeme na krásnou rovnou louku. Začne krapat, ale rozprší se, až když už jsme zabalené jako mumie.

Uvědomuju si, jaká je to pro mě úleva, že tu Janka je. Člověk nemusí být pořád tak ostražitý. Už na sobě dost cítím únavu, rychle se vyčerpám a když to přeženu, nejsem schopná ničeho. Díky tomu, že vím, co mám před sebou se učím s energií lépe hospodařit. Nesnažím se jít vždy na doraz. Mám jednu takovou uklidňující představu. Když mi je nejhůř, cítím, že jsem na krásném víkendovém pochodu. Že jsou to přeci jen dva dny a potom zase mohu odpočívat. Ale teď je třeba vše vnímat naplno a jít, jak nejlépe dokážu. No, musím tu svoji hlavu taky občas ošálit 🙂.

GPS Souřadnice: 48.7258675, 14.7937123

22. Františkov - mokřad Fischerovy chalupy, 27 km

Markéta SHANTI

15. 05. 2021 23:52

Probudí mě šumění potůčku a až po chvíli mi dojde, že spím u malého oploceného rybníku, ne doma v posteli. Na obzoru proběhnou srnky a když se opodál objeví starý pán s hráběmi, teprve se začnu balit. Přišla jsem za tmy a vůbec mi nedošlo, jak těsně stojí nějaké stavení. Pán je laskavý a nevšímá si mě, dokud mu nepřijdu poděkovat. Vypráví mi svůj příběh. Dozvím se dokonce, že vydry prokopávají rybniční hráze, a že mu tak jednou odplulo 300 kaprů potokem. Františkov byla kdysi vzkvétající moderní vesnice, kde svítili elektřinou dříve než v leckterých velkých městech. Váží si své půdy, kterou nehodlá nikdy prodat. "Co taky s melouny", říká.

Jsou tu dobré rozcestníky, osady mají světové názvy jako Paříž, Big London nebo Benátky. Vše v blízkém okolí se jmenuje po divokém potůčku Dračice. Voda je na Třeboňsku asi díky rašelině tmavě hnědá až černá. Ploty jsou ověšené hrníčky, co už toho hodně zažily. Všímám si, jak lidé, kteří se věnují svému hospodářství velmi brzo vstávají, už v 6 hodin je slyšet čilý ruch. Projdu kolem rybníka Kočvarů a Tokániště, což je turistická základna, kterou jsem dle vysokých plotů tipovala spíše na vojenskou.

V jednom místě stojí mezi dvěmi mohutnými stromy kříž, ve vzduchu se vznáší bílé chmýří a působí to jako zpomalený záběr filmu. Kdysi tu vedla asi významná cesta. Lemuje ji krásná alej. Líbí se mi sledovat, jak se mění atmosféra v krajině, teď je skoro hmatatelné, že opouštím Třeboňsko. A pak, sním či bdím? Ocitnu se u moře. Modrozelená voda a zlaté písčité pláže pískovny U Halámek mě zlákají natolik, že nejen, že si tu uvařím, ale taky se okoupu. Hladina je úplně klidná a vše se v ní odráží. Na okrajích stojí borovicové háje a písek už začína 15 cm pod zemí.

Projdu kolem starých kasáren a rozpadlého kostela Sv. Jana křtitele. Okna jsou zakrytá igelitem, na střeše je ohnutý kříž, místo hodin jen tmavé kolo. Přiléhají k němu ruiny fary a schody už skoro splynuly s přírodou. Je vidět snahy místo zachránit. Ale na zemi postavený vybledlý svatý obrázek a vybulený dřevěný kříž na mě působí jako neúcta. Rozkvétají rododendrony. Každým dnem si uvědomuju ty drobné změny, jeden den vídám žluté hlavičky pampelišek, další dny sleduju jak postupně odkvétají. Pokud se dostanu zase do studenějších poloh, čas jde pozpátku. Kousek jdu kolem řeky Lužnice, pak lesní cestou, nekonečnou rovinou.

Přede mnou jsou České Velenice. U hranice je ale v mapě velká šedá oblast. Jsou to fotovoltaické elektrárny a sklady. Lákají mě zarostlé koleje, kousek se po nich projít, probojovat se bujnou vegetací, ale odolám. Čáru přes rozpočet mi udělá zavřená brána. Naštěstí jde obejít. Stmívá se a já potřebuju nabít alespoň pár procent. Mám štěstí, pumpa je otevřená. Hned u vstupu vidím zásuvku, zeptám se, jestli ji nemohu použít. Ne, tuhle službu neposkytujeme. Ani na pět minut? Ne, bohužel. Ale ne, je taky odpověď. Naučit se bez zášti přijmout NE je stejné umění jako se ho naučit říkat. Město působí jako by v něm žili jenom duchové, v oknech je tma, nikde ani živáčka. Až v centru jsou ulice plné bavících se, pokřikujících lidí. Je sobota večer. Nejde být nenápadná. Tyhle situace nemám ráda. Odbočím k nádraží, kde je ještě jiná pumpa. Pán sice za 15 minut zavírá, ale i to mi pomůže. Přes město už zpátky nechci, tak se na hranici napojím z jiné strany. Je třeba ale využít lesní zkratku. Po dešti je všude samá bažina a mi dochází síly, až jsem s energií úplně na nule. To už se napojím na červenou značku a nemusím sledovat kudy jít. Kolem asfaltky jsou po stranách mokřady, tak si ustelu hned u cesty. Stejně tuším, že tu žádné davy proudit nebudou. V dálce se blýská, stříška je nutná.

GPS Souřadnice: 48.7756788, 14.8963091

21. Mýtinky - Františkov, 36 km

Markéta SHANTI

14. 05. 2021 23:20

Dnes je to 34 let, co jsem se narodila. V tento den často prší a bývá zima. Jsou přeci Tři zmrzlí. Když jsem byla malá, bývalo mi to líto. Teď jako velká si představuju, že se kapkami smývají nánosy celého roku, aby bylo čisto pro ten nový. Na dřevěném zábradlí posedávají ptáčci jako na bidýlku. A ne jen tak obyčejní, pestře žlutí a oranžoví. Z nebe pořád něco padá, i tak se přesvědčím v rybníku okoupat. Cítím se příjemně a klidně.

Hned vedle je lesní rašeliniště Čtyřicítka, kolem borůvkové lesy a i tam stojí voda. Míjím dva přístřešky s lavicemi a přes louky pokračuju
břízkovou alejí. V jednom místě se dva rybníky spojily a zalily cestu. Nechce se mi vracet, tak se rozhodnu to přebrodit. Připadám si jako Indiana Jones, co se zdálo plytké, je až pod kolena a na bahně co chvíli ujedu. Kolem mě plavou rybky a mají tendence mi dělat pedikůru. Přejdu silnici kousek od celnice a pokračuju rovnou stezkou lesem, jako podle pravítka, kolem několika rybníků. Jak já bych si dala dort! Nahradí ho pytlík bonbónů 🙂. Míjím Novou Bystřici, do města se mi dnes nechce. Tráva je nějak podezřele nakrátko, je tu totiž golfové hřiště. To už jsem u přírodní rezervace Blanko, nádherného jezera s ukrytým penzionem, kde jsou na mě tak hodní, že dostanu vodu i čaj.

Zkouším nepromokavé ponožky. Zjistila jsem, že když je nad 10 stupňů, jsou nepoužitelné a nohy se zapaří. Ale v chladných vlhkých dnech je ten pocit sucha k nezaplacení. Celodenní lijáky ale nezvládnou. Trampové teď asi kroutí hlavama, ale já jsem jen zhýčkaná holka z paneláku a tyhle vychytávky mi moc zpříjemňují cestu.

Přírodní park Homolka - Vojířov plynule přechází v CHKO Třeboňsko. Jsem v mnou neprozkoumaných končinách. V lese je ukrytý hotel Peršlák, u kterého je Kámen republiky. Má tvar Československa, s vyrytým nápisem Naše je a naše zůstane. Kousek odtud je odbočka k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Je to krásné místo, zelený chodníček vede podél Koštěnického potoka až k onomu hraničnímu kameni. Na hrázi Novomlýnského rybníka jsou rozvaliny zaniklé vesnice a taky památník Železné opony. Ostnaté dráty napnuté mezi betonovými sloupky a spousta výstražných cedulí. Velmi autentický výjev. Jdu neznačenými stezkami naštěstí pořád za nosem, jinak bych se v té spleti ztratila. Lesy jsou vlhké, co chvíli nějaká rašeliniště, v jednom místě jsou tak rozlitá, že se zase brodím. Bosá chůze se mi zalíbila a pokračuju tak dobré dva kilometry.

Když se dostanu na louky, vysvitne slunce a kolem plují načechrané mraky. okolo Staňkovského rybníka je spousta kempů, v místním okénku si dám zmrzlinu a doplním zásoby. Rybník je obrovský, sedmý největší u nás. V dáli se rýsují po dlouhé době hory. Přijdu na hráz, na druhé straně s rybníkem Špačkov. Je to velký zážitek, kolem samá voda a nebe se odráží na hladině jako v zrcadle. Kolem je všude borůvčí. Pokračuju cyklostezkami, občas si udělám zkratku lesní pěšinkou. Míjím rašeliniště Pele a rybník jménem Svobodný. Dobře se dýchá a pořád mi na mysl přichází, jak by se tu krásně běhalo. V lese jsou ukryté skály a mi zase došla voda. Přemístím se proto blíže civilizaci, k vesničce Františkov, kde si uvařím sváteční večeři.

Byl to krásný den, na jemné vlně. Když mám narozeniny, cítím, že mohu být sama sobě blíž, než obvykle. Je to jen jeden den v roce. A proto myslím stojí zato, strávit ho takovým způsobem, který je nám blízký.

GPS Souřadnice: 48.8916273,14.9380927

20. Historické Trojmezí - Mýtinky, 19 km

Markéta SHANTI

13. 05. 2021 21:15

Když jsem na Trojmezí večer přišla, jen jsem si sedla a koukala. Byl to dlouhý, dobrodružný den a už mi nezbyla energie na vymýšlení úkrytu. Natáhla jsem jen pláštěnku přes lavice a lehla si pod ně. Už to přede mnou asi někdo zkoušel, protože kolem byl vykopaný kanálek a okraje byly mírně vyvýšené. Vlezla jsem se tam jen tak tak a nasoukat se do všech těch pytlů a vaků byl skoro nadlidský výkon. Ale bylo teplo a sucho. Jen se člověk nesměl dívat nahoru, co všechno tam žije. Ještě, že už jsem neměla čočky.

Jsem v České Kanadě, turisty málo navštěvované oblasti. V mapě to může vypadat, že tu nic není, že to nestojí zato, ale atmosféru místa mapa nezachytí. Zdravé husté lesy, zarostlé trávou a mechem. Zapadlé vesnice a mezi nimi úzké silničky sotva pro jedno auto, ukryté skály a tajuplná jezera. Loni jsme to tu prozkoumávali a hned jsem věděla, že do zdejšího ticha se budu ráda vracet.

Příroda postupně pohlcuje asfaltové cesty. V místě zaniklých obcí Kuní a Pernatec v hraničním pásmu jsou patrné hromady kamení, pokryté mechem. Najdu i stará sklepení a základ nějaké budovy. Často je v těchto místech postavený vzpomínkový kříž. Procházím loukama, nazvanými Kamčatka. Je tu i bizoní farma, v dešti všichni polehávají a já jsem moc ráda, že mě třeba nenapadlo přelézat tuhle ohradu.

Hustě prší, na zemi už tečou potoky a bořím se do bahna. Hranice není prošlápnutá, tak se jí snažím alespoň co nejvíce přiblížit. Dostanu se do oblasti rybníků Rajchéřov a Walden. Projdu kolem kamenné hospodářské budovy a krásného srubu se zatravněnou střechou. Na rybníčku jsou loďky, v okolí lavičky a totem. Romantiku celého místa mi naruší jen velká cedule se zákazem vstupu - soukromá přírodní rezervace. Problém je, že já jsem celou dobu v ní. V dešti se nedá sledovat mapa, musím vždy strčit hlavu pod pláštěnku. Když se snažím toto místo opustit, pokaždé narazím na nějakou překážku, ať už je to mokřad nebo zavřená brána, je to zoufalé. Jsem promočená, zmrzlá a točím se na kilometru čtverečním pořád dokola. Na loukách tu leží mohutné balvany, krásně zelení porostlé.

Konečně jsem zpátky na asfaltu. Kolem cest stojí mohutné listnaté stromy, taková alej mezi smrky, taky možná připomínka dřívějších časů. Konečně dojdu k přístřešku a můžu se najíst. Sundám všechno mokré a přemýšlím, co dál. Kape tu a zůstat se tu nedá. V mapě se zdá použitelné místo až za 15 km. Zítra mám narozeniny. Moc bych si přála najít klidné suché útočiště. A po chvíli opravdu najdu. Přede mnou je rybářská chatka s obrovskou betonovou terasou. Ikdyž je teprve šest hodin, dnes neváhám a s velkou vděčností přijímám. Rozvěsím prádlo, vlezu si do spacáku a už jen sleduju vodní hladinu.

GPS Souřadnice: 48.9976088, 15.1595281

19. U Grázlovy vyhlídky - Historické Trojmezí, 39 km

Markéta SHANTI

12. 05. 2021 23:50

Přes noc spadlo pár kapek. Na nebi se honí tmavá mračna. Od včera mě bolí zub a protože je to osmička, tak doufám, že je natolik moudrá, že pochopí, že teď opravdu není vhodná chvíle. Po pár krocích se přede mnou zvedají skaliska, dole s malou jeskyní. Přicházím do rezervace Bílý Kříž. Připadá mi, že jsem na tajném, ukrytém místě, než potkám pána, který hledá ztracenou kšiltovku. Kolmo vzhůru vede lesem úzká stezka s dřevěnými schody. Vypadají trochu ztrouchnivělé, ale nečekala jsem, že až tak. Připravila jsem si pořádně adrenalinový výstup na vyhlídku. Grázlova nebo taky Graselova je pojmenována podle místního loupežníka, stejně jako naučná stezka a další místa v okolí. V některých legendách se o něm píše v dobrém, že bohatým bral a chudým dával. Ale myslím, že to nebyl žádný svatoušek, jinak by se u nás tak nezažil pojem "grázl" 🙂.

Před Vratěnínem se stočím k hranici, projdu opuštěnou celniční budovou, překročím pár zákazů a pokračuju přímo po hraničnících. Čeká mě polní tůra, kde je třeba dát pozor, ať nezakopnu o zajíce nebo králíka, jsou jich tu desítky. Pozoruju, jak si spolu povídají, přiskáčou k sobě tváří v tvář, dívají se na sebe a zase odhopkají pryč. Chvíli kopíruju potok, pak jdu těsně kolem rakouské vesnice Luden. Vedle sebe vedou dvě polňačky, rozdělují je jenom hraniční tyče. Tahle je naše a ta zase naše, ne že nám na ni vkročíte sousede! Žene se na mě bouřka a na poli se úkryt nehledá snadno. Z blesků nemám dobrý pocit, tak se na chvíli schovám do posedu. Otázkou je, jestli to byla výhra, když je to vlastně nejvyšší bod široko daleko.

Je to zvláštní pocit se odevzdat tomu co přijde, jenom tak kráčet, jen tak následovat hraniční kameny. Dneska mi to došlo, nemám vodu, mobil má 5 % baterky a nevím, kde vše doplním, ale netrápím se tím. Prostě to nechám a nasměruje mě to k tomu co potřebuji. Samozřejmě mi co chvíli chodí myšlenky - mám žízeň, jsem bez mapy, pomóc. Ale když si uvědomím, že není čeho se bát, že jsem přece doma, že tady nejsem náhodou, uleví se mi. Alespoň se mohu naučit požádat bližního svého o laskavost, to že je to mezi lidmi běžné a nemusím se za to stydět (a že se to snažím naučit už dlouho). Stejně tak to je i s deštěm. Když přišla bouřka, začala jsem čvachtat, byla mi zima a v předpovědi jsem viděla, že vydatně pršet bude tři dny, tak na mě padal strach. Kde dneska přespím, najdu nějakou střechu, suché místo, kde trochu proschnou boty, no dobře tak alespoň úplně nezatuchnou? Nechala jsem to být, protože když jsem se zaměřila na svůj pocit, byl dobrý, vše je v pořádku, neboj.

Připojím se na hraniční cyklostezku, déšť slábne a když začnou borovicové lesy, objeví se Moravská Dyje. Chvíli ji následuju, měla by tu vést žlutá značka, ale už po ní nezůstalo památky. Další adrenalin mě čeká na mostku. Jsou to taková ta plechová síta, místy se propadají a já trpím závratí, bohužel s věkem se rychle stupňující. Říkám si, chytnu se aspoň zábradlí, ale je to jen starý dřevěný kmínek, kterému věřím ještě míň, než těm plechům. To už je jen kousek do Písečné. Hned zkraje je nádherný zámek, se zahradami a fontánami, který je v rozsáhlé rekonstrukci. Vše vypadá tak dokonale, až mi dojde, že tam asi nemám co pohledávat. U cesty stojí socha Ducha Dyje, obejdu ji asi třikrát dokola, než pochopím, kde je předek. Pokračuju cyklostezkou směrem na Slavonice, kolem židovského hřbitova, porostlého mechem a břečťanem. Blíže hranici vede v mapě čárkovaná pěšinka. Zavede mě k elektrickému ohradníku, v dálce vidím krávy. Řeknu si, že ohradou projdu. Po pár krocích si všimnu, že jsem upoutala jejich pozornost. Některé se rozběhnou. Člověk pro ně asi znamená, že jim něco přinesl. Naštěstí běží k velkému korytu. Ale těch 200 upřených očí bych Vám nepřála.

U Slavonic dělám slalom mezi slimáky a hlemýždi a narazím na pozůstatky bývalé železniční trati. Konečně trochu oschnu a nabiju si v čerpací stanici. Okolo osmé vyjdu směr středověké městské opevnění, trochu se pokochat touhle historickou perlou, s malovanými fasádami. Je to asi město plné umělců, což je znát na malých rukoďělných krámcích a kavárnách. Jsem kousek od Dačic, kde se narodil můj dědeček, kde mám kořeny. Kdysi tu dojel z Ostravy na kole. To by se asi divil, kdyby viděl, že jsem tu došla pěšky 🙂.

Pořád prší a pořád žádná střecha, pokračuju už za tmy směrem k vesnici Maříž. Když to slyším, v hlavě mi běží Malá Paříž. No klidně tomu tak kdysi mohlo být. Uprostřed soustavy rybníků je rozpadlý kousek zámku, kolem je zámecký park. Nasvítím ho čelovkou a udělám si atmosferickou fotku. Panuje tu ještě víc umělecký duch než ve Slavonicích. Stavení jsou osobitá, stejně jako podnikatelské činnosti a mají tu i kreativní dílny pro veřejnost. Pokračuju dál hustými lesy až na hraniční kámen historického Trojmezí - Čechy, Morava, Rakousko, kde si založím tábor pod lavičkami přístřešku. Myslela jsem, že je to symbolické, spát na tomto místě, kde Morava přechází v Čechy, ale kamarád mě vyvedl z omylu, že v Jižních Čechách jsem už od rána. No, historie je pro mě španělská vesnice.

GPS Souřadnice: 48.9928612,15.2893984

18. Lukov - U Grázlovy vyhlídky, 28 km

Markéta SHANTI

11. 05. 2021 23:48

Po ránu ještě nebývá rosa, dokonce ani na louce. To je velká výhoda jara. Všude se hemží mravenci a vytváří na zemi černé shluky. V parku žije dost hadů. Vyhřívají se nebo se plazí v listí, kde je skoro nevidím. Jdu po červené značce. Míjím Čížov a jeden z jeho rybníků. Vybudovali tu návštěvnické středisko parku. Doteď bylo Podyjí prakticky bezbariérové, tady ale začíná terén, úzké pěšinky nad hlubokou strží, kamenná moře, skály a v jednom místě nádherná vyhlídka do kaňonu Dyje. Odbočím na Ledové sluje, místo kde se mezi skalisky může udržet rampouchová výzdoba až do léta. Rozhledy jsou odtud zase na druhou stranu a stojí tu několikametrový bílý obelisk.

Všímám si, jak je půda vyschlá. Jako každý den na Jižní Moravě fouká a prach poletuje vzduchem. Co teprve na polích, to jsou úplné písečné bouře. Narazím na Mahrovu studánku s přeškrtnutým piktogramem kelímku. Přijde pán s pejskem, dívá se jak vodu piju, chvilku počká a pokyne psovi, že teda může. Dělá si ze mě asi srandu 🙂. Pak už se sejde přímo k řece, na rozkvetlé louky s lavičkami. Je to uklidňující úsek, pozoruju Dyji, jak klidně a vyrovnaně teče. Přejdu lávkou na druhý břeh, naproti už jsou osady Zadní a Přední Hamry. Na zámek se vyškrábu kozí stezkou, těším se na vyhlídku na Vranov, ale je už od října uzavřený a rekonstruuje se, otevírají ho 22.5. Scházím do údolí k Felicitině studánce. V jednom domku mají pořádnou sbírku kaktusů. Ještě kousek můžu jít zelení, než se dostanu na hlavní cestu na Šafov.

Je tu velmi slabý provoz, občas traktor. Když už jede auto, zastaví. Lidé mi chtějí pomoci a někam mě svézt. Osloví mě i starší pár: "Kam máte namířeno? Jdu po hranici. Ale kam? No dokola. Jak dokola? No až do Ostravy. A odkud? No z Ostravy. A proč to děláte? No... No... Protože mi to dělá radost. Tak to joo, to mi dělá radost zase zahrada a manžel, ten staví krmítka a pak je spolu rozvážíme po okolí!". A to je ono. Každého těší něco jiného. Pokud se věnuju tomu, co mi dělá radost, jsem blíže spokojenosti, protože tam uvnitř cítím, že je to to moje.

Je pravda, že rozrážet ten vítr není žádná sranda. Čekala jsem, že to bude úsek za trest, ale jsou to hezké pohledy. Pole se zelenají nebo jsou žlutá od řepky, ovocné stromy kvetou a voní, každou chvíli nějaký rybník a při krajnici pro zpestření sochy apoštolů. V Šafově je pěkný starý židovský hřbitov. Nepříjemně na mě působí akorát nekompromisně uzavřené hraniční přechody. Pokračuju po cestě až na Stálky. Rozpadlé statky, vyrabovaná bytovka, ze které zrovna vylétl nějaký dravec, ale taky krásná opravená venkovská stavení, traktory zaparkované u domu a hospoda pojmenovaná "Na konci světa". Jak výstižné. Odbočím do polí, přes kopec V Pekle a lesem sestoupím zase k Dyji. Rostou tu břízy, borovice a smrky, taková zvláštní směska. Setmělo se a je tu absolutní klid, přejdu přes most a pokračuju těsně kolem řeky, jen kobylky a cvrčci mi dělají společnost.

GPS Souřadnice: 48.8914077, 15.6451799

17. Hatě - Lukov, 26 km

Markéta SHANTI

10. 05. 2021 21:50

Hned po ránu je letní klima, poprvé vytahuju kraťasy a beru si čisté tričko. Pojedu do Znojma, královského města tyčícího se na hradbách vysoko nad řekou Dyjí. Je tam totiž samoobslužná prádelna. Brzké vstávání mi nevyšlo, nevadí, vlak jezdí co dvě hodiny. Sejdu kolem zchátralého objektu k silnici, kde stojí Excalibur city - obchodní a zábavní park. Nade mnou se tyčí mohutný hrad, vedle stojí drak, z letadla udělali restauraci, šipky vedou i na casina a letiště, to vše uprostřed pole. Jiný svět. Občas potkávám rezavé pomuchlané dopravní značky ve škarpě, obvzlášť v místech, kde jsou nějaké fajné polní zkratky. V Šatově naskočím na vlak a mám pocit, že jedu na výlet. Celá bytost se raduje, dneska to nebude celodenní dřina!

Do Znojma se přijíždí velkolepým způsobem po 48 metrů vysokém viaduktu, s výhledem na opevněné historické jádro, prudké stráně nad Dyjí jsou poseté chatkami a barevnými rodinnými domečky. Ve městě je sváteční odlehčená atmosféra, dnes se přeci po dlouhých 4 měsících otevírají obchody! Je třeba to oslavit, dám si na snídani kupu zmrzliny. Na stromě visí plakát s textem Jana Palacha: "Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které zrovna stačí". Vedle prádelny je prodejna zdravé výživy s laskavou paní Janou, tolik štěstí najednou. Za dvě hodiny jsem jako nová, z batohu se mi line taková vůně, že to to prádlo ještě nikdy nezažilo s mým ekologickým přístupem. Snad to projednou merino přežije. Město je plné asijských bister, kde není problém dát si vegetariánské jídlo a bříško se směje. Znojmo je výjimečné svými vyhlídkami, svahy jsou protkané turistickými chodníčky a asi se běžně stává, že lidé čekají upravený terén, vše je ale ponecháno přírodně. Pár kroků z centra a jste ve skalách, kde to kvete a cvrliká. Cítím takovou lehkost, jako už dlouho ne.

Do Šatova se vrátím zpátky autobusem a navážu tam, kde jsem skončila. Padá na mě velká únava a zvláštní smutek. Sednu si u místního obchodu do trávy a ozve se křik "Neseď na zemi, nalezou do tebe ty potvory", až se leknu. Mají tu krásný malovaný sklep a v jednom bunkru dokonce nabízejí ubytování. Po asfaltce dojdu do další věhlasné vinařské vesnice Hnanice, kde si musím hned lehnout. Chtěla bych jít dál, vstříc národnímu parku Podyjí, dohnat alespoň nějaké kilometry, ale nejde to. Na hodinu si pospím.

Podyjí je nejmenší a nejmladší národní park u nás. Kaňon řeky Dyje se hluboce zařezává do zalesněného údolí. Přes řeku vedou dvě visuté lávky, ta první směřuje k jedné z nejstarších a nejlepších evropských vinic Šobes. Já ale pokračuju druhým směrem. Je to tu samý dub a skalka, v lese se cítím jako v rozkvetlé zahradě, občas potkám rybníček, některý má i dřevěné molo, pak lesy vystřídají louky. V národním parku hranici nekopíruju, vede klidovou zónou v řece Dyji. Oči mám otevřené jen tak napůl, ale daří se mi navnímat atmosféru okolí, sladit se se zvukem. Když jsem hodně unavená, tohle mi pomáhá, soustředím se plně jen na to co vidím nebo co slyším, nevnímám pak, co mě bolí nebo že se mi už nechce. Ustelu si na hranici parku, v lese u vesnice Lukov.

Dneska jsem překonala 500 km, za 17 dní, s těžkým batohem. Zní mi to až neuvěřitelně. Nejsem ten typ člověka, který je stavěný na výkon a jde mu to samo. Mám silnou vůli a až zkušenost mě naučila, jak snadné je se díky tomu zničit. Je těžké zhodnotit, jestli si dát den volna. Někdy se cítím, že už opravdu nemůžu, ale uplyne pár hodin a cítím to zase jinak. Chtěla bych věřit intuici, že mi dá včas vědět, teď zpomal, není to dobré. Ale ač nechci, hlava bývá silnější. A chce pořád něco dokazovat, ikdyž ji o to nikdo neprosí.

GPS Souřadnice: 48.8685393,15.8949929

16. Pole u Jevišovky - Hatě, 35 km

Markéta SHANTI

9. 05. 2021 23:43

Uvařila jsem si zase pořádnou teplou večeři, žádnou rychlovku. Je to vzácnost, která mi už moc chybí. Na poli se až do půlnoci střílelo. O pár metrů vedle začíná rakouský výběžek, s cedulí zákaz vstupu a lovu, naštěstí má jen 500 m. Stezka kolem Dyje je zarostlá. Co chvíli z břehu vzlétne volavka. Bunkry splývají s krajinou a podél řeky tvoří linii. Některé se staly terčem místních graffiti umělců, jiné mají maskáčový kabátek a lidé se u nich opalují jako někde na chatě.

Kolem řeky vede přírodní park Travní dvůr. Nějaký dobrák už pěšinu posekal. Míjím děravý betonový most bez zábradlí, prý vstup na vlastní nebezpečí. Kuku kuku, dobře známý zvuk, co mě pár posledních dnů provází. Potkám zase koníkové holky, nemají vodu, stejně jako já. Celý den se pak potkáváme, je to tak milé. Rozhodnu se vykoupat v řece. Není ledová jako horské potoky, zato neumím vyhodnotit, jestli je vůbec čistší, než já. Břeh se zdá být písečný, ale je spíše bahnitý. Propadám se až po kolena, ale mám ohromnou radost, že jsem to zvládla. Trochu se divím, co si z vlasů všechno vyčešu, ale ten svěží pocit za to stál. Před Hevlínem jsou pilíře starého mostu. O kus dál vede silnice, tak si na pumpě dočerpám vodu a pokračuju po druhém břehu dál. Přijde další rakouský výběžek a řeka tu tvoří krásné písečné pláže. Přejdu dřevěnou lávkou zase zpátky. V jednom místě je houpavý lanový most, nedá mi to a jdu jen tak, tam a zase zpátky. Pak už se od Dyje odkloním a pokračuju kolem staré Mlýnské strouhy, prý nejstarší vodní stavbě na Moravě. Na poli je vichr a taky megalomanská zavlažovací konstrukce.

Do Jaroslavic přijdu ze strany rybníku, projdu kolem rozpadlého komplexu mlýna, kde by se z fleku mohly natáčet horory až vystoupám k zámku, který se už z velké dálky vyjímal na kopci. Byla jsem v úžasu, jakou nádheru necháváme chátrat. Musím se přiznat, že se mi líbí pozorovat ten zub času, oprýskané omítky, rozsypaná schodiště... ale je to klenot, kterého je velká škoda. Celá vesnice působí z vyhlídkového ochozu malebně. Dole je otevřená večerka, kde se naposled setkám s holkama. Koníci zaparkovaní na náměstí mě fakt baví. Je jim na očích vidět, že už toho mají dneska dost.

Ještě nekončím, naopak, plánuju večerní procházku. Vzduch je teplý, letní. Kolem řepkových lánu se připojím k hranici v místě Náměstí Přátelství, kde to teď tak rozhodně nevypadá, přes všechny ty zákazové cedule. Hraničníky s rakouskem jsou celé bílé, jinak značené, než ty slovenské. Na poli už je vzrostlý česnek. Na rakouské straně se krajina mírně vlní, co chvíli s nějakým zámečkem nebo kostelíkem. I já jsem vlastně na kopci, celých 250 m vysoko. Slunce zapadá, široko daleko samá vinice. Je tu asi čím dál tepleji, protože už vínu raší lístky. Ve křoví je zarostlá opuštěná zastávka. Z vyhlídek se srdce těší. Na zřïcenině Lampelberk je dokonce vyhlídková plošina, to už je ale po soumraku a krajina usíná.

Když už mi špagátky a hadice pod nohama připadají jako hadi pochopím, že je čas jít spát. Jsem zrovna na větrné hůrce a pode mnou v dáli světélkuje Znojmo. Projdu kolem vysílače a u nejbližší houštiny najdu alespoň trochu kryté místo.

GPS Souřadnice: 48.7608613,16.0793285

15. Valtice - pole u Jevišovky, 32km

Markéta SHANTI

8. 05. 2021 22:32

Večer jsem si uvařila variaci na brynzové halušky, ale bylo toho takové množství, že mi to vyšlo i na snídani. Akorát jsem to musela rozmrazit. Zima mi zařídila velmi brzký budíček a další nádherný rozbřesk v mém životě.

Kousek nade mnou je Kolonáda na Reistně, jejíž ochoz funguje jako vyhlídka. Na parkovišti stojí několik dodávek a není se čemu divit. Je to nádherné místo na přespaní s výhledy na Valtice a jejich vinice, Mikulov i přehradu Nové Mlýny. Projdu si kousek naučné stezky Bosou nohou, vedoucí přímo po hranici. Nachází se na ní dřevěná rozhlednička, gril, lavičky a taky Brána druidů, pokrytá runovým písmem. Okolo jsou cedule, na kterých můžete zjistit v jakém keltském druidském znamení stromu jste se narodili. Já jsem topol.

Projdu kolem bývalé hranice, která teď slouží jako muzeum železné opony. Asfaltka vede do vesničky Úvaly. Všímám si, jak má v těchto končinách snad každý starší dům svůj sklípek. Někdy jsou to jen ruiny, jindy je nazdobený a barevný nebo tradiční cihlový. Vinohrady střídají rozlehlá pole, asfalt vyměním za úzký chodníček a nejde si nevšimnout údivu v očích místních lidí. Kam to ta holka jde? Proč nejede raději na kole? No hledá hranici! Doslova hledá. Stezka se po chvíli ztratí, tráva je místy až po pás a mapa mi vehementně tvrdí, že jsem tam, kde jsem potřebovala být. Tolik zvěře, co kolem mě poskakuje, člověk jen tak nevidí. Ty srnky tu snad schůzujou. A končím, křovisko, ale vždycky to jde nějak obejít. Z jedné houštiny trčí značka Přírodní památka Skalky. Tam se cestička stane zase průchozí i pro lidi. Zdejší porosty jsou divoké a neprostupné, samý trn. Vyjdu na stráni, kde to všechno kvete, kolem mě zdivočelé ovocné stromy, skalničky a výhledy na Mikulovský zámek a Svatý kopeček.

Užívám si krásně teplý den, v tričku a v rukavicích. Pak nemám budit pozornost. Už několik dní mě trápí otravný ekzém. Vadí mu mráz, ale taky slunce, vítr a cukr (tak to má asi smůlu 🙂), prostě věčně nespokojený prevít. Z čista jasna se na louce objeví historický cihlový most, který dříve vedl přes rybník, který je v současnosti vysušen. Připojím se na frekventovanou cyklostezku, vedoucí kolem jednokolejné železnice. Mám radost, když vidím tolik starších lidí na kole. Odbočím na Mikulov, směrem na pumpu, skoro na jistotu, že tu budou mít sprchy, ale nic. Budu se muset zítra spokojit s Dyjí.

Kolem hranice jsou vybudované nové cyklostezky, nekonečná moravská polní rovina mi už trošku leze na mozek. V jednom místě mě přepadne únava, musím si lehnout a hodinu spím. Jako byste zmáčkli tlačítko Off 🙂. Projíždí kolem mě všechna možná vozítka, co si umím představit, dokonce koňský povoz. Půda místy připomíná jen písek, navíc velmi tmavý, sopečný. Je navátý i přes stezku. To by mě zajímalo, co v tom vyroste? Míjím vesnice Březí, Nový Přerov a Jevišovka. Potkám dvě holky na koních, které putujou do Českého Krumlova, prý ujedou denně něco přes 30 km. Všechny hranice jsou zatarasené, zákaz vjezdu i vstupu. Hmm, tady se to asi bere vážně. Pán vidí, že jdu od hraničního přechodu a s úsměvem na mě volá "To Vás nezastřelili?". No s tím bych raději nežertovala. Překročím most přes Dyji a po pěšině pokračuju kolem řeky, kde se po chvíli na poli utábořím.

GPS Souřadnice: 48.809121,16.4656485

14. Soutok Moravy a Dyje - Valtice, 29 km

Markéta SHANTI

7. 05. 2021 22:10

Poprvé jsem stavěla přístřešek z pláštěnky. Zabralo mi to dobrou půlhodinu. Kolíky mi nešly uchytit do země, copak tady nalili beton? Myslela jsem, že je to celé spíše jen pro efekt, ale v noci přišly skutečně přeháňky. Už včera mi došla voda a v okolí jsou jen samé močály nebo řeka. No ještě žízní neumírám, tak nechávám filtr odpočívat.

Procházím oborou a skrze plot na mě pokukuje srnka. Tak kdo z nás dvou je tady v kleci? Krajina mi na chvilku připomíná africké savany, osamělé vzrostlé stromy a plytká jezírka, už jen zebry a žirafy mi tu chybí 🙂. Je to významná ptačí oblast, tak je pořád koho pozorovat . V lese si díky tomu všemu cvrlikání a skřehotání připadám zase jako v džungli.

Co chvíli padají svěží jarní kapky a na horizontu se objeví zámeček Lány, který už je součástí Lednicko - valtického areálu, přezdívaného zahradou Evropy. Jedná se o nejrozsáhlejší člověkem vymodelované a opečovávané území se spoustou rybníků, lesů, zámků a monumentů. Na křivolakých pahýlech prastarých dubů mají hnízda čápi. Prochází se po loukách nebo krouží kolem. Něco mě táhne k zámečku Pohansko, tak si udělám menší zacházku. V jeho blízkosti je další významné velkomoravské hradiště. Mají otevřené výdejní okénko, paní myslí na mé zdraví a vodu mi nechce doplnit, že prý není pitná, ale když vidí, že si jinak přefiltruju tu z nedalekého jezírka, slituje se nade mnou. Vařím si oběd a pozoruju docela čilý ruch. Ale pán vedle mě je smutný, jak je tu teď pusto prázdno. Mám posunutá měřítka.

V krajině jsou poschovávané bunkry, baví mě je hledat. Občas narazím na ceduli "Nevstupujte do lesa, nebezpečí výbuchu munice". Přejdu řeku Dyji a jsem v polích, celých zlatých, už tu kvete řepka. U Františkova rybníka stojí stany a dodávky a když přijdu blíž, zjistím, že se tam provozuje sportovní rybolov. Pán se mě ptá, jestli jsem v těchto končinách omylem. Ne, cíleně. Tak pozor, ať se chvilku nezamyslíte a nejste ve Vídni. Dynamické mraky mi vyprávějí příběhy, vítr je zase protivný a když se přižene přívalový déšť, nastává komedie s nasazováním pláštěnky. No prostě, celou mě to propláchne. Cestičkami kolem vinic scházím do Valtic a zahřívám se při nakupování v místním supermarketu. Do obchodu by se nemělo chodit s prázdným žaludkem, teď budu muset víkend nejspíše projíst 🙂. Sluníčko se se mnou loučí na zámku, sednu si na nádvoří, před větrem se schovám ve výklenku a vychutnávám si tu atmosféru. Před ruchem páteční noci se ukryju kdesi ve vinicích.

GPS Souřadnice: 48.7395235,16.7421228

13. Hradiště Mikulčice - Soutok Moravy a Dyje, 30 km

Markéta SHANTI

6. 05. 2021 23:15

Mikulčické hradiště je nejrozsáhlejší slovanské archeologické naleziště u nás. Patřilo k významným mocenským a duchovním střediskům. Bylo obehnáno valy, uvnitř kterých stál palác, 12 kostelů a rozsáhlé pohřebiště, vše z 9. až 11.století. Na místě jsou vyznačené základy některých objektů. A taky tu stojí dvě moderní budovy muzea s rozhlednou. Přes lužní les se napojím k řece. Medvědí česnek nádherně bíle kvete. Ze stezky se nesmí odbočit, dokonce ani zavadit o trávu, jinak jsem obsypaná klíšťaty. Jsou ve shlucích, takže jich po mě v jednu chvíli leze i 30, fuj. Nemůžu se zbavit myšlenek, kdo mě zkontroluje tam, kde si nevidím a jak si je někde ze zad budu vytahovat. Třeba jsem je všechny odcvrnkla včas.

U Moravy je krásná nová lávka pro pěší, další možnost přejít na druhý břeh je až za 16 km. Kolem pobíhá nějaký pán a fotí. Prý ať se nenechám rušit, že to musí zkontrolovat, čiže se někomu nehodily drátiky. Všimla jsem si, že i odpadkové koše byly v jedné vesnici přivázané. U řeky je silný vítr, se kterým je třeba se přetlačovat, ale vyhrávám. Vždycky jsem si myslela, že na jižní moravě zimu ani nemají 🙂. Po pár kilometrech mi připadá, že jsem se asi zasekla v okamžiku. Jdu po protipovodňovém valu kolem širokého regulovaného toku, kolem lesy, několik kilometrů, pořád stejný záběr filmu. Je to dobrá relaxace v chůzi. Řeka je přirozenou hranicí, takže bych vlastně dneska ani nepotřebovala mapu.

Po cestě jsou jen 3 domy, u jednoho na mě vyběhne asi deset psů všech možných ras, naštěstí jsou za plotem. V tom druhém mají koně a dva bernardýny. Mířím k soutoku Moravy a Dyje. Je to trojmezní bod Česka, Slovenska a Rakouska. 25 kilometrů rovně kolem řeky. Vítr vane proti proudu a dělá vlnky, které pleskají o hladinu, voda šumí, vzduch voní rybinou a nad hlavou mi létají racci. Mám pocit, že jsem u moře.

No dobře je to taky zkouška trpělivosti, cesta je dost monotónní. Sama se sebou svádím boj, abych se nedívala do mapy, jestli se ten modrý puntík pohnul. Ale zato jsem složila písničku, umělecky vyfotila kaši nebo se posunky bavila s rybářem na druhé straně břehu. Člověk je tvor společenský, proto když naproti zahlédnu život, dám si svačinu. A život bývá u jezu. Řeka je rozbouřená a je v ní asi víc vody než obvykle.

Sleduju zajímavou scénku. Traktorista orá pole a za ním si z čerstvě rozryté půdy racci vybírají dobrůtky, ale mu to vadí. Možná mu i vadí, že ho pozoruju a mám z toho zábavu. Snaží se je odehnat, ale za chvíli jsou tam zas, jako bílý mrak. Procházím kolem zvláštní obloukovité konstrukce, která připomíná horskou dráhu, asi v ní vedou kabely. A pak podejdu starý rezavý železniční most. Do okolních vesnic je to nejméně 3 kilometry a poslední je Lanžhot. V jeho blízkosti vede dálnice a pak už se ocitnu v odlehlém zeleném výběžku s oborou. Na slovenské straně je celý břeh posetý rybářskýma chatkama a maringotkama, samé terasy a mola. Všechny stojí na kuřích nožkách. Z některých už moc nezbylo. Na naší straně je jen divoká příroda.

V blízkosti soutoku začnou široké dřevěné chodníčky, lesy jsou hodně podmáčené a dokonce mě poštípou první mušky. Je to nádherné klidné místo. Míjím historický hraničňí kámen, který v roce 1755 nechala postavit Marie Terezie, aby označil hranici markrabství moravského. Stojím na trojmezí, ve špičce výběžku pozoruju obě řeky. Sbohem Slovensko, zase příště. Společně jsme putovali 251 km. Vítej Rakousko, spolu půjdeme o trochu dýl, celých 460 km. Na březích Dyje stojí luxusní chatky s velkými sítěmi, na první pohled je znát rozdíl. Vůbec se mi odtud nechce, ale mušky by mi nedaly pokoj, je třeba si ustlat o kousek dál.

GPS Souřadnice: 48.623243,16.9354433

12. Obora Radějov - Hradiště Mikulčice, 29 km

Markéta SHANTI

5. 05. 2021 23:10

Měla jsem pomalé ráno, užívala si sluníčka a vařila. Obora Radějov je krásné místo. Mám zafixované, že obory bývají jen oplocené kousky lesa, ale tady mám pocit spíše jako v zámeckém parku. V jednom koutě je kamenná lovecká chata, u rybníčku molo a lodičky, prostě romantika. V měsíčním údolí jsem se rozhodla přijmout výzvu a v ledovém potoce si umýt vlasy. Musím říct, že po 11 dnech už to byl stav veřejného ohrožení 🙂. Rovnou jsem se vykoupala celá. Ze mě snad ještě bude otužilec! V lužním lese jsou poschovávané chatky. Trampové to tu musí mít rádi. Osada Mlýnky na mě dýchá atmosférou letních prázdnin. Domečky a chaty jsou upravené a snad každá má své jméno. Mají tu dokonce přehradu. Bílé Karpaty tu končí a krajina se rovná. A proč se vlastně Karpaty jmenují Bílé? Ne kvůli sněhu, kterého tu mívají prý hromady, ale kvůli bělavým bukovým kmenům.

A už vidím první vinohrady. U Sudoměřic se odkryjou výhledy do krajiny. Je to rovná placka ze které vyčnívá jenom Pálava. Ehm, tady problém s převýšením nebude 🙂. Sudoměřice založil Sudomír už roku 1262 a jeho socha je přímo v centru obce. Historické domky mají bílomodrou malbu. Udělám si radost a nakoupím tašku plnou dobrot a po cestě ji postupně likviduju. Připadám si jako v kině, když sledujete film a chroupete přitom křupky. Přichází přívalový déšť, tak poprvé vytahuju pláštěnku a do večera už ji skoro nesundám. Prokličkuju kolem rušných nadjezdů a podjezdů a vyjdu u Baťova kanálu. Jsem u něj poprvé. Pamatuju si, že když jsem tu před lety chtěla vyrazit na kolo, zrovna jsem nastoupila čerstvě do práce v laboratoři. V pátek odpoledne, těsně před odchodem domů, jsem si stříkla chemikálii do oka a pak místo kola chodila celý víkend jako Jan Žižka. Baťův kanál je unikátní historická vodní cesta, dlouhá 52 km, mezi Otrokovicemi a slovenským přístavem Skalice. Procházím i kolem technické památky - Výklopníku uhlí. Za Skalicí se připojím k řece Moravě a mokřádními lesy jdu nekonečnou rovnou pěšinou až k Hodonínu.

V Hodoníně mají na náměstí tulipány všech barev. Moc se mi líbila socha svaté Anny, patronky chudých. Slunce se před západem přišlo rozloučit a kouzlí všemi barvami. Obcházím ohromnou elektrárnu a lesní cestou přijdu až k slovanskému hradišti Mikulčice z doby velkomoravské. Na louce si mě získá starý moudrý dub a ačkoliv běžně pod takový strom neulehám, ať na mě něco nespadne, větev nebo ptačinec, dnes neodolám a schovám se do jeho bezpečí.

GPS Souřadnice: 48.8062343, 17.0897231

11. Kubíkův vrch - Obora Radějov, 26 km

Markéta SHANTI

4. 05. 2021 22:52

Když jsem se večer blížila na Kubíkův vrch, všimla jsem si zaparkovaného auta a ohně. Nechtěla jsem budit pozornost, tak jsem se místu opatrně vyhla obloukem. Na kraji lesa ale odpočívalo prase, já neměla čelovku a neviděla ho. Oba jsme se lekli, nevím, který z nás dvou víc. Bývám na lidi opatrná. Když se mě někdo zeptá, jakto, že se nebojím takhle chodit sama, má většinou na mysli nástrahy přírody. Uprostřed hor se cítím v bezpečí, zato někde poblíž vesnice musím pořád klidnit nervy. Šla jsem jeden večer asfaltkou mezi osadami, projelo auto, zastavilo kousek přede mnou a začalo couvat. Byl to jen dobrotivý člověk, co mi chtěl v noci zkrátit cestu, ale než na mě promluvil, vybavily se mi všechny možné scénáře. Má na tom asi podíl mamka, která je čtenářka severských kriminálek a zásobuje mě děsivými příběhy. Když potom zastavil někdo další, už jsem se dopředu nebála. Už jsem to mohla nechat jen na mém pocitu a ten byl dobrý. Stejný večer jsem prošla kolem lesní chaty, ze které na mě dva kluci pokřikovali nějaké sprosté řeči a bylo to tu zas. Vyděsilo mě to tak, že jsem skoro utíkala, vypla čelovku a na spaní se snažila co nejlépe schovat. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem si v duchu řekla svou oblíbnou uklidňující formulku "Dobrému člověku se nic nestane". Se strachem umím někdy pracovat. Když jdu lesem a vyběhne na mě zvíře, uklidním se rychle. Pokud jsem unavená a slyším a vidím podivné věci, vím, že je potřeba si odpočinout. Ale pokud potkám člověka, nevím co čekat. A většinou mi proti strachu nepomůže ani vědomí toho, že vše se děje přesně tak, jak má.

Dnešní den začal pohodlným lesnatým hřebenem, přes kopce Kamenná Vrata nebo Vysoký Vršok. Kdybych nevěděla, že jsem na horách, myslela bych si, že se procházím bukovým lesíkem v údolí. Mám odpočinkový den. Každou hodinu jím, protože už mám konečně zase co 🙂. Je znát, že hubnu, a že potřebuju alespoň o třetinu víc kalorií než obvykle. Hranice mě přivede do vesnice Šance, místy s tradičními chaloupkami a při obědě si přijde popovídat i pán z nedalekého statku. Karpaty zase změnily tvář. Kopce jsou nižší, travnaté a lesíky jsou hodně podmáčené, s medvědím česnekem. V jednom místě míjím asi 50 metrovou tůňku, takovou nudličku, jdu kvetoucím tunelem, který vytvořila sama příroda až k místu Tři kameny, kde je velká kamenná pec, jako na pizzu. Vítr se ne a ne utišit, tak mají srnky a zajíci problém mě zachytit a co chvíli stojíme kousek od sebe, tváří v tvář. Zvířátkům už moc nevadím. Jsem sladěná s prostředím. Z Kobyly mám rozhledy na Radějov a NPR Čertoryje, velký zdejší unikát. Jsou to louky s největším výskytem orchidejí u nás, s rozesetými osamělými stromy a křovinami.

Míjím Žalostinou s její rozhlednou, kde kdybych teď vylezla, asi už mě to opravdu odnese. Kolem je pár osamocených stavení. Už se setmělo a nohy ještě dobře slouží, tak se rozhodnu pokračovat dál, přes rozsáhlou oboru Radějov po turistické značce. Musím přiznat, že je to zvláštní pocit dobrovolně přelézt plot a skoro kličkovat mezi pobíhajícími srnci, daňky a jeleny (dělám chytrou, ale byla tu cedule - já bych spíše řekla ti malí, ti s tečkama a ti s velkýma rohama 🙂). Mají teď svou dobu, kdy je běžně nikdo neruší. Procházím kolem rybníčků a žabky mi zase zpívají árie. Je tu spousta posedů, ale na spaní jsou malé. Při cestě je dřevěná pozorovací bouda, kde se s radostí uchýlím do závětří.

GPS Souřadnice: 48.8280715, 17.3752937

10. Vyškovec - Kubíkův vrch, 28 km

Markéta SHANTI

3. 05. 2021 22:25

Kdybych vynechala dnešní noc, možná bych udělala líp. Vítr mě nešetřil. Ano, věděla jsem, do čeho jdu. Vycházím v dubnu, můžou přijít mrazíky. Každou cestu vymýšlím nějaké zlepšováky, proto jsem si pořídila teplou vložku do spacáku a taky péřové ponožky, neponechám přece nic náhodě. Poučím se z minula a budu hezky v teple. Po ránu bývám tak důkladně zabalená, že pokud zahlédnete oči, je to velký úspěch. Být tady medvědi jako na Slovensku, ze všech těch vrstev, co na sobě mám, bych se stejně nevymotala a musela se jedině odkoulet. Odmalička je pro mě zima velký strašák. Na chatě jsem i v létě u ohně v teplé bundě a prsty mi bělají i při deseti stupních. Je to moje velké téma. Dříve mě to dokázalo odradit i od výletu - je zima, fouká, prší, až bude hezky... ale tím jsem přicházela o hodně. O jiný svět. Ten mlžný, co vonní vlhkem. Ten plný detailů a zvuků. Kdy mě nerozptylují výhledy a turistický ruch.

Těším se z těch krásných slunečných dnů, ale trochu se obávám nocí, co může ta hluboká zima za sebou zanechat. Člověk ale nemůže mít všechno. To by nebylo v rovnováze. Tělo se začalo zlobit a dává mi to hodně najevo. Asi na tom má podíl i každodenní 1000 m převýšení, pokud nepočítám první dva dny u Ostravy. Dá se říct, že jsem zkušený dálkový chodec a nemělo by mě nic moc překvapit. Ale překvapuje. Jedna věc je vědět, co může přijít, mít na to vzpomínku. Ale druhá věc je se do této situace znovu dostat. Kouzelné je, že ať je zážitek jakkoliv těžký, ráno si rozbalíte nový dárek, nový den plný objevů a nádhery a co bylo včera, je minulost. To je cenné vědět, protože to člověk potom nebere tak vážně.

Vyšla jsem si k horské chatě Vyškovec, sedla si na terase a vzpomněla si, jak jsem tudy procházela na Cestě hrdinů SNP. Bývá tu rušno, teď jsem tu sama. Někdy i půlden nepotkám člověka. Zase se ozvala má dobrodružná povaha, tak se přes Vyškovecké a Lopenické Bošáčky vydám po hranici směr Lopeník. Bošáčky jsou osady rozprostřené v prudkých svazích a místní lidé nebývájí moc rádi, když se jim tam potulují turisti. Zdá se, že mě hraničníky na Lopeník dovedou, ale zmizí mi někde v korytu potoka. To co následovalo bylo krkolomné, plné přelézání padlých bučin, ale i velice zábavné, až jsem skutečně vyšla pod Velkým Lopeníkem. Na jeho vršku je rozhledna, teď bohužel zamčená, a taky lavičky, ohniště a přístřešky. K Březové se sestupuje krásným lesem, šup přes cestu a jde se zase nahoru kolem pramene Březovské kyselky. Pak přijdou úchvatné výhledy na Javořinu a vesničku Květná, která dělá čest svému jménu a je obklopená stovkami kvetoucích stromů.

Vystoupat na Velkou Javořinu (970 m.n.m.), nejvyšší horu Bílých Karpat, je poměrně náročné, 600 výškových metrů vzhůru. Tato hora má pro mě velký význam. Přišla tu první inspirace, vyrazit na Cestu SNP, procházela jsem tudy při ní a teď tu procházím zase. Její svahy pokrývá bukovo-javorový prales, lány medvědího česneku a všech možných květinek. Dokonce sněženky, teď v květnu. Pod vrcholem je neznačená cesta na Jelenec, který je z dálky nepřehlédnutelný díky bývalé vojenské věži, kterou někteří odvážlivci využívají jako rozhlednu. V okolí jsou zajímavá krmítka pro ptáčky jako rozřezaný kyblík od jogurtu nebo podélně zavěšená sklenice od medu, ptáčkům upcyklace očividně nevadí, jsou jich tu spousty. Jedinou vadou na kráse celé Javořiny je ohromný rádiový a televizní vysílač. Vrchol je plochý, samá louka, Holubyho chata a 360° rozhledy. Dopřeju si tu klidnou chvilku při západu slunce. Je tu ale vichr, tak ještě pokračuju hřebenem až na Kubíkův vrch, kde přenocuju.

GPS Souřadnice: 48.8441757, 17.6036811

9. Vlárský průsmyk - Vyškovec, 32 km

Markéta SHANTI

2. 05. 2021 22:18

V noci jsem měla nádhernou podívanou, probudilo mě světlo, myslela jsem, že altánek osvítilo auto z nedaleké silnice, ale byla to přicházející bouřka. Dobrou hodinu nebe zářilo a země se otřásala. Na podložce se mi udělaly kaluže, ale vak ten liják ustál. Pak už to v lese začalo štěbetat, tak jsem zase usnula.

Venku to bylo znát, hlína byla nasáklá a bořila se. Viděla jsem několik padajících stromů. Nejdříve to zapraská, zavrže, zakřupe a bum. Celý den bylo větrno, takže pak člověk neví, který strom jen straší a kterému může věřit. Z průsmyku jsem šla kolem potoka bukovými lesy a když jsem se vyškrábala na hřeben, měla jsem pocit jako v divočině. Kolem dokola jen lesnaté hory, na stromech snad dneska vyrašily lístky. To je to zvláštní, co neumím pojmenovat. Ta svěží zelená, na kterou si oči vždy za zimu odvyknou, aby se mohlo srdce na jaře radovat.

Míjím kopce Hladný vrch, Javorník a Čerešienky. V některých místech si připadám jako v zahradě, obklopují mě koberce fialových a bílých kvítků, omamně voní a pak se zase ztratí. Výhledy prosvítají mezi kmeny. Pobaví mě kadibudka uprostřed lesa, ale po chvíli přijdu k lavičkám a mohutnému ohništi. V okolí jsou přitom cedule "Zákaz rozdělávání ohně". V tom aby se čert vyznal 🙂. Jdu jiným způsobem. Velmi svižně a pak si dám dlouhou pauzu. Viděla jsem černého čápa, přistál kousek ode mě, pak si mě všimnul a byl fuč.

Před Žitkovou je rozvodněný potok, ale brodit se mi nechce, tak se ho snažím přehopkat po kmenech a kamenech. Celý den je zima, cítím ji i v kostech. Žitková byla zapomenutá pohraniční vesnice, než vyšel román Žitkovské bohyně, který způsobil, že se sem vypravují jednotlivci i organizované skupiny od nás i ze zahraničí. Lidi láká mystično. Byly to totiž ženy s výjimečnými schopnostmi. Léčily, pomáhaly s trápením a prý viděly i do budoucnosti. Jsem v oblasti Moravských kopanic, kde se políčka ještě leckde obhospodařují rukama. Ovocným stromům se tu daří a touhle dobou jsou samý kvítek.

Sejdu do Starého Hrozenkova a ikdyž je už tma, stoupám okolo potoku Drietomice do horské vesnice Vyškovec. Večer se mi dobře chodí, mám ráda tu atmosféru. Pod nohama samá žába a mlok, musím být velmi opatrná, ať to s nimi nedopadne špatně. Poslední dva kilometry jdu co noha nohu mine, sklon silničky mě až zaráží, jet tady autem, asi půjdu raději pěšky. Vítr se ne a ne utišit a žádný použitelný úkryt na obzoru, dneska to bude krušné.

GPS Souřadnice: 48.9332312, 17.8385751

8. Kaple sv. Huberta - Vlárský průsmyk, 33 km

Markéta SHANTI

1. 05. 2021 23:30

Dnes jsem si přivstala. Myslela jsem, že zkusím stihnout obchod v 8 km vzdálené Střelné, ale ukázalo se, že odpočinek bude lepší volba. Ke kapličce přijeli starší manželé, co o ni pečují, přinesli čerstvé květiny a taky ji odemkli, že je přeci 1.máje. Bývá tam prý každoročně pouť, které se účastní asi 600 lidí, louky jsou plné stánků a zábava žije až do rána.

Šla jsem pomalu a vychutnávala si krajinu. Ve Francově lhotě je Kobzova lípa, 500 let starý velikán, do jehož kmenu se klidně můžete celí schovat. Kousek odtud je dřevěná rozhledna na Čubově kopci, která ale není pro každého, má totiž hodně příkré schody. Všímám si, že se u mě střídá dvojí nastavení. Buď mám pocit, že jsem v závodě nebo na dovolené. Ani jedno z toho není dobře, chce to něco mezi tím. Závod mě tlačí do extrému a dovolená do moc velké pohody.

Nad Střelnou byly slyšet výstřely, připadalo mi to vtipné, ta shoda, než jsem se dočetla, že je tam velká obora, kde se provozuje komerční lov. Vede těsně kolem hranice. Nad vesnicí je krásná vyřezávaná křížová cesta, zakončená na louce, kde je studánka, gril, lavičky a velký dřevěný altán a taky májka! Potkala jsem tam pána na koni, který přijel až z Českého ráje.

Zvolila jsem neznačenou stezku, kolem potoka a konečně se pořádně umyla a něco vyprala. První den, co je tu opravdu teplo. Mouchy jsou rády za můj modrý ručník, já už jsem míň ráda, protože je potom samá žlutá tečka. V rámci ulehčení má velikost kapesníku, tak teď musím sama sebe přesvědčovat, že mi to stačí. Všude, kam se podívám, je černá skládka. V mapě je to území nikoho - tedy není tu žádná chráněná oblast. Co chvíli na stromě visí cedule s nápisem Pozor střelba, zákaz vstupu, ohrožení života, tady bych zrovna s hledáním hranice propříště neexperimentovala.

Ve snaze následovat čáru v mapě jsem prozatím zjistila, že celá řada lesních cestiček už zarostla, hraniční kameny s oblibou vedou prudkým korytem potoka, v okolí pramenišť je půda tak nasáklá, že se na boty nabalí 2 kila bahna 🙂. A taky, co chvíli je třeba odpinknout z bot nebo kalhot klíšťata. Už jsou vzhůru.

Vstupuju do Bílých Karpat a je to hned znát. Všude samá louka, vyhlídka, lavička, petrklíče nebo jiné květinky a dokonce listy orchidejí. Ty pokvetou až tak za 3 týdny. Přecházím kopečky Kaňúr a Kosák až k Bílému vrchu, kde je kaplička Panny Marie Královny a léčivý pramen. Kolem Vršatského podhradí je úchvatná příroda, jsem tady poprvé a nestačím se divit. Slunce zapadá, já ťapkám po loukách a obdivuju ty oblé kopce, zalité zlatem. Co chvíli vidím plápolat oheň. Za tmy sestupuju do údolí, k vesničce Sidonie. Pětikilometrové údolí, kde se rozkládá, je zařezané mezi horami a není tu dlouho ani signál. Přicházím do Vlárského průsmyku a jdu na jistotu k přístřešku u řeky, ale je tam už plno. V noci mají být silné bouřky, tak si chci najít jiný úkryt, ten kilometr navíc ještě ujdu, ale je samá díra. Alespoň vyzkouším, jestli ten můj doma šitý bivakovací vak funguje.

GPS Souřadnice: 49.0375185, 18.0527755

7. Makovský průsmyk - Kaple sv. Huberta, 35 km

Markéta SHANTI

30. 04. 2021 22:25

Poprchává a lesy jsou zahalené v mlze. Působí to tajuplně. Z ticha se jen občas ozve nějaký ptáček. Míjím vrcholy Dupačka, Oselná a Lemešná, všechny bez výhledu. Postupně se vyčasí a já se trochu vzdálím od hranice. Po asfaltu cesta rychle odsýpá a mi se moc líbí ta dynamika, až zapomenu, že potřebuju vodu a minu studánku. Na Butorkách se otevřou první výhledy, nikde ani živáčka, jen klid. Vzpomínám si, jak jsme se před léty s Jankou učily spát pod širákem. Měla jeden zásadní požadavek, vyber co největší pustinu. Hned mě napadly Javorníky a přesně v tomhle místě se stalo, co nikdo nemohl očekávat. Začaly jsme potkávat celé skupinky turistů. Konal se tu totiž nějaký tradiční pochod a tolikrát ahoj jsme už určitě neřekli ani do konce roku.

Před nejvyšší horou pohoří, Velkým Javorníkem (1072 m.n.m.), procházím první rezervací s křivolakými buky, jedlemi a javory. Podobná je i před Malým Javorníkem. Překvapuje mě kolik je tu sněhu, ale když potkám pána se starým trekovým kolem, řeknu si, že ty moje klouzavé tenisky jsou ještě dobré. Bude to napínavé, co ty boty vydrží. Na doporučení mnohých jsem si pořídila Altry Lone Peak a opravdu na dlouhé trasy jsou to nejpohodlnější botky co jsem kdy měla. Ale v době, kdy jsem vycházela, už byly po správce a 1000 našlapaných a naběhaných kilometrech, takže dle výrobce patří do koše.

Úsek mezi Velkým Javorníkem a Stratencem mě nechává v úžasu. Člověk se cítí jako v srdci přírody, kam se podívám, jenom hory, ani vidu ani slechu po civilizaci. Ikdyž je poslední dubnový den, všude kvetou kočičky a klubou se sněženky, trochu zaspaly. Na Stratenci je krytý přístřešek, malá rozhledna a památník osvobozeneckých bojů Velkých Karlovic, ve tvaru tří kamenných křížů. Pořád se mi pobrukuje krásná slovenská písnička: Slovensko moje, otčina moja, krásna si ako raj, na tvojich holiach, nádhery trónia, v údolí šumí háj... vždy když ji slyším, napadne mě, že by to byla nádherná hymna.

Otevřený vyhlídkový hřeben mezi chatou Portáš a Kohútkou je dostupný všem. Dá se sem totiž dojet autem a protože to není známé místo, nebývají tu ani v létě velké davy. Ztrácím pozornost a dvakrát sejdu z cesty. Na Papajské sedlo je prudký sešup, mohlo mě napadnout, co bude následovat při výstupu na Makytu. Tato hora je pro mě zase nová. Tají se mi dech. Možná zato může i zlatá hodinka. Mechy, mohutné javory a buky, suťové lesy, místy skoro prales. Na vršku bez rozhledu, zato s ptačím koncertem. Ještě než slunce zapadne přicházím k horskému hotelu Antarik, který jsem si dala jako svůj dnešní cíl. A bylo to velké sousto, téměř 12 hodin chůze. Antarik znamená "mezi nebem a zemí", mám to tam ráda, jen tak si chvíli posedět. Líbí se mi, že se tam vaří jen vegetariánsky a nepodává se alkohol, což může některé odradit, ale jiné zase potěšit.

Už za tmy jsem došla k dřevěné Kapli sv. Huberta, kde jsem přenocovala. Za kapličkou jsou lavičky, ohniště a vyřezávané sochy. Výhledy jsou na obě strany a ukolébavku mi zakuňkaly žabky z nedalekého jezírka. Dneska jsem to přehnala. Jsem vyčerpaná a přišly na mě chmury. Je to sedm dní, co jsem na cestě a mám 215 km v nohách.

GPS Souřadnice: 49.2240593,18.1282674

6. Bílý Kříž - Makovský průsmyk, 23 km

Markéta SHANTI

29. 04. 2021 23:15

Zdemolovaná chatka, ve které jsem přespala, patří k horskému hotelu Kysuca, který na tom není o moc líp. Od roku 2015 je uzavřen a předtím už několik let skomíral a měl špatnou pověst, prý přenocovat tam byl "drahý materiál na historky" 🙂. Škoda, třeba se areálu ještě chopí nějaký investor.

Do mého vybavení nově patří 17 g toaletní lopatka. Když jsem o ní někomu řekla, začal se smát, až se za břicho popadal. Nedivím se. Když mi o ní před pár lety vykládali kamarádi Gabka s Pavlem, reagovala jsem podobně. Člověk do toho musí dozrát. Je to věda, zkonstruovali ji z letecké slitiny hliníku. Vykopat totiž 20 cm jamku, což je ideální hloubka pro ochranu vody a zvěře od chorob, mezi kořínky a kameny není sranda. Její používání je v duchu myšlenky "nezanechat za sebou stopu". A to se mi moc líbí. Po vaření totiž taky zůstane nějaký ten kapesník nebo čajový pytlík a všechen tento odpad může přijít do země. Využití vidím taky při bivakování v dešti, kdy si s ní můžu vyhloubit kolem sebe odtokový kanálek.

Vypravila jsem se až v 11 hodin, potřebovala jsem dočerpat síly v teple. První půlka hřebene je samá vyhlídka. Na pastvinách jsou rozprostřené dřevěné chaloupky ve valašském stylu. Některé už mají propadlé střechy, jiné slouží pouze jako rekreační objekty, ale docela dost je jich obydlených. Příjezdové cesty jsou jen polňačky, musí tu být těžký život, hlavně v zimě. Když jsem tu loni procházela, na jedné louce byl postavený stoleček s automatem na kávu a miskou na dobrovolný příspěvek. Tentokrát jsem na dvou hraničních kamenech zahlédla plechovku s pivem. Asi pozornost pro žíznivé kolemjdoucí. Škoda, že tam nestál třeba džus.

Na hřebeni je několik horských chat, jako Doroťanka, Kmínek, Sněžná nebo Masarykova chata. V této době zejou prázdnotou. Nebývá tu moc turistů, spíše cyklisti, kvůli špatné dostupnosti. Snad jen Bobek, s rozhledy na údolí Šance a Lysou horu je oblíbený cíl. Líbily se mi dřevěné cedulky, ve tvaru domečku, na kterých jsou vypíchnuty NEJ té dané oblasti, jako nejvýše položená chalupa v osadě, nejsevernější bod vesnice...

Na hraničním přechodu Bumbálka jsem si brousila zuby na slovenské sýry, ale stánek je otevřený jen od pátku do neděle. Opouštím Moravskoslezské Beskydy a vstupuju do Javorníků. Jsem jen pár kilometrů od naší chaty, kde jsem v sobě od malička objevovala lásku k přírodě. Dnešní noc strávím v Makovském průsmyku, v autobusové zastávce. Má pršet a na večer to vypadá, že tu žádný provoz nebude. Inspiroval mě k tomu článek o Josefu Holoubkovi, který mi brácha poslal před odjezdem. Na svých cestách spí převážně v zastávkách. Za měsíc chce projít Česko od východu k západu a zpět a od severu k jihu a zpět, celkem 2200 km a během toho, pokud se zadaří, vytvoří 7 rekordů. No držím všecky palce!

GPS Souřadnice: 49.3822333,18.4100616

5. Hrčava - Bílý Kříž, 31 km

Markéta SHANTI

28. 04. 2021 22:48

Po včerejší zkušenosti s neprůchozí hranicí jsem se napojila na asfaltovou cestu vedoucí k celnici v Mostech u Jablunkova. Potkala jsem několik malých dřevěných domečků na spaní, no dobře, tak krytých autobusových budek 🙂. V jednom místě byla cedule "přísný zákaz vstupu, těžba dřeva". Trochu mě to zmátlo, protože jsem byla na jediné cestě široko daleko, ale než jsem to vymyslela, už na mě dřevaři pokývli, že můžu.

Po hraničních kamenech se snažím chodit s citem a ohledupností k ostatním. Je běžné, že vedou přes soukromé louky a ohrady, kolem domů, snažím se taková místa obejít. Stejně tak je třeba respektovat ochranná pásma přírody.

Od celnice jsem pokračovala úzkou asfaltkou na kopec s hradiskem Šance a stejnojmennou vesnicí. Měla jsem velké štěstí, mají tu vietnamský obchůdek. Následující dny nepotkám moc civilizace, proto jsem doplnila zásoby a když jsem tak chroupala chipsy a přikusovala eidam, měla jsem úplně živou představu smažáku s hranolkama.

Lesní asfaltovou cestou jsem se připojila k hranici. Lesy v těchto místech úplně vymizely a ještě není patrná jejich obnova. Před Velkým polomem je kaplička Medvědí skála, odtud jsou krásné výhledy na Malou Fatru, v údolí zaklesnutou Čadcu a dokonce jsem zahlédla i Tatry. V této oblasti je hodně suchých stromů, ponechaných přirozeně svému osudu v přírodní rezervaci. Pro někoho je to možná smutný pohled, ale mezi šedými kmeny se klube nový život - jako znázornění naděje. Velký Polom je další oblíbené setkávací místo, na Nový rok mě tam vzali kamarádi Bea a Zdeno. Sešli se češi, slováci i poláci a zpívaly se jednotlivé hymny. Pravda, tu polskou jsem slyšela asi poprvé, tak jsem se nepřidala. Líbí se mi ta slovenská tradice. Snad každá vesnice má svůj turistický klub a každý kopec své ohniště a lavičky. Kousek dál je kaplička na Muřinkovém vrchu, kde se konají bohoslužby pod širým nebem, místo je krásně upravené, se studánkou a dřevěnými lavicemi.

Pokud zvolíte pokračování po hranici, objeví se krásná čistá místa, skály ukryté v borůvčí, vyhlídky do údolí Lomné a taky velmi prudké výstupy a sestupy. Moc turistů tu nezavítá, sníh nebyl moc prošlapaný a tam kde už roztál, byla tráva nasáklá, tak jsem si na večer ještě začvachtala. Nechala jsem se unést tou nádherou a zatměla. Atmosféra kolem Malého Polomu ztěžkla a přestože mi tma obvykle nevadí, měla jsem nepříjemný pocit, ze zvuků a pohybů. Jako bezpečný maják na mě z dálky mrkala královna Beskyd, Lysá hora, svým vysílačem. Ačkoliv se mi už nechtělo jít dál, nebylo zbytí, sníh se tu ještě několik kilometrů držel. Došla jsem až na Bílý Kříž, kde jsem zalehla v opuštěné otevřené chatě, kterých je tu několik, a byla moc vděčná za úkryt před mrazem a větrem. A taky za to, že na mě nikdo nezavolal policii 🙂.

GPS Souřadnice: 49.4990059, 18.5455652

4. Velký Sošov - Hrčava, 25 km

Markéta SHANTI

27. 04. 2021 22:45

Líbí se mi, když se můžu probudit na vršku hory. Svět pode mnou je tak malinký a já ho vidím z nadhledu. Došlo mi, že mám v nohách prvních 100 kilometrů. Chatka má velké skleněné okno a kdykoliv se z něj podívám, hopká tam zajíc. Akorát když si ho chci vyfotit, tak tam není 🙂. Hřeben je otevřený, plný krásných výhledů. Poblíž vršku Česlar je velký plechový seník, kde by se pohodlně vyspalo několik lidí.

Vystoupala jsem na Velký Stožek po hranici a byl to pořádný krpál. Za ním mě překvapila sněhová pole, tak jsem přehodnotila nápad pokračovat po hraničních kamenech cestou necestou a zvolila turistickou značku. Zažila jsem jedno známé velké moudro v praxi. Každá zkratka nezkrátí cestu. Brodila jsem se sněhovou kaší a bažinami, svezla se po zadku a myslím, že mi to trvalo jednou tak dlouho, než tou vyšlapanou oklikou. A pak, když se vyjde z lesa, přjde krásná vyhlídka u osady Bahenec. Vede tu asfaltová cesta, ale autem tu mohou jenom místní.

V Bukovci se jde chvíli po hlavní cestě až k hraničnímu přechodu. Odtud je to jen kousek na nejvýchodnější bod ČR. Loni z tohoto místa startovala česká trasa Peace runu. Kdo nezná, Peace run je nejdelší mezinárodní štafetový běh s hořící pochodní, jehož posláním je šířit atmosféru přátelství, míru a porozumění.

Polovinu cesty na Hrčavu se mi dařilo sledovat hranici, místy sotva znatelnou. Této oblasti se říká Gorolsko. Vesničky jsou rozházené po kopcích a lidé tu mají svérázné nářečí. Klid této kouzelné krajiny narušila stavba dálničního mostu do Polska, který se tyčí nad údolím a hrozivě hučí do všech stran.

Navštívila jsem Trojmezí - místo, kde se střetávají tři státy, které symbolizují tři žulové monolity. Je to setkávací místo, s několika altánky a na Silvestra se zde tradičně koná vítání Nového roku u ohně. Před pár lety se poškodil most na slovenskou stranu a dodnes není opravený, prý se starostové neumí dohodnout. Je to škoda na tomto symbolickém místě. Zkusila jsem to ještě kousek po hranici, ale cesta byla čímdál těžší, až jsem uvízla ve křoví. Rozhodla jsem se vyjít na nejbližší louku a tam si ustlala.

GPS Souřadnice: 49.5165260, 18.8246512

3. Český Puncov - Velký Sošov, 23 km

Markéta SHANTI

26. 04. 2021 21:38

Noc byla mrazivá, bivakovací pytel mi přimrznul ke spacáku a nechtěl se odlepit. K ránu už jsem se jenom převalovala ze strany na stranu a snažila se tím vyprodukovat trochu tepla. Zato jsem měla úžasnou podívanou. Kdy jsem naposledy zachytila rozbřesk?

Sluníčko mělo hned sílu, tak to vše rychle vyschlo. Je tu moc pěkná krajina v okolí Kojkovic a Osůvek. Zaoblené kopečky osázené domečky. Pamatuju si pár let zpátky, když jsme tímhle směrem zahlížely s kamarádkou Jankou a plánovali si, jak to tu prozkoumáme. Janka mě vlastně přivedla na úplně první myšlenky obejít Českou zemi po hranici. Napadlo ji, že bychom si mohly vzít každý rok dva týdny dovolené a vždy kousek prozkoumat.

Je to napínavé hledat cestu, kde se ukrývá další hraniční kámen. Dnes se mi dařilo je následovat skoro celou dobu. Co chvíli nacházím betonové patníky, připomínající kříže, kde byl v minulosti natažený plot nebo opuštěné budky u hraničních přechodů.

Poslední dobou si všímám, že tělo funguje dobře, pokud naslouchám jeho potřebám. Auto si taky řekne, když potřebuje benzín. Pokud mu dáte ten výživný z Shellky, bude si spokojeně pobrumlávat. Pokud mu dáte nějaký jiný, taky bez problémů pojede. A to jsem asi potřebovala pochopit. Důležité je nevyhladovět. Neřešit každé sousto, zda je dostatečně zdravé a výživné, jak mám ve zvyku. Kvalita stravy je sice podstatná, ale extrémní vytížení si žádá hlavně dostatek kalorií. Včera jsem si nakoupila zásoby na několik dní, samozřejmě jen základní věci nízké váhy. Dnes jsem toho možná polovinu spořádala. Chtěla jsem ujít mnohem větší vzdálenost, ale cítila jsem, že je třeba hodně odpočívat. Mohla bych to hlavou přetlačit, ale šla bych vlastně sama proti sobě a ve výsledku mnohem pomaleji kupředu.

V Horní Líštné vedla naučná stezka s názvem Příroda nezná hranic. Jak výstižné. Pak už začalo stoupání na Vružnou a Ostrý vrch. Přestože znám tuhle část Beskyd docela dobře, Ostrý vrch pro mě byla nová hora, dokonce s výhledem. Před Velkou Čantoryjí se hranice odklání, tak jsem nebojácně začala taky stoupat kolmo do kopce, ale po chvíli jsem ztratila hraniční kameny a následovaly jen srnčí stezky. Velké ponaučení: "V půlce strmého svahu se nelze s těžkým batohem rozhodnout pro ústup, mohlo by se lehko stát, že by byl člověk dole rychleji, než by chtěl 🙂."

Na hřeben jsem se připojila u Malé Čantoryje a sněhu kupy se naštěstí nekonaly. Bájná hora Velká Čantoryje (995 m.n.m.) je nejvyšší horou Slezských Beskyd, na vršku s ocelovou rozhlednou. Ačkoliv je tenhle hřeben posetý polskými chatami a lanovkami, v atmosféře panuje klid.

Červenou značku jsem následovala až na Velký Sošov, kde jsem se rozhodla přespat v opuštěné vlekařské chatce. Dvakrát jsem z ní odešla, ale po pár krocích se zase vrátila. Byl tu nepořádek, co si budeme povídat, ale v - 5 stupních jsem si nechtěla ustlat venku.

GPS Souřadnice: 49.6344826, 18.8137308

2. Prstná - Český Puncov, 34 km

Markéta SHANTI

25. 04. 2021 22:30

V následujících dnech spadne noční teplota pod nulu, tak jsem si řekla, že na sebe hned první noc nebudu navlíkat všechno, ať mi zůstane dobrý pocit, že mám ještě rezervu. Vždycky mi pár dní trvá, než se sžiju. A to nejen s chladem, ale i s tím, co to vlastně dělám. Trvá to, než mi naskočí již dobře známé stereotypy, o 360 stupňů obrácený životní styl.

Pár set metrů za altánkem je nejzašší cíp výběžku s hraničním přechodem. Když jsem scházela dolů na Marklovice, byla má včerejší cesta na dohled. Měla jsem trochu obavy, jak to bude v těchto končinách s bezpečností, ale vše bylo v pořádku. Jen z rána mě na jedné pusté silnici zastavil romský kluk, jestli nemám nějaké drobné a byl docela neodbytný. V boční kapse jsem měla čokoládovou tyčinku, ráno jsem měla nutkavý pocit si ji tam dát. Napadlo mě zeptat se, jestli nemá hlad a nabídnout mu ji, rozzářily se mu oči, hned se do ní pustil a byl klid.

Prochází se jen okrajové čtvrti Karviné - Hranice, Mizerov a Ráj, kde je vidět velký stavební boom a dokonce soukromé ulice se závorou. Výhledy na Beskydy a v okolí lesy, není se čemu divit.

Jakmile se hranice připojila k řece Olši, bylo zase třeba zacházky kvůli mostu. Myslela jsem, že to pak na Těšín bude za trest, po hlavní rušné cestě. Ale nakonec to byla pěkná procházka kolem vody. V mapách se to tváří, že cesta po hranici nevede, ale je třeba to prozkoumat. Podél řeky je to zatím téměř jistota, že tam najdu vyšlapanou pěšinku.

Zkouším novou strategii s jídlem a vodou. Protože jsem měla vleklé problémy se zády, rozhodla jsem se, že se pokusím nosit co nejméně zásob a tím jim ulehčím. V praxi to dopadlo tak, že za Karvinou mi vše došlo a když jsem přišla do Těšína, vypila jsem přehradu. Mám sebou sice filtr, ale nemám důvěru k té vodě z řeky. Je to pro mě tak jiné nemít napytlíčkovaný každý chod na několik dní předem. To se mi líbí. Jak se postupně rozpouštějí strachy, v tomhle případě z hladu, protože zásobit se bez plánování vegetariánsky a bez lepku není ani v dnešní době hračka.

Před Těšínem jsem začala nacházet porozházené oblečení a boty a čekala jsem nějakou kolonii bezdomovců, ale jsou asi dobře ukrytí. Českým Těšínem vede hranice krásně upraveným Nábřežím Míru a kolem řeky se pokračuje až před Třinec a přes PR Velké Doly se napojí zpátky na hranici.

Jdu i za tmy, ale každou chvíli bude úplněk, tak se mi dobře hledají hraniční kameny i bez čelovky. Ještěže je neudělali třeba zelené 🙂. Ustlala jsem si na louce u malebného Českého Puncova a tráva už křupe.

GPS Souřadnice: 49.7118373, 18.6483234

1. Ostrava Madal Bal - Prstná, 42 km

Markéta SHANTI

24. 04. 2021 21:30

Dnešní den měl sváteční atmosféru. Dostala jsem krásný dárek, v podobě sucha a slunce. Ráno jsem byla nervózní. Ten pocit, že budu více než dva měsíce spát venku, bude mi pořád zima a každý den bych měla ujít alespoň 30 kilometrů, byl nepříjemný. Strachy se na mě sypaly jeden za druhým. Jediné co mi v tu chvíli pomáhá, je přestat jim věnovat pozornost a uvědomit si, že to jsem já, kdo na sebe vyvíjí nějaký tlak. Že nejsou žádná striktní pravidla, jakým způsobem putovat. Jsou pouze přání. A pokud tomu okolnosti nenahrávají, je třeba takovou situaci přijmout.

Ačkoliv jsem při balení řešila skoro každý gram navíc (třeba jsem si uřezala dle příkladu zkušenějších i zubní kartáček), při odchodu jsem si všimla známého jevu. Člověk by do batohu nacpal nejraději vše, co mu přijde pod ruku. Vycházela jsem s krásně lehkým 11 kg batůžkem, z toho 2 kila bylo jídlo a voda.

Cestu jsem započala v 8 hodin u mého milého obchůdku Madal Bal, kde pracuju, přímo v centru Ostravy. Byla jsem dojatá. Přece jen, kdy se to tak poštěstí, dojet si na takové místo jen městskou hromadnou dopravou. Projít svá oblíbená zákoutí, zamávat řece, pozdravit dominantu města - Novou radnici a přitom všem už být na pochodu 🙂.

Nevyšla jsem sama, ale s dvoučlenným rodinným doprovodem. Po pár prvních krocích nám popřála jedna starší paní vydařený výlet, jakoby tušila. Díky tomu, že jsem roďilý Ostravák, všudypřítomné "industriální památky" mi nepřipadají ošklivé. Jsem zvyklá na zdejší těžký vzduch, který je cítit pokažďé jinak i hluk z provozů a silnic.

Cestu jsem vedla co nejpříměji ke státní hranici. Kolem řeky Ostravice, Odry, Antošovických rybníků až k Bohumínu. Tam jsem se jí poprvé dotkla. A po krátké chvíli taky našla první hraniční kámen. To bylo radosti! Věděla jsem, že první dva dny to bude samý asfalt, ale krajinou jsem mile překvapená. Příroda je v rozpuku a lužní lesy jsou samý květ a medvědí česnek. Za Bohumínem hranice kopírovala řeku Olši a mě překvapilo, jaký je to klidný kraj.

V jednom místě jsme dokonce přebrodili potok, byla to ledovka. Vzájemně jsme se při obouvání podpírali, ať se nevybulíme do bahna, až mi to přišlo srandovní, kde je ta moje soběstačnost. Pochopila jsem, že taje a můj nápad brodit později řeku Olši, byl nesmysl.

Mí spoluputovníci zamířili na vlak u Dětmarovické elektrárny. Ačkoliv měli původně v plánu jen kratší procházku, nakonec se překonali a ušli se mnou 30 km.
Čekal mě dlouhý úsek po cestě mezi vesnicemi. Dopadla na mě únava. Uvědomila jsem si, jak se ta hranice klikatí a jak je někdy těžké se na ni znovu připojit a kolik kilometrů našlapu navíc, než narazím třeba na most přes řeku.

Přespala jsem v polokrytém přístřešku u Prstné, kde jsem dorazila už za tmy, udělala jen to nejnutnější a hned usnula.

Šlo se mi dnes moc hezky, jsem zato vděčná, že jsem se nedostala hned první den blízko k hranici svých možností, jak bývá u mě zvykem. Jak mi dnes kamarád připomněl, cíl cesty si nesu uvnitř, tak na to nesmím zapomenout.

GPS Souřadnice: 49.9173659, 18.5703885

Má rodná Ostrava

Markéta SHANTI

24. 04. 2021 07:00

První puntík na mapě 🙂

GPS Souřadnice: 49.8366664, 18.2857839

Sdílejte SVOU CESTU se svými blízkými!

61 názorů na “Česká cesta”

  1. Tomáš Pupík

    Jsem na tebe hrdý Market a to jsi teprve na začátku své dlouhé cesty. Ať ti to šlape. Zdař Bůh. T

  2. Roman Zahradnik

    Hezké ráno,
    já se těším na důchod, že budu mít konečně čas a budu si také plnit své sny. Ty jsi, Markéto mladičká, tak nevím kde bereš čas Ty.
    Kdybych věděl dříve, co chystáš – přišel bych Tě na trasu povzbudit a pozdravit. Už jsi daleko, teď už Tě nedohoním. Tak budu s Tebou aspoň na dálku v kontaktu.

    Přeji lehkou nohu, pěkné počasí a krásné nezapomenutelné zážitky…

    romanZa

    1. Markéta SHANTI

      Děkuji Romane, má generace už nežije v jistotách důchodu, proto se snažím, když ucítím, že se mám do něčeho pustit, využít ten impulz v tu chvíli, dokud je živý.

  3. Milá moja Markétka! Prajem Ti na ceste len krásne zážitky a pevné zdravie. Škoda, že som o Tvojej ceste nevedela skôr, čakala by som Ťa na Trojmedzí s opečenou klobáskou :))))))

  4. Ahoj Markéta…to si si teda naložila zas porciu kilometrov-hádam Ti vydržia botky,nálada a počasie k Tebe bude ohľaduplné-1.mája sme otvorili Kysuckú bránu a zaznela aj pieseň-Slovensko moje,otčina naša…držím palce…

    1. Markéta SHANTI

      Děkuji moc. Ať Vás objevitelský duch neopouští! A těším se na další Vaši odznáčkovou výzvu 🤗

  5. Dagmar Knotkova

    Marketko,každý den nedočkavě čekám na popis další trasy.A i když se o tebe pochopitelně moc bojím,děkuji ti za to,že v myšlenkách prochází s tebou stejnou cestu,která v životě je jednou krásná a jednou na nic.Drz se a ať ti přeje zdraví.Mama

  6. Emilia Hamrakova

    Milá Markétka, sledovala som ťa na Tvojej SNP-čke a držala som Ti celý čas palce. Bolo to úžasné, napínavé aj zábavné. Prešla si ju celú napriek všetkým nástrahám a ešte s úsmevom na perách. Prajem Ti úspešnú cestu aj tentokrát, priaznivé počasie, veľa síl, dobré náhody a napomocných ľudí, ak by bolo treba. Užívaj a Zlom väz!

  7. Roman Zahradnik

    Ad 7. Makovský průsmyk …
    Ahoj Markéto, tvoje zápisky jsou pro mě docela poučné.
    Nesmíš se divit mým orientačním schopnostem – stál jsem nedávno v Praze na Můstku a ptal se jednoho pána, kde je Václavské náměstí. Myslel si, že je to nějaká skrytá kamera. Nebyla.
    Ve škole moje známky ze zeměpisu taky nic moc.
    Čtu tvoje povídání, cituji: „Před nejvyšší horou pohoří, Velkým Javorníkem (1072 m.n.m.), procházím…“ a děsím se, že „ta holka“ zabloudila. Ze závodu B7 vím, že Velký Javorník je poslední kopec před cílem ve Frenštátě pod Radhoštěm. Už bys přece měla být někde dál, než u Frenštátu. Nebo se pleteš a z pochodu už máš halucinace? Guglím na mapách Javorník – a fakt. Dokonce na netu foto toho kříže je úplně stejné, jako to tvoje foto. Mám podezření, že ty fotky stahuješ z netu a sedíš v pohodlí doma. :-))
    No tak se nezlob, mám hloupé poznámky, znáš mě. Já znám Tebe. Stáli jsme na startu LH24 vedle sebe, pak jsi mi utekla. Běželi jsme spolu jiný závod (tam jsi mi utekla hned po startu…), takže ani na chvíli nepochybuji o tom, že tvoje zápisky jsou ze skutečných míst, kterými jsi prošla.

    romanZa

  8. Zuzana Leváková

    Držím pěsti ať to pěkně šlape, počasí přeje a ty si to hlavně užíváš. Opatruj se a dávej na sebe pozor, posílám srdečné pozdravy z Opavy, Levakovic rodinka 🙂

    1. Eva Sehnálková

      Milá Markéto, těším se na Vaše další cestovatelské zápisky. Cestu sleduji na mapě. Přeji co nejlepší a hlavně teplé slunečné počasí 🙂 !!! ES

      1. Markéta SHANTI

        Milá paní Evo,
        děkuji moc a posílám do Opavy vřelé pozdravy Vám všem.

    2. Markéta SHANTI

      Zuzanko, děkuji moc, zdravím celou rodinku, snažím si to užívat, jak jen to v daných chvílích jde 🙂

  9. Roman Zahradnik

    Ad 3. Český Puncov…
    Cześć Marketko
    Pomyślałem, że możesz mi pomóc. Moja mama mi nie odbiera telefonu, więc zastanawiam się, czy nie zauważyłaś, kiedy przechodziłaś z Osówek przez Kojkowice, czy nie widziałaś mojej mamy w ogrodzie u domu. Dom jest taki duży, przebudowany, stoi tuż przy granicy. Kojkowice to moja rodzinna wioska, mieszkałem tam do swoich 20 lat.
    Uczęszczałem do polskiej szkoły podstawowej w Trzyńcu, a następnie do gimnazjum z polskim językiem nauczania w Czeskim Cieszynie.
    Wiedziałaś, że jestem Polakiem? No to teraz już wiesz.
    Potem poznałem i poślubiłem Czeszke i „przeprowadziłem się do Czech“.

    Nie możesz już chyba wracać, prawda? No to nic, ja w jakiś inny sposób połączę się z matką.

    Trzymam kciuki

    Cześć

    romanZa

    1. Markéta SHANTI

      Ahoj Romane,
      teeda, ať se mi z toho překládání nezavaří závity, když mám teď hlavu v klidovém režimu 🙂

      1. Roman Zahradnik

        No a Ty – Ostravačka – neumíš polsky? Albo aspóń po naszymu?

        Tak pak to jistí PREKLADAC.cz

  10. Jarmila Hynkova

    Ahoj Market,teprve včera jsem se dozvěděla ze jsi na cestách,přeji ti další zvládnutí cesty,držím pěsti.J.H.teta.

  11. Ahooooj…sledujem a každý Tvoj blog dychtivo čítam…vyzerá že sa naozaj z Teba stáva otužilec…držím palce…veľmi sa teším ak dojdeš na Šumavu…viem je ešte ďaleko,ale tá ma veľmi zaujíma…držím palce…

  12. Waaw….500km za tak krátky čas?A to si sa nikde poriadne nevyspala….držím palce…Znojmo budem musiet navštíviť ako si ho opísala!

  13. Si ako tá Dyje čo spomínáš-klidne a vyrovnane tečeš-teda kráčaš….a máš z toho radosť,presne ako ja keď kráčam prírodou a pozirujem okoli,ako sa mení,či rukou človeka,alebo len tak sama od seba…Držím palce

  14. Roman Zahradnik

    Ad 18. – Lukov…
    Ahoj,
    docela si dokážu představit údiv toho manželského páru.
    Něco podobného se mi stalo v Olomouci, když jsem se v zimě ráno chodil koupat do Bystřice. Když jsem vylézal z řeky, byla tma, já fousatý, mokrý, jenom v plavkách a viděla mě paní – tak začala ječet jak opařená. Asi si myslela, že jsem bezdomovec (opravdu jsem tak vypadal) a že ji chci ukrást tu zimní bundu, co měla na sobě.
    Druhý den tam stáli dva státní policisté a vedli výslech – Co tady dělám, proč to dělám, jestli mi není zima atd. Bylo mi jasné, že paní žalovala. Když viděli, že jsem neškodný otužilec, tak mě nechali.
    Další den tam stáli jiní dva policisté.
    „Dobré ráno, čekáte na mě?“ slušně jsem pozdravil.
    „No, kolegové už nám říkali“. To, že jim kolegové říkali, že se tam koupe nějaký blázen – to už neřekli.
    Tož tak, každý dělá, co ho baví. A že se tomu někdo diví, když ta činnost se trochu vymyká normálním představám usedlých lidí – tak to je jejich problém.

    Markéto, dělej dál co Tě baví, z čeho máš radost.

    Lehké zdravé nohy, pěkné počasí, zdravé záda – už je to jenom kousek …

  15. Roman Zahradnik

    Ahoj Markéto,

    díky tvému poutavému povídání už vím jak pochoduješ, jak si myješ vlasy, jak likviduješ odpadky, jak pereš prádlo…
    Víš co by mě moc zajímalo? Jak na Své cestě oslavuješ narozeniny.
    Jedu dneska do Brna za synem, dovezl bych Ti dort, ale už jsi zase daleko, už Tě nedohoním ani z toho Brna.

    Snad jsem nic neprozradil :-))

  16. Roman Zahradnik

    Ad 20. Historické Trojmezí…

    Tak to jsem rád – že si pamatuji datum, že jsem nic neprozradil, a hlavně že jsi v suchu :-))

    Všechno nejlepší

  17. Markétko, přeji ti krásné narozeniny. At ti svítí sluníčko v duši, když to na obloze je schované za mraky. Hodně zdraví a síly 🌞🌞🌞🌞🌞

  18. Dagmar Knotkova

    Nase milovana mala velka holcicko.At jsi zdrava a stastna,a uzij si svuj narozeninovy darek,SVOU cestu.Preje cela rodina

  19. Dagmar Knotkova

    Vzpomnela jsem si v souvislosti s koupanim v destivem rybnice,jak jsi na dovolene na Sardinii,jako jedina z nas,v lijaku a vichrici vlezla do more,protoze je to prece jedna ze sedmi nejkrasnejsich plazi.Palicata,ale milovana nase Marketka.

  20. ŠUMAVA!YES!Markéto-teraz si konečne v naozajstnom českom lese,v českej divočine,kde sa Vltava kľukatí ako had v meandroch…a vlci zavýjajú na mesiac…sleduj,a píš,teším sa

  21. Sledujem na Mapy.CZ.kadeže to kráčaš ,vrch Plechý a akási jazerná stena pod ním…veľmi zaujímavé miesta…veľa šťastia na ceste….ďalších 800 šťastných kilometrov….už máš tretinu asi za sebou…ičím nerušené putovanie Ti prajem!

  22. je to nádhera a pro mě pozitivní, kolik krásy u nás je pro mě nepoznané a kolik se změnila místa, která jsem kdys dávno navštívila, a když už se ti boty mění na sandálky, ať i sluníčko víc přeje Lenka

  23. To je úplně šílené Marki, že jste chodily v místech, kde já jsem musel chodit před 30- ti léty se samopalem a se psem. Ať Vám to holky stále šlape a přináší radost, tak jako mi, protože Šumava je opravdu nádherná. 🙂

  24. Polášková Růžena

    Markétko, každý den si čtu vaše zážitky, baví mě to.
    Přeji pohodové dny, ☀️ v duši.

    1. Markéta SHANTI

      Děkuji Vám Růženko. Jsem moc ráda, že Vás ty mé příběhy stále baví 🙂.

  25. Roman Zahradnik

    Ad 43. Studánka…

    Dívám se na foto s tabulemi „POZOR Státní hranice“. Použila jsi široký záběr, do kterého se vešlo jízdní kolo. No prostě už jsi polevila po tak dlouhé době v pozornosti a zapomněla na to, co na fotografii zůstalo vidět (a mělo být skryto).

    Takže Ty si klidně jezdíš na kole po cyklostezkách a nám věšíš bulíky na nos, jak chodíš pěšky…

    Markéto, Markéto – jestli Ty nás všechny nevodíš za nos :-)))))

  26. Vendula Laštovková

    Mrzí mě, že jsem tě též nepotkala, ale věřím, že ses u nás měla dobře. Budu ráda, když někdy bude šance se setkat 🙂 Šťastnou cestu domů ❤️

  27. Dagmar Knotkova

    Jsem stastna a vdecna,ze i v nasi zemi ziji lide,kteri fandi a pomahaji sportovcum a lidem dobre vule.A snad heste na takove andely narazis,protoze cim Cesta bude blize domovu,tim vic ztezknou nohy,ale my se na tebe vsichni mooooc tesime.Posilame ti silu a lasku.Ja bych ti poslala i odvahu,ma milovana dcero,ale ja na tebe nemam,jsem ale porad s tebou

  28. My si doma žijeme svoje pracovné životy a Ty plná slobody,kráčaš v ústrety každodenným dobrodružstvám…Ten,kto podobne zažil nespútanú dušu pútnika pochopí aké je -Byť na ceste krásne….

    1. Markéta SHANTI

      Děkuji Zdeno za laskavá slova a podporu. To já se nestačím divit při sledování Vašich víkendů, o jakých slovenských krásách stále nemám ani tušení. Váš aktivní život je velice inspirativní.

  29. Marki,
    čím více bodů máš zapíchnuto na té mapě, tím více jsem na Tebe pyšnější. Stále držím palce, ať to dokážeš ujít celé. T

  30. Dagmar Knotkova

    Marketko,ty delas ksaaa na divocaky at te v noci nerusi…Ja tam byt,tak zapomenu ze nemuzu,a uz jsem do rana na strome.Jsi neskutecna.Drz se

  31. Ad. 40
    Ahoj, náhodou jsem narazil na tvůj blog…byl jsem jedním z těch „tří pánů“ u Kyseleckého pramene. Zajímavé setkání. Koukám, že jsi od té doby do toho pěkně šlápla. Hodně míst, kterými procházíš znám. Přeji suchou ztezku a modrou oblohu.

    1. Markéta SHANTI

      Děkuji Petře. Jaké milé překvapení. Jak jsi na stránku narazil? Na Broumovsku jsem Vás zase obdivovala, že si pořádně máknete v těch kopčiskách. Zdravím z Náchoda!

  32. Držím moc pěsti, Markét! Už jen “kousek” a jsi doma. Ačkoliv jsi doma vlastně celou cestu :)) Posílám pozdravy z CH!

    1. Markéta SHANTI

      Ahoj Luci,
      děkuji, ještě že je ten kousek v uvozovkách. Čím blíže jsem, tím méně sil mám a zdá se to být někdy taaak daleko 🙂

  33. Roman Zahradnik

    Ahoj Markéto.
    Měli jsme dneska Sportovní den v rámci „Team Buildingu“ všech poboček. Sraz byl v Chocni, byla jsi skoro nadohled.
    Chtěl jsem udělat dceři reklamu, tak jsem si oblékl tričko z Čavisovské stovky. Všichni mě obdivovali, že zvládnu ujít tolik km. Tak ve své skromnosti jsem je odkázal na webové stránky jedné slečny, která má na Své cestě v nohách ne 100, ale už víc jak 1000 km.

    Máš tak spoustu dalších fanoušků a my spolu Tě do cíle už „dotlačíme“ :-))

  34. Dagmar Knotkova

    Proboha!Tak v cem tu cestu dojdes???Prestoze je tento usek tak dramaticky,nemuzu si pomoct,jak si te predstavuji,musim se chechtat.Vydrz holcicko moje.Doufam,ze domecky do u ti privolaly hezke vzpominky na doma.

    1. Markéta SHANTI

      Maminko, to je letní verze, hlavně že ještě vrch a spodek drží při sobě. Lepící páska to jistí 🙂!

  35. Tak si dala 2000 km.,máš to už len kúsok domov,dokážeš to!Ostrava čaká na Teba s otvorenou náručou…posledné kilometre bývajú najhoršie?!Držím palce!

  36. Kráčalíková

    Ahoj Markét, čteme s babičkou poslední článek a obdivujeme, co všechno jsi dokázala. Klobouk dolů. Už jsi skoro za humny, těšíme se na Tebe. Zdraví a dojdi ve zdraví Ti přeje Hanka s babičkou.

  37. Tak si to teda dokázala,tvoje indiánske meno je asi vytrvalosť… Gratulujem,som na Teba Hrdý…

  38. Beáta Kontrišová

    Markétka, dočítala som tvoje putovanie. Viac napísať teraz nemôžem, lebo nevidím na písmenká cez slzy… Moja tuláčka po hviezdach.

  39. Dagmar Knotkova

    Ma milovana dcero.Dekuji,ze jsi se vratila domu v poradku a stastna.Budou mi chybet tve popisy cest,na urovni knihy.Pravda,nekdy mi nedaly spat.A pokud se rozhodnes na nejakou dalsi Cestu,ja i tva rodina,jsme stale s tebou.

  40. Roman Zahradnik

    Hezký den,

    pomůže mi někdo doplnit následující číselnou řadu:

    13 × 7 = ± 95 × 8 = ± 780 × 3 = ± 2270 × ? = ????

  41. Blanka Jeřábková

    Úžasné 👌 U posledního dne brečím..
    Zdravím Vás, Markétko!
    Moc obdivuji Vaši odvahu, trpělivost a energii! Jste úžasná 👏
    Blanka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..